Matka a zvíře

Matka je jed. Je pravděpodobné, že ti, kteří jsou přesvědčeni o své lásce k matce, milují jen další z iluzí vlastního světa, opravdové matce se brání jako život ohrožujícímu nebezpečí.

Když opustíme matčino tělo, staneme se zvířetem a zemřeme. Zvíře by ale jako jeden z řezů ve vývoji plodu uhynulo stejně. Pokud s plodem není něco v nepořádku, uhynutí jako svůj cíl a největší slast vyhledává. Individuální zvířecí paměť, schopnou pojímat jen tomu kterému zvířeti vlastní svět, nejdospělejší zvíře odhazuje jako iluzi, jejíž sentimentální intimnosti rozloží vnik nevídané krve o cizí, jedovaté skladbě. Pro plod je matčino tělo nebezpečný pojem – je to pro něj stejná hrůza jako neustálé dotírání smrtící lidské krve na oběh odcizeného srnčete.

Tvorba není zázrak, ale klonování, postupné zahušťování umělých nádrží krevního a myšlenkového oběhu, rozleptávání krásných soukromých životů jednotlivých živočišných panenek, do poslední z nichž se nakonec agresivně rozšíří a zůstanou tam pak doslovně žít srdce a hlava matčiny: nejjedovatější srdce a nejjedovatější myšlení. Tlak nezředěné a neochuzené krve je nejvyšší, a nemůže jí plynout paměť ani představa.