Planetarni Pritomnost_Recept na silenstvi

Planetarni Pritomnost_Recept na silenstvi

Anotace: Patrání po stopách vlastních zámotku tajemné postavy jménem jazyk. Vs. Autor.

V knize receptů se najdou opravdové skvosty...


V nestřeženém momentu se dva bubnové válce perou o ekvilibrium tekuté znamenitosti, známé od vibrací kvílivého barrytonu až po bohulibý namibijský exoskeleton mých představ, o kterých nepíšu za spolupůsobení vůle, neb vynechávám třetí osobu skalárních příčinění změn. Hláska halasně hlasem sepjatým propadají do graciézní dikce, mentrum na metr momentum hláskové instrumentace se zázračně seřadí mimo středokruh symfonie paměti, od slov vydání barevných lodí se na plavbu kormidelníka dostává výstupní portfolii vypnutých skalpů mystického divanu. Ač věří v konstruktivní šílenství.

 

Šílenstvé titulovan objímajícím rozhorlením vzájemných rozkročení přes propast bytostného hordubala hřmení, loterie fotoeidetických pásem vyprojektuje projektory, které se oslavujícími návraty paprsků světla spojí, v jeden jednolitý svazek, monolit naší trpělivé seance s růžemi posledních silulet, jež přicestovali z doby podobající se viktoriánskému šatníku. 

 

Jejich oči, zářící relikty ulpívají na podstatě mužovi netečnosti, uvěřitelnost smekne k právě probíhající scéně, k napleveninám nesmírně se vzdalujících naplevenin archetypální chuti a vůně semene, po němž sedá velká daň vědomí, vstupovat pro ampulku s inkoustem do nezkrocené euforie tvůrčího záměru aktuálně vpité příběhem oživeným a živeným jen tím co sám čte. 

 

 

 

 

Citelně vyplavitelný samorost tancuje po krepáku na okraji světlem kónického tvaru obmístěným stolem, na sřipci psacího stroje a není mu jedno zdaleka, že hlava bezdená na čelu mu klepá, nikdo v místnosti se neleká, nikdo vedle nikoho ani nestojí, ničím se nikdo netají a taje o osobě jménem nikdo ani nepátrají, či na ni nevolají. Teď když nemáme jasně určitelnou proteopředstavu bytosti, která by obývala tento prostor, nemůžeme mít ani částicový urychlovač neprostoru, který o tomto prostoru píše. 

 

 

A píše-li o setkání prostoru a pisatele na krásném místě jako je psací stroj, je zdaleko a zhola nemožné, aby byl stroj nebo nedej bože autor, bombardován deštěm, kterému chybí deštník lačné stříšky sugestivní aukce mysl-pohybující úhlednosti, nebo šatům temporální holarchie osobitého statusu, jímž šicí stroj nejen zítra zazlívá jejich jízlivou povahu, kterou staví na váhu mezi aurální skeleton mrtvých hrdinů písmen a nedůtklivost celé věci archetypálně vyjádřenou archou kvadratury noci a přeci jsou takoví přední vědci, jejichž status lidunosné energie je jim dán za velké plus, neb dokáží vysvětlit čarokrásná zjevení i démantově étherickou temnotu, aniž by je to stálo cokoliv z přeměny životní energie, co jiného má se má ještě v budoucnosti podařit antropomorfním entitám a co dá se v mikroskopickém měřítku jen pomaloučku ověřit za významem velkého třesku.

 

 

Tím se dá tahle práce jen potěžku změřit, když jí máme metr nebo pravítko do ruky svěřit, je třeba tomu uvěřit a sám sebe v tom co je jinde přežít, stát se zase svěžím dílem, být jeho stínem i cílem ve světle jiném, macečkou cesty ve světle stinném a přeci stejném, místě mateřské lodi kmenové, kde všichni stojíme a rodit se necháme, jíme a pijeme, žijeme a sníme, kopce životů krojíme, společně běžíme a spímea než se nadějeme i tady zemřeme, neb se za něčím dřeme ač tu trochu nadání nezastřeme. 

 

 

Tím se táhne celé břémě fraktálního kontinua slovesného deště, autor, životný formalokut, kryje autonomní manifestace jeho mysli za přemoudřené fraktury lebky, pod ní se skrývá autorita textu bez sakrální nápovědi. Kdo tedy z nás tří vévodí kralevicům oněch atributů, jejichž adept nám dal dohromadu samosprávu těchto nevýslovných mlýnů času, nebo jiné masy prostoru, nebo dermální stíny, jichž stěny žiji haptickým obloukem za partiturou svatého boje, svatokrádež její se rojí v reji míst odkud jsi povstala, bez jediné známky světla.

