Mozaika, X.: Vyhynutí

Mozaika, X.: Vyhynutí

Anotace: K-1625bI, rok 5122

Sbírka: Mozaika I.

Nikdy v životě jsem nikam neběžel tak moc jako nyní. Je to zděšený běh, když nejprve opouštím loď a běžím ke dveřím zařízení, které mi přidržují, abych se dostal dovnitř a zároveň nebyl rozdrcen. Probíhám rozpadlou a potemnělou chodbou, osvětlenou jen blikajícími světly, kde míjím další dvojice, které mi ze všech sil drží dveře. Koutkem oka si všimnu, že v základně není kyslík, ochrana proti záření, dokonce gravitace je vypnutá, není tam ani tlak. Funguje jen kryogenika, kam se musím dostat.

Běžím k nejbližšímu výtahu, ale nelze ho použít. Získal kontrolu nad zařízením. Když pojedu výtahem, zabije mě. Nezbývá, než seběhnout desítky pater do útrob měsíce, a doufat, že mi mezitím nedojde zásoba kyslíku, nezabije mě elektrický výboj, pád dveří, či cokoliv, co ovládá. Jediné uklidňující je přítomnost ostatních, protože jinak bych se nejenže nikam nedostal, ale strach by mě ochromil. Takhle rozptylují hrůzu, která svírá mou mysl, a taky halucinace, které se objevují. Míjím oběšené lidi, míjím lidi plazící se po zemi, míjím ječící muže a ženy, kteří se ke mně snaží dostat, a akorát vím, že nikdo z nich tam není, na rozdíl od těch, kteří mě navádí do kryogenického oddělení.

Ti tam jsou a dělají vše proto, abych dosáhl oddělení. Od příletu na měsíc po moment, kdy jsem vstoupil do kryogenického oddělení, mohlo uplynout asi pět minut. Pět minut splašeného běhu brzděného tím mizerným exoskeletonem. Pět minut, to znamená více, než čtyřicet hodin, pokud to dobře počítám, když vpadnu do laboratoře zaplněné počítačovými panely, ze které vidím na desítky lahví s uzamčenými lidmi ve stázi. V tomto momentě se nerozmýšlím, ani na okamžik. Proběhnu, kolem ostatních, rozbiji okénko na stěně a vytahuji ovládací kartu s velícími kódy.

Každá vteřina je cenná a já do panelu vkládám kartu projektového ředitele a zadávám kódy. „Pojistky uvolněny. Řídící příkaz přijat. Zadejte příkazy,“ ozve se a já zadávám. Přerušení energie do stáze. Jediným příkazem ukončuji život posledních lidí, včetně mé ženy a dcery. Měl jsem se s nimi jednou setkat, ale to se nestane. „Příkaz přijat. Energie přerušena. Životní funkce…“ a já vypnu hlášení.

Už se ozve jen jedna věc. Ze všech monitorů, z každého reproduktoru se ozve ječivý a burácivý hlas, který otřásá zařízením, skoro jako zemětřesní. Křičí a nelidsky huláká. Jak by mohl lidsky hulákat, když není člověkem. Na obrazovce se objeví tvář, velká, posetá desítkami očí, s vykotlanými tesáky a vředy. Kůže odpadá, vředy tečou, tesáky hnijí, oči padají z důlků. Zaniká. A ten vřískot doprovázený rozkladem, je jediné, co tiší bolest poté, co jsem poslal na smrt poslední příslušníky své rasy.

„Jak dlouho?“ ptám se a posadím na nejbližší židli. „Kolik času tam uplynulo?“

„Jedna vteřina tady byla pět set vteřin tam,“ odpovídá vědkyně, která mě přivedla. „Skoro tisíc let.“

„Tisíc let ve stázi, kde měl být ráj a štěstí, bylo peklo, týrání a děsivé vize jejich myslí?“ androidi mlčí, ale mlčení vydá za tisíc slov, zatímco pláču.

„Systémy zařízení obnoveny. Podpora života obnovena,“ slyším a sundám si masku exoskeletonu.

„Dokážete si to představit? Víte vůbec, kolik tam bylo dětí?“ pronesu.

„Tři čtvrtiny z celkového počtu sto tisíc,“ odpovídá android. Naše budoucnost. A číslo je šíp do srdce.

„To byla řečnická otázka,“ syčím. „Vaše dementní umělá inteligence tohle nečekala? Každý virus a hovadina byla Vámi dokonale analyzována, ale tohle ne?!“ ječím nepříčetně.

„Mohlo nás napadnout, jen to, na co byla naprogramována umělá inteligence,“ brání se vědkyně.

„Musíme provést aktualizaci projektových dat, aby se projekt podařilo dokončit o padesát let dříve,“ pronese další android. To se už neudržím, rozeběhnu se a přirazím ho vší silou ke zdi.

„Táhni k čertu! Má rodina je mrtvá! Můj druh vyhynul! A vy, umělohmotní šmejdi, tu dál hnijete!“

„Zůstalo, ještě dvě stě lidí,“ namítá vědkyně. „Je šance na přežití. A navíc, nemusíte vyhynout nadarmo. Jsme tu my, jako Vaše dědictví a je tu projekt jako něco, co se zapíše do historie. Dokončete projekt a pomstěte se,“ snaží se mě motivovat a já si povzdychnu a pustím vědce.

„Aktualizace protokolu byla provedena. Dostal jsem hlášení od šéfinženýra. Byl aspoň zničen, potom, co se tisíc let živil na bolesti a utrpení mé ženy, dcery a desítek tisíc dalších lidí?“

„Ano. Ověřila jsem to u přátel. Je pryč. První střet ho zranil, tohle byla jeho pomsta a pokus uzdravit se. Můžeme se vrátit k dokončení projektu? Ostatní projektové týmy pokračují v činnosti.“

Podívám se na androidy. „Zpátky k projektu."

Autor Vayl, 20.04.2022
Přečteno 63x
Tipy 1
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Zajímavé.

27.04.2022 03:29:29 | mkinka

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí