Fantom opery

Fantom opery

Fantom opery          

 

         „Petře, dnes to budeš mít snadný. Bude to sedmnáct dětí z Frýdku, ale neprotahuj to, protože v deset začíná zkouška,“ oznámila mi recepční činohry, že mám prohlídku divadla.

         Byl jsem rád, že žáčků je méně, bude možné se přesouvat do jednotlivých míst rychleji. Před devátou jsem se šel podívat do foyeru, jestli již nečekají před divadlem a jestli je všude rozsvíceno. Čekali, i se dvěma učitelkami. Trochu jsem se lekl, protože tak malým dětem jsem ještě o historii Stavovského divadla nevyprávěl.

         Vrátný je vpustil dovnitř a já jsem se na ně mile usmíval, abych působil přátelsky jako dědeček, který chce vyprávět pohádku.  To je ono. Bude to jako pohádka. Samozřejmě, že ty prvňáčky, nebo druháčky nebude zajímat, že divadlo bylo postaveno v roce 1783 hrabětem Františkem Antonínem Nosticem-Rieneckem, nejvyšším purkrabím Království českého a prezidentem zemského gubernia. Snad je zaujme, že jsou na návštěvě v nejstarším stále hrajícím divadlem v Evropě.

         Po uvítání a vzájemném představení děti sborově na pokyn učitelky pozdravili a opadla z nich jakási nesmělost, se kterou se překvapeně rozhlížely mezi mramorovými leštěnými sloupy ze sliveneckého mramoru, pod velkými skleněnými lustry s mnoha svícemi. Z jejich tváří vyzařovala zvědavost.

         Začal jsem tedy pohádkou a dotazem. Řekl jsem jim, že obraz, který vidí před sebou je návrh první opony divadla a jestli mi mohou říci, co na ni malíř Bergler namaloval. Jejich odpovědi byly velmi rozmanité a divoce inspirující.

         „Je tam pejsek,“ zvonivým hláskem se přihlásila dívenka s brýlemi.

         To jsem samozřejmě hned opravil a doplnil:

         „Ne, ne, to není pejsek, ale lev. Lev, to je náš národní, český symbol udatnosti a síly. Hned pod ním stojí hrdina, jmenuje se Theseus a vítají ho postavy dívek, které představují tři pražská města a řeku Vltavu.“

         Hned z první odpovědi mi bylo jasné, že je zbytečné se dále zabývat návrhem opony s Berglerovou představou národní hrdosti v antických, mytologických postavách múz a Jupiterovým bleskem. Tak jsem děti ošidil o celý výklad a ukázal jsem jim jen Apollona, boha umění ve slunečním voze taženém čtyřspřežím, který je vlastně ředitelem všech bohů na hoře Olymp. Děti radostně kývaly, že rozumí.

         Raději jsem zavedl skupinu do hlediště. Vždy jsem se těšil na užaslé tváře a pochvalné vyjádření obdivu při vstupu do hlediště. Všechny opony, železo a látková, byly zdviženy a na jevišti pobíhali kulisáci a rekvizitářky. Přední část jeviště byla spuštěna dolů a tvořila prohlubeň orchestřiště pro hudebníky. Paní učitelky i děti opravdu zůstaly stát hned za dveřmi a se zvednutými hlavami se dívaly užasle na tu velebnost a krásu zářících světel.

         Rozpovídal jsem se o celém prostoru hlediště od přízemí, přes zvýšené přízemí, první a druhý balkon a první a druhou galerii. Ukázal na kabiny osvětlovačů, zvukařů a kabinu promítací. Zaujala je císařská lože, s královským znakem lva, kde sedával panovník, král, císař, nebo jeho zástupci. Když jsem říkal, že kdysi byly české země královstvím, kývaly na mě souhlasně, že vědí, kdo byli čeští králové. Nezapomněl jsem pochopitelně ukázat i loži prezidentskou. Trochu mě vyvedla z míry otázka čiperného chlapce, jestli v císařské lóži také seděl svatý Václav. Jeho zvědavost jsem uspokojil odpovědí, že tam neseděl. Další ránu jsem ovšem dostal, když mi řekl:

         „Já vím, na koni se do divadla nesmí!“

         To jsem mu rád potvrdil. Pak jsme postupně procházeli foyer na prvním balkoně s Mozartovým salonkem. Podívaly se z císařské lože dolů do hlediště a obdivovaly model Stavovského divadla v původní podobě. Ukázal jsem busty Wolfganga Amadea Mozarta, který divadlo proslavil svými operami a Josefa Kajetána Tyla. Řekl jsem jim, co pro divadlo znamenají a že Tyl napsal slova naší národní hymny.

         Zdůraznil jsem jim významnou skutečnost, že ta slova naší české hymny zazněla poprvé právě tady, v tomto divadle již před 180 léty, s hudbou Franze Škroupa při premiéře hry Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka.

         „My jsme se už hymnu učily, Kde domov můj!“ přihlásila se drobná světlovlasá dívenka, aby mě potvrdila, že ví, o čem mluvím. To jsem ji pochválil.