 

 

 

Neb zdálo se jí o významných státnících, světcích a lidech uzavřených v lidech, jako by odporovali markantním piedestalům zjevení, kam se přenášela jejich osobnost a dílu směrem k popředí významných událostí, ten nevykořenitelný pocit, jako by jej již celého znal dosud pozpátku,

v obrácených zrcadlech na zapadlém šrotišti pozůstatků bytí, vznášejících se za města a snášející se do vesmírných trhlin zatracených mezi světy  vyhynulých hrdinů, dávno zapomenutých v pamětech atonálních mistrů, za nově přicházejícími údery na vymýceném katalogu celulárních obvodů celebrit a jízlivých amerických komiků, jež seslalo samo nebeské jeviště souborného lordstva.

 

 

Nikdo nemohl tušit, že jednoho dne se stane celý souhegemonie okolností, okolo nich lexikální znaky koincidencí, bohové indických ingrediencí, polštářky pod hvězdným snem, anomálie bezpáteřných starozákoních kontextů, liturgických démonů klaviatur nebeské harmonie chaosu, nepatřičné adhezeneznalosti jihoamerickych citatu a zcestného mazatéckeho kompasu všech střípků dospívající zkušenosti na dráze nové obrody krve texturální znalosti a celosti procedurální síly prožívání. 



Na parminidovém stole rituálních stehů časoprostorové obnaženosti lehkých lingérií neosouvztažnitelného pohybu vědomí, v sítotisku děrované podlažní hráze andělsky aurálních stop, hořké klamné stichilálie stihomanické estrogeneze, hlubiných klíčivých existencionálních úvah v závětrném moaré fraktálního stínu, jehož bojeschopné a bohabojné bádání nad pravdou a examinací vesmírné skutečnosti, přineslo za následek několik vstupních změn do křupavé tortily literárních zahrad, hrabivě se překřikujících svárem svalující viny na jehlice stesku bezútešné parodie hvězdného herce a chiareskurní střepy telepatického mlýnků nezastavitelných hrdliček fragmentálních patiček bezedné metafyzické hrůzy a skalární příčiny nezvladatelné psychedelické metamorfózy. Ona nejednotná mapa křivolaké dystopie vznícených cínových břidlic rezavého citu počátku, padla za vlastní nejistotu pod úderníkem mnoha promarněných nocí, jako horda blahovolných snů vytržených vlasů anděla smějícího se svému učiteli, obětujícího část levého ucha velké iluze, jízlivě odkrojené s ukousnutym boltcem exaltací, za exaltovanými stěnami přírodních her a mravenčích výkřiků do prázdna, přeryvy bolestné prázdnoty sta jiných hesel než těch prahnoucích po dokonalé emociální skutečnosti rovnat se slunci, být lodivodem právě zrozených plání a písní, vysázených obtékajícími okamžiky z velké vůle a velké kleriky karmínové naděje. 

Kdyby se kdokoliv z projíždějících ptal, nebyl jsem muž píšící recept povídky na spásné šílenství, ani dobrodruh v čele své družiny nových přístupů k látce, která je všem stejná, pramátná matka Kálí pálící své druhy v hnisu své hrubé lásky, lačnivě plačtící za svitu krvácejících stehů veršovných scén, ta nepřekonatelná opuštění jediné bytosti, na které nám záleželo pro jedinou možnou alternativu nebýt v jedinečnosti zrození kosmického deště kapek unikajících za sama sebou. V bezpotopném snění o hře, kterou nikdy nenapíše, o letadlu, které nevzlétne o věčném aby bylo na co vzpomínat, až tady nebudeme, za hnízdečkem veškeré lásky, mé nevěrnice pro kterou chytám do zobáčku prach střepinové nostalgie na drogu, kterou si nepřipouštím, neboť zmírám touhou po tom vyslovit nevyslovitelné. Kácí mne jalové vzdechy a starostlivé nebe plné hrůzných druhů na prahu dálavých neujitřmení příčné sféry přirozeného stávání se. O kolik jsem se spozdil za schránkou larvy svých odskoků bytostných ?

 

Píši pro čtenáře, aby sledoval slova, jež následují v tortuře jeho dechu, jeho splývání v netrpělivém těkání po stránce, jež nemají konce? Kdepak vážení nostalgičtí budovatelé své vlastní nedomyšlené fráze na tři tečky. Píši hlavně pro génia, jehož stopy mizí z dohledu dříve než si na něj kdokoliv vzpomene, je bezpatřičný jako element jehož sérum vypilo samo nebe nesmrtelnosti. 

 

Nyní mne zatrať na stolci poražených, jsi jako závrať, kterou předělávám do zvukové partitury světelné scénáře našich pomýlených toulek časem nebo prostorem. Obě zanikají na stolci představitelných konstant vědomí jako dotěrné objekty každodenní potřeby, za kterou tolik uhánějí oni strážci zkaženého masa humanity, pověšené a vypreparované ve všech městech tohoto malého tělesa, jež jak trvdí málo z nás, má své cítění a myšlení na místě, které by hledalo jen nemálo z těch málo z nás.


