Klampurův konec

Klampur stárnul. Nevšiml si toho hned, bylo to plíživé, pomalé. Zrádně pomalé.

Nejdřív zaregistroval, že začíná trochu ztrácet barvu. Šedivět. Jo, úplně zešedivěl.

Taky už nebyl tak ohebnej, občas mu nepěkně zavrzalo.

Díval se do zrcadla. „Vypelichanej starej kocour,“ napadlo ho. Zkoušel si představit, jak vypadal dřív, v lepších letech, ale už si to nějak nepamatoval.

A břicho. Povislý. To dřív nebejvalo. Styděl se za sebe. „Takhle se nemůžu ukázat před holkama,“ přemítal, „takhle jsem jen pro smích“. Zkoušel držet dietu, břicho nemizelo.

Na Klampurovi seděla moucha, čistila si nožky. Klampur spal.

---

Kozimír došel do předsíně, prohlídl si starou džínovou bundu visící na věšáku. Byla mu vším posledních patnáct let. Propršela mu na koncertě Pearl Jam, v letním kině na ní seděla Jana, pak na ní ulehla v parku. Ale co, už je roztrhaná, rukávy otřepaný. Navíc v ní vypadá tlustej, takhle už to nejde. Vzal Klampura a vyhodil ho do popelnice před barákem. A objednal si přes web novou bundu.