         Prošli jsme do Nosticova salonku na první galerii, kde jsem jim ukázal obrazy hraběte Františka Antonína Nostice a jeho manželky. Vešli jsme do hlediště, odkud je opravdu krásný pohled na celé divadlo z výšky. Poměrně zblízka zaujal děti pohled na obrovský lustr se žárovkami v podobě svíček. Nechal jsem je hádat, kolik žárovek je v lustru a velmi se divily jejich skutečnému počtu 193, včetně čtyř halogenů.

         „Když praskne žárovka, jak tam někdo dosáhne?“ zeptal se klučina. Vysvětlil jsem, že pro ten případ se celý lustr zasune do stropu a tam se umyje a vymění prasklé žárovky za nové.

         Vrátili jsme se do přízemí a vešli do prvního suterénu, kde byla centrální šatna a bufet s občerstvením pro diváky. Zde jsem jim ukázal obraz Františka Škroupa, autora melodie naší hymny. Tam jsem dostal nápad. Nepůjdu se skupinou z šatny chodbou přímo pod točnu jeviště, ale vezmu je přes druhý suterén s klimatizací a provedu je tím bludištěm kolem šatny uklízeček nahoru zpět pod jeviště.

         Napřed jsem děti připravil na dobrodružství. Zeptal jsem se jich, jestli se bojí chodit do tmavého sklepení. Jejich rozzářené obličeje a radostné úsměvy svědčily pro odvážné ujištění, že se nebojí. Kdo ví, třeba se někdo z nich přece jen trochu bál.

         Poučil jsem je, kudy půjdeme, a zdůraznil jsem, že kdybychom náhodou potkali fantoma opery, tak aby se ho nevšímaly, nedotýkaly se ho a šly za mnou dál. Viděl jsem, že některé zvážněly a dívaly se rozpačitě po ostatních.

         Přes dámské toalety jsme sešli po točitém schodišti pomalu dolů do druhého suterénu. Postupně jsem rozsvěcoval světla, až jsme došli chodbou ke dveřím. Fantom zatím nikde, děti šly potichu, ozýval se jen šepot. Jen jsem vzal za kliku, ozval se mohutný, hlasitý tón lesního rohu. V tu chvíli, naprosto nečekaný zvuk, který vyděsil i mě, až jsem poklesl v kolenou. Obě učitelky vyjekly, děti se zastavily, ale zůstaly klidné. Věděly, že se fantoma nemají všímat.

         Náhle objevený fantom byl hudebník orchestru národního divadla, který se zde rozehrával, aby nerušil nahoře u jeviště. V šatnách, kde zkoušeli ostatní, bylo obsazeno.

         Rychle jsem se s ním dohodl, že dětem zahraje, což rád slíbil.

         „Děti,“ řekl jsem na vysvětlenou,“ potkali jsme naštěstí hodného fantoma a on nám za to, že nás vylekal, zahraje. Hezky poslouchejte, to se vám jen tak nestane.“

         Hornista ustoupil dále do chodby a děti se seřadily kolem učitelek. Druhým suterénem, s podlahou téměř na úrovni hladiny Vltavy, zazněla nádherná melodie ze Smetanovy Mé vlasti. Když skončil, učitelky porušily pokyny, aby se nikdo fantoma nevšímal a začaly tleskat, k čemuž se nadšeně přidaly i děti.

         Ve Stavovském divadle v jeho historii koncertovalo mnoho umělců, na různé nástroje, mnoho orchestrů, zpěváků, baleťáků, ale nikdo ještě nevystupoval v druhém suterénu se sólovým výstupem pro sedmnáct školáků, dvě učitelky a průvodce. To byl unikát.

         Rozloučili jsme se s fantomem, a rychle prošli strojovnou klimatizace do prvního suterénu pod jeviště s točnou. Tam jsem jim ukázal, kudy mizí herci z jeviště do propadů, nebo odkud vyjíždí naopak nahoru, jak se dělá kouř a kudy hudebníci vchází do orchestřiště. Podařilo se zahlédnout i otáčení jeviště, na kterém nad námi pracovali kulisáci a osvětlovači. Všechny hlavy vzhůru, pozorovaly děti potichu se otáčející strop.

         „Ta rakev je doopravdická?“ zeptal se jeden z chlapců.

         Přisvědčil jsem, že je to doopravdická rakev a že včera v ní ležel Romeo. Doplnil jsem jen, že nebyl mrtvý, a když ho spustili do propadu, tak z ní dole vyskočil.

         Ještě jsem je zavedl do podzemních prostor kulisárny s výtahem na náměstí, kudy se dopravují větší kulisy, auta, kočáry a těžké rozměrné předměty. Prošli jsme spojovací chodbou do Kolowratského paláce a před ním jsme se rozloučili. Paní učitelky i děti byly velmi spokojeny a ještě vzkazovaly pozdrav pro pana fantoma opery. Ten jsem rád vyřídil.

Autor premek, 03.09.2019
Přečteno 21x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (2)
ikonka Komentujících (2)

Komentáře

Děkuji za přečtení a přiléhavé hodnocení

04.09.2019 08:48:26 | premekreagovat

povídka má klidnou reálnou atmosféru a je zajímavá, úplně jako kdyby tam byl čtenář s dětmi přítomný

04.09.2019 07:31:48 | Karel Koryntkareagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter