Tančírna

Sluha zapřáhl mi břemena ke koním, a tudíž mám teď volnou cestu. Nic, nikdo, žádná katastrofa mě již nemůže zastavit a uprchnout na mém mladém oři, mohu projet každý světadíl. Nic, nikdo mě nemůže zastavit, až dám povel do kopyt. Tak po mě zůstane jen zvířený prach a všechny vzpomínky se vytratí z mysli mé a mysli vaší. Už vidím před očima, jak letím mrakem dál, větrem točícím se za zády, jak letím vysoko s ptákem, střemhlav padajícím k zemi, k cíli. Nic mě nemůže zastavit, přes mé povolení k opuštění hradeb. Probořím bránu a nechám cestu klikatou určovat svůj směr. Hned, co se podívám za sebe, před sebe a na oblohu, měsíc mi bude svítit, kam se mám dopravit, ale neuvidím mlhou do dáli. Především jen utéct před tím morem. A až proskočím bránou první a poslední tohoto města pekel, pěstí ukážu vám na pozdrav: „Jděte s těmi zákazy!“ Spínat svalstva ucítím se napínat do chvění a mrazivý opar padající na zem v rosu, mi obalí lano mrazem k pěsti ještě víc. Za zlatého rána, časně, se okolím bude ozývat rána mého biče, tloukajícího švihem do vzduchu, aby rozehnal kohokoliv, kdo mi přijde pod koně. Pole, louka, les a stráň, míjet řeky, polí ráj. Šplouchá voda, praská dřevo, listí šumí, Slunce stoupá. Úder, úder podkov duní, rychle vpřed a rychle včas. Po pahorcích, na vyhlídce, podívám se v dáli více a uvidím tam řady sedláků se zpustošenou úrodou. Očima vzteklýma mě budou vyhánět k popravě, až se budou dívat na své černé obilí, které zde zanechal tento kraj. Za vše může někdo jiný, avšak já jsem hoden na pokání. Vím, že oni neví, kdo jsem. I přesto trhnu pláštěm, abych ukázal, kdo je tady pánem a ze mě se stane pouhá šmouha, která vyrušila je z práce a dál prchám údolím, až se skály semknou. Spatřím tam stavení, ke kterému spěchám, abych dojel včas, až jsem dojel k tančírně…