Zemřít pro Tebe...

Anotace: Tak trochu nevím, co si o tomhle mám myslet, ale napsala jsem to zřejmě z přátelství...

Sedím vedle tvojí postele a pozoruju ty pípající přístroje kolem. Nemůžu uvěřit, že jsi to udělala. Ale hlavně proč? Ty, která jsi to vždycky odsuzovala? Teď tu ležíš… Už tři dny…
A neprobouzíš se. A já tu sedím s tebou. Neopustím tě, nemůžu. Vypadáš tak bezmocná a slabá, v těch bílých pokrývkách… A jen monotónní pípání narušuje všudypřítomné ticho. Ležíš na jednotce intenzivní péče…
Několik hodin tě tví rodiče hledali. A našli. A vedle tebe několik krabiček prášků. Sedativa… Oživovali tě tady dlouho… A pořád se neprobíráš.
Dýchají za tebe ty přístroje, nebo už dýcháš ty sama? Jsi tak bledá. Jako ty bílé zdi… Ležíš tu sama a ani nevíš, jak dlouho jsem prosila lékaře, než mi dovolili být tu s tebou… Tvoji rodiče dnes ráno museli odjet. Slíbila jsem, že tu s tebou zůstanu. Nechápu to. Ještě před týdnem jsi mi rozmlouvala sebevraždu. Co se stalo, co ti tak ublížilo? Proč jsi mi to neřekla? Ať to bylo cokoliv. 
Píííííp, pííííp… Ty hloupé přístroje…
A najednou ses pohnula. Vyskočila jsem a chytila tě za ruku. Bylas ledová jako smrt… Probouzela ses! Když jsi otevřela oči, rozbrečela jsem se. Nic jsem ti nevyčítala, byla jsem tak šťastná, že žiješ! Pak jsem si všimla, že i ty pláčeš. Seděla jsem tam, utírala ti slzy z tváří, a říkala ti, že všechno bude dobré…
 
O pár dnů později už jsi mohla i mluvit, a dali tě na normální pokoj, i když jsi na něm pořád byla sama. Pořád jsi musela být na kapačkách, protože ti museli dodávat protilátky, kvůli těm lékům, kterých jsi do sebe tolik nacpala…
Byl to jed, spíše než prášky.
 
Toho dne jsi mi dala obálku. Prosilas mě, abych si ji přečetla venku a já hloupá od tebe opravdu odešla. Byla jsem tak naivní… Zatímco já četla řádky bolesti na papíře…
…

A pak… Už jen pííííííííííí…
Vletěla jsem k tobě na pokoj. Vytrhla sis kapačky a došlo k rychlé otravě. Bylas bezvládná. A já náhle uviděla nějakou dívku. Byla oblečena v černém a vztahovala k tobě ruku.
„NE!“ Zakřičela jsem na ni. „Prosím, vezmi si mě… Jen jí nech žít!“
A tak mě vzala za ruku… Dívala jsem se na svoje tělo… A na to, jak přibíhali doktoři… Oživili tě. Žiješ… 
Promiň, že jsem tě tam nechala samotnou, ale byla to jediná možnost, jak tě zachránit. 
Já svůj život pro tebe ráda dala… Snad si toho budeš vážit.