Vzpomínka na život

Anotace: Je třeba si uvědomit, co máme a co všechno můžeme ztratit.

                     Podlaha křupala pod dopadem mých těžkých kovaných bot. Při každém kroku se zvedl obláček prachu, který se zde usazoval po dlouhých 30 let. „Je to už dlouho“ pravil sem si pro sebe a setřel sem vrstvu prachu z polorozpadlých zbytků koňských boxů. Se slzou v oku jsem došel k oknu, které už postrádalo svou výplň a vlálo z něj kus ztrouchnivělé látky, která kdysi tak věrně sloužila jako deka na koně, jež jim hřála záda za dlouhých zimních nocí. Ostatně i teď je zima, blíží se konec srpna a venku mrzne až praští, vítr s jemnými zbytky popela se  prohání po stáji a všude je stále cítit ten silný zápach katastrofy, jenž se  udála již před dlouhými 30 lety a zanechala tuto zemi pustou a v bídě.  Došel jsem k oknu a pohlédl sem ven na trosky vesnice, kde jsem dříve žil a po které  mi již nezbylo nic než jen vzpomínky, vzpomínky … Nejradši bych zapomněl. 

                       Pevně jsem stiskl rukojeť své dýky kterou nikdy neschovávám a šel sem k východu. Staré dveře neztratily kupodivu nic na své pevnosti, jen starý zámek již byl rozežrán rzí. Volně se pohybovaly ve větru a jejich hlasité vrzání a bouchání mne znervózňovalo, protože každou chvíli mohly přilákat spousty nezvaných hostů  a já byl jen nalehko.  Uchopil sem jednu část dveří a jako kdysi jsem zaklapl západku. V tu chvíli mnou projela vlna vzpomínek, vlna vzpomínek na den, kdy jsem takto zavíral tyto dveře naposledy, byl sem šťastný a netušil sem co přijde za pár hodin. Odvrátil sem pohled a pomalu jsem se vypravil k úkrytu, dny jsou opravdu krátké a noci velice dlouhé a mrazivé. 

Když  jsem procházel kolem stavební buňky kde jsem kdysi bydlíval, rozhodl jsem se, že se tam přeci jen ještě podívám. Vyšel  jsem po kovových schodech, dveře byly otevřené. Jemně jsem odhrnul vrstvu pavučin, která se zde za dlouhá léta vytvořila a spatřil jsem před sebou můj starý domov.  Opět mnou projela vlna vzpomínek a ukápla mi slza na starou ztrouchnivělou podlahu. Opatrně jsem došel až k oknu a začal jsem si prohlížet zbytky ze staré bedny na prádlo, když tu mi vítr až k nohám zanesl kus starého hadru, z kterého byla ještě poznat barva, kterou kdysi míval, růžová. Jemně jsem ho rozložil a uviděl sem na něm krásný obrázek fialového poníka, jenž se na mne díval velkýma očima a s milým úsměvem, mírně jsem se usmál a složil sem kus deky do čtverečku, který jsem si strčil do kapsy od silného  péřového kabátu, ta zatracená zima…  Už jsem se chystal k odchodu, když jsem pod ztrouchnivělým kusem dřeva co bývalo postelí, uviděl malou postavičku poníka. Sehnul jsem se a jemně jsem ji oprášil, a hle, je jich tu víc, rychle jsem je všechny posbíral a klusem jsem se vypravil k domovu, už mi moc času nezbývá.

                       Proběhl jsem branou a ještě naposledy jsem se v běhu otočil abych spatřil zbytky své minulosti a koutkem oka jsem mrknul na tašku, kde jsem schovával to co pro mne kdysi bylo tím nejcennějším, vzpomínku na život, který jsem kdysi žil a jenž skončil pod nánosem popela a smrtelného prachu, jenž se jako neviditelný zabiják pomalu šířil po okolí. Rychle jsem doběhl k autu, které na mne čekalo na kraji zničené vesnice a navždy jsem opustil toto místo mého života, které se hluboce vrylo do mých vzpomínek i když jsem zde byl jen krátce.  Upravil jsem si Tlustou beranici,pod kterou jsem musel stále nosit plynovou masku a s odporem a zlostí jsem se podíval na staré vydání novin, které se snažily svými zoufalými obrázky atomových výbuchů lidstvo varovat před katastrofou, co se na ně žene. A to vše jen kvůli vzájemné nenávisti a závisti která se po tisíciletí lidské existence šířila jako mor a člověk ji nedokázal zvládnout. Zasloužený konec je tady ..máte co jste chtěli, jste spokojení?  Teď už je to stejně jedno, vše je jen otázkou času, kterého nám už moc nezbývá.