Lední déšť

Anotace: Když někdo nemůže spát a vzpomene si, jak včera seděl na zastávce...

  S deštníkem nad hlavou stoupala jsem do kopce. Pršelo. Na to že je leden, celkem neobvyklý úkaz. Naproti mi běžely stružky po krajích
ulice, uprostřed se valila mělká ale široká řeka, tvořící svými pramínky roztomilé vzory, a ze strání padaly drobné vodopády.

  S předstihem jsem došla na zastávku. Lavička pod hustým a rozvětveným smrkem na mě už čekala a poskytovala dostatečnou stříšku, i přesto jsem však deštník nesložila, člověk nikdy neví.

  Seděla jsem tam, ve světle lampy pozorovala stín mých šněrovacích "napůlmetalových" kozaček, jak o nich jednou prohlásili kamarádi poslouchající metalovou muziku.

  Dřevo lavičky sice bylo trochu navhlé, ale sedět se na něm dalo pohodlně. Nechtělo se mi jít se schovat pod střechu zastávky, kde seděly dvě postarší dámy, čekající zřejmě na stejný autobus jako já.

  Nenapadalo mě, čím bych si měla zkrátit čas. Zašátrala jsem v kapse. Kromě lístku z autobusu tam byl i mobil, kapesník, drobné, klíče, účtenka z baru, miniaturní pytlíček cukru a konečně pár bonbónů. Jeden sem rozbalila. Chutnal po přeslazených citrónech a lepil se mi na
patro.

  Všimla jsem si, že i když jsem celá pod ochranou smrku, po špičkách mých bot stékají kapky. Zaujalo mě to tak, že přijíždějícímu autobusu jsem věnovala pozornost až když zastavil.

  Deštník jsem složila a chtě nechtě ho musela studený, mokrý držet v ruce. Podívala jsem se do světla lampy. Kapky vody, letící kolem ní, krásně zářily. Ač vodu za krkem nemám zrovna v lásce, déšť je prostě něco, co mě fascinuje a vždy ho ráda pozoruju. Dívat se na něj z teplé místnosti je ale ještě lepší :)