Slepý letec na hraně umírání mi nedal ani hrst náhod, pro kterých byl upiloval radu za setnutí své nedostižné nevědomosti. Na radu přichází synek, jehož majetek byl kdysi rod dvou dýmek a v nich natlačené pytláčí, vzácné pytláčí z jesenického podzemí, z mazatecké slunné stráně, nebo odkudkoliv, kde ještě znají, jak nastupovat do pohybu, který je v těle nepopiratelné vázy, s jejímž obrazem na zádi je vše a víc než vše v nepořádku. Nautilus dvou set bylinných směsí by nezachránil ozvěnu prostoru do kterého se hroutím s každým přibývajícím písmenem na pálivcovi hrudi, štiplavé tinktury husitského oleje na krajině srdeční,  oje pro obtížené palachovi hořící střeva, jež nevzplanuli. Smrt halucinatorio, opřeného a sady tarotových karet života postavenych do triangulaci traktálního termitiště, uspořádaného podle skicáře, v němž se zanechali  pospisksy o kvantové synchronicitě a časovém kontinuu o několik telekineticky ohnutych dekád dovytvářených lžící. 

 


Ona paměť lžíce sto a jedné galerie obrazové energie ploch opisuje poschodí své skalární skutečnosti pomocí dvou přelomových vědců zkoumajících psychologické vlastnosti tvorů zápasících ve skrvnách na sakurovém poli, kde z nebe vypadla jak tyrkysová mléčná dráha s radou planetarnich slunecnic. Postavy se vstřicně domlouvají, s pohledem nejklidnějších neviňátek, která z nich právě v okamžik nestřežené nesvobody, ukousne básníkovu hlavu spirálovitou formulí bez záhad. Formulí pod intencí telekinetické masy doteku jeho bříšek prstů bortících se v  rodících rodičích naší barbarské skutečnosti, jež se jakoby ostýchavě otřela do prázdna, když v jasnosti téměř nedotknutelné stelepelechům nad svátostí tvůrčího mrákotníčka okamžiků hluboké aspirace těmi dveřmi, odkud vychází právě hladce osvěžená inspirace pohledně se navíc nadechující nad hodinky se zlatým ozubeným kolečkem rady promněných, z nichž nejdokonalejší jakosti jejich umění ve společnosti veřejného mínění je pravě ta jejich nezatupitelná dcera nenávist. O tři vteřiny později se vteřinová ručička zastavi v neznámé kryptě všech statných panen doznání nekonečna. 

Nekonečna zbloudilých očí neviditelného vánku rozdováděném po příběhu potemňující hudby uzemnění, po impotentní potenci spisovatele zkrotit jazyk přílišnou petlicí svízele a zjemnit kadenci nomenklatury svitných třpytů halasné lodi lidské masy individuální iluze vědomí. Prsty nad do sebe se bortícími klávesami křehce vystupujícími z lebky nad sudbou nesmrtelného kalifátu domorodce, jehož krásné zmražené klouby vstupují za bratřím očím v očích obrácených v sloup, který zkamení na pryčně bez prostupnosti lekvaru barvitého obleku života. On neobléká místnost do místnosti zaplavení ideje náhle odvrácené od té původní, jen zaplavuje periskop podmanivé frakce dalších a dalších organicky se vyvýjejících chladivých temnot prostorenstva tohoto přídního těžebníka počínání.

 

Ostrovy úmluv a úmluvy úslužnostem temného lůna myšlenky jsou nezjevné a neobsažitelné, čazenise sazenic zase si sní o zimomřivce zmiji jedné samojivelné, jižněné přímočarou čelistí písma požírajícího svůj nevyslovitelný osud o žebroví uroborova příborového náčiní, navíc se čině stáčejícího do okolků kornaté tepny okolnosti pozorovatelného starce ve strašácích prostitující reprobedny s černočernými jizvami, odkud vycházejí sopránové telegrafistky v růžolících snech, za nimiž pachatel bez inkoustového stihomana zločinu omamoval bdělé pastele a uhlíky domestikované vany vektoriálních vědomí.

 

 

Plavali jsme spolu jako dva přátelé, kteří do sebe natočily ty správné, vnější genitální konce a tak trvalo mnoho let, než bez zášti a ukradené hrdosti mohli promněnit momentku ve skutečnost písaře, nebo čehokoliv co by zvídavěji předvídalo rozkoš s našich dalších setkání v zakázaném vlaku na stanici bezčasí, mávajícím za spásou a nezacelitelnou dírou tluoucích víček prázdnoty. Neposlouchejte za dveřmi mých povídek, jsou temné, není to ta temnota co se valí ze spíží a sklepů, je to fraktální temnota, která je nezadržitelnější než světlo, je to biblická frikce našich neústupných počátků jazyka a váhy jako daru jeho nevykoupitelnosti lidstvu.  

 

 

Pro kohezivnější jádro kritiky se najdou i jiné fenomény elektronického hlasu....

Autor Happyyz, 21.08.2015
Přečteno 562x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter