Brunhilda a Justýna

Brunhilda a Justýna byly sestry, co se měly rády.

Neměly se rády.

Měly dohromady jeden dům, v něm jednu ložnici, jednu širokou postel, jeden stolek a na něm jednu láhev sherry. A to jim stačilo ke společnému štěstí.

Neštěstí.

Brunhilda se každý večer umyla, lehla si na svojí stranu postele, otevřela knížku a nalila si sklenku sherry.

Justýna to nenáviděla.

Jak si může tak dlouho číst? A svítit? Jako? A jak si může po vyčištění zubů sakra dovolit chlemtat ten její chlast? (Ano, pomyslela si „chlemtat“ a vychutnávala si přitom tu aliteraci. Chlemtat chlast je chucpe, chachá!)

Bohulibá Justýna si naproti tomu dala tři polštáře pod hlavu, otevřela oči a snila a snila, dokud neusnula. Představovala si: černého hulána na ztepilém koni, teplý jižní vítr někde v Kampánii jak jí čechrá sukni, rudé amarylky, jak jí čerstvě ustřižené padají do klína. Pak spokojeně usínala.

„Chrápe, zase do prdele chrápe“, pomyslela si Brunhilda, nalila si další sklenku sherry a nasliněným prstem otočila list a úplně jí bylo jedno, že v té větě nemá ani jednu aliteraci.

Justýna spala a snila o tom, jak Brunhilda zemřela, ona pláče na jejím pohřbu, a pak spokojeně odchází do prázdného domu, vylévá sherry do záchodu, pálí celou knihovnu (ano, úplně celou), postel si obkládá polštáři a spí a sní a spí a sní...

Brunhilda naproti tomu nejraději četla detektivky o tom, jak sestra zavraždí chrápající sestru a pak se odebere do knihovny, kde najednou přečte tolik knih, že z toho zemře. Dobře, takové knihy nikdo nenapsal, ale Brunhilda si představovala, že napsal, nebo ona napíše, určitě napíše.

Prostě obě sestry si žily svůj obyčejný partnerský život, třeba jako vy nebo já.