Vzpomínka jako památník

Vzpomínka jako památník

Anotace: bylo nebylo, dávno tomu

Tohle, co zde zmíním, původně určitě nechtělo být pomníkem. Internet a jeho čtenáři mají jiné starosti než vzpomínat na neznámé zesnulé.

Faktem ale je, že vzpomínka na Ivu Kratchvilovou se mi pod rukama nakonec promění v náhrobek. Pokud to tu vůbec někdo čte, nelekej se, nebude to jako krájení cibule zalité slzavým údolím.

 

Na ospalé vrátnici někdy v roce ´89 seděl zarostlý vousatý vrátný, hlídající skladiště tabáku. Seděl tam nejen ve všední den, seděl tam i v neděli.

Umíte si představit tu dlouhou chvíli?

Jak zabít čas? Tělo mladé, žádosti jeho roztodivné. Kolkolem boudy vrátného ani noha. Nebylo koho požádat o kus řeči natož o cigárko, kdyby vznikla potřeba.

Hle, na stolku se objevil časopis: Mladý svět. Kde se vzal, tu se vzal – ones upon a time.

Vrátný si ho tedy prolistoval. Zajímavého tam ke čtení bylo poskrovnu. Na konci však inzeráty. Ženy i muži hledali protějšek. Jedna anonce byla dokonce z jižní Moravy a v textu nebylo uvedeno nic víc, než jména známých spisovatelů, rozhodně se vyskytlo: Kafka; možná i Freud; asi Kierkegaard a ještě asi 5 dalších. Všechny je znal, vrátný od Maxima.

Znovu pohlédl do časopisu, jako by se chtěl přesvědčit, že se nemýlí: Kafka. Jistě myslí Franze a je to žena. Žena, která čte Franze Kafku, Sörena Kierkegaarda: Vteřina, okamžik. Mohla by znát Ladislava Klímu?

Chtě nechtě začal se rozepisovat s odpovědí – jako když se běžec, co dlouho neběžel, znovu rozhodne závodit a ze silného podnětu si jen tak cestou k bodu B (výchozí je vždy bod: A) lehce poklusává, zkouší, zda ho nechytá křeč.

Křeče byly. A jaké. Především: špatná zkušenost s podobnou snahou. Většinou nikdo neodpověděl na „zprávy v lahvi“. A kdyby je člověk aspoň poslal anonymně po proudu řeky...neboť: na břehu řeky Svratky kvete rozrazil, na břehu řeky Svratky roste nízká tráva, rád chodil jsem tam denně, koupal se a snil...?

Byla to ona. Iva Kratochvilová, která odpověděla. Kde se po prvé setkali Iva a onen vrátný s bradkou? Však on dobře ví. Přijela za ním do daleka. Než totiž došlo na setkání na domácí půdě, odejel tenhle vrátný pryč za hranice všedních dnů a hodlal se už nevrátit. Za pár týdnů ovšem to, čemu se pravilo železná opona, padlo a Iva, se kterou si psal, mohla přijet.

Hodně si ji vykrášlil. Její texty schované v obálce byly kouzelné a každý další i když nevoněl, přestože zkoušel chřípím nasát její DNA, neurčitý parfém beze jména rozprostřel se kolem jeho hlavy. Vlastně ji měl rovnou říkat: Božena. A proč? Kdo je naše největší a nejznámější autorka, Emily Dicknsonová snad?

Tuhle určitě byste od ní znali:

Měla jsem klenot ve svých prstech

a šla jsem spát

byl vlahý den a vítr ustal -

nač zavírat

A ráno – vyčítám svým prstům,

skvost je ten tam –

a teď, vzpomínka z ametystu

je vše, co mám...

Když přijela, měl ji oslovit ne Ivo, ale Boženo, Boži, vítám tě zde v exilu. Můj nový sladký domov, v cizím slove: home, sweet home.

Iva ovšem v bezprostředním kontaktu nebyla z těch, co preferují stylizaci a pozérství. Toho se dopustila jen poněkud ve svých dopisech. A on stylizaci a malé pozérství tuze čekal. Čekal bohyni. Bohyně se nekonala, přijela Iva, jejíž otec byl exilový spisovatel. Ale ona svému vrátnému nezahrála divadélko pro jednoho diváka: hle, přijela ti Božena Němcová, poklekni ty bídný červe a zulíbej jí malou ručku, která vládne perem jako zručná švadlena jehlou a nití, co dím, jako malíř Schikaneder vládl štětcem. A proč právě on? Jaké kouzlo i dekadenci vyzařují jeho obrazy. Poezii šera přelomu století oné doby zvané Jugendstill.

Myslel prvně,že Iva bude chtít vidět cizí město, že turistika a památky ji zaujmou a tam někde při hledání krásy uliček se znovu střetnou ve ztraceném kouzlu, kouzlu, které bylo rozehrané v dopisech.

Nechtěla však vidět nic. Chtěla domů, do jeho obydlí. Horkou sprškou tekoucí vodou odplavit náplavu nálad z dlouhé cesty a prach.

Zdalipak bude svolná, vrtalo mu hlavou a naznačoval v hovoru svá kafkovská témata touhy:

Kdyby tak byl člověk Indián, vždy pohotový, a předkloněn ve vzduchu na pádícím koni, stále znovu by se zachvíval krátkými otřesy země, až by pak nechal ostruhy ostruhami, neboť žádné ostruhy nejsou, až by pak odhodil uzdu, neboť žádná uzda není, a zemi jak hladce vysečenou step by před sebou už skoro neviděl, již bez koňské šíje a hlavy.

(Franz Kafka: Touha stát se indiánem)

Iva náznaky přijímala, vysunuté obě anténky na příjem signálů z mimozemských civilizací. Blížili se domů, schylovalo se k „blízkému setkání třetího druhu“.

Pak byl ovšem vrátný varován, že bude-li na ni naléhat, dojde na krev. Jak na krev, ptal se vrátný. Nebude to soulož, ale krvavá neděle, odvětila

Začalo mu svítat. Měla své dny. Božena Němcová krvácí.

A přesto došlo na jatka. Jatka měla zvláštní průběh. Směl nejen odhalit tajemství hradu v Karpatech a toho, co je pod bělostným krajkovím. Byla tam další překážka v podobě záložky, bílé záložky ne do knihy, ale do krajkoví mezi tu krvavou ranku. Do té ranky vstoupil onen vrátný od Maxima a nomen bylo omen, protože Maximus byl Decimus Meridius a jeho třmeny byly potom krvavé, jak ťal do živého.

A tahle vzpomínka už je podobna pomníku a protože si snad zaslouží položiti věnec na hrob neznámého vojína, tedy ho zde kladem, a do rýmu se hodí říci: amen.

 

Autor herzog, 19.04.2015
Přečteno 575x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.5 | Facebook, Twitter