Jantar

Dvě postavy na břehu, vítr. Vítr nese písek. Borovice, ohnuté do oblouku,

pláčou se sluncem, roní svou mízu do náporu vln, přímo do žravé tlamy Baltu.

A jejich slzy padají ke dnu, kde chlad je nutí zpomalit a ztuhnout.

A nad mořem ubíhají roky, letadla řežou vzduch bílým skalpelem a vlaky

trhají pole s křikem hrůzy.

Králové se střídají a sama země se otřásá, jako by po ní bohové kráčeli

milion těžkých let.

Ale jednoho dne přijde bouře, a vynese na svět hrst

průhledných krvavých lun.

Někdo vyjde zpod větví a utopí v jedné z nich pohled a uvidí jeden

z těch dnů, které jako by dávno pominuly:

borovice ohnuté do oblouku, za nimi zářijové spáleniště,

dvě postavy na břehu, vítr.

Vítr nese písek.