Odpor je marný

Anotace: .

Stalo se vám někdy, že jste museli být někde, kde jste to nesnášeli? Jenom při pomyšlení na to místo nebo situaci, krev začne pěnit v žilách a nůž se otevírat v kapse. Celý tělo se třese odporem a jen s vynaložením všech sil se člověku daří zachovávat zdání pohody a vyrovnanosti. Každá v buňka v těle křičí: „Let´s get out of here, this place sucks““. A vy, místo toho, abyste se otočili na podpatku, dali s pánem bohem a co nejrychleji se vypařili, dál děláte, že je vše „tip ťop“. A rukama si přitom nevědomky utahujete smyčku kolem krku. Každej tohle párkrát zažil. Co když se ale celý život promění v tuhle ubohou sračku, co pak? Myslíte si, že když v pekle budete pravidlně mít okna, zametat a utírat prach, stane se z něj ráj? Velký hovno, v odraze těch lesknoucích se umytých oken jen lépe uvidíte svoji ubohou podobiznu, jak vám zoufale vrací tupý pohled.

Těžko říct jak k tomu dojde. Člověk prostě žije, žije a když se náhodou zastaví, aby se nadechnul, tak zjistí, že všechen kyslík je na příděl a jemu už došly emisní povolenky. Anebo žije, žije, pak se ohlédne a řekne: „Co je to za kravinu? Žán, jak to, že je v mé posteli uříznutá koňská hlava? Ještě včera tam nebyla, jsem si celkem jistý.. to bych si všiml.“

Můj poslední podobnej zážitek – nevím jak, nejspíš omylem, jsem se vyskytl v S. Trošku pod vlivem (4 piva), ale bohužel dost střízlivý na to, abych si uvědomoval odpornost toho místa. Smysly by určitě šly otupit přísunem dalšího alkoholu, ale ke své škodě už dál pít nechci (dám si kofolu). Sedíme, kluci něco plácají, já na ně koukám a nechápu co tam dělám. Hospoda je to odporná, špinavá, zahulená, hudba příliš hlasitá a tak hnusná, že bych při jejím poslechu dokázal blít celou cestu z Prahy až do Brna. Jsem tam cizincem, ačkoliv asi rozumím slovům co ke mně dolétají, nechápu vůbec nic. Jsem tam s kamarády!? Proč se teda chovají jako cizí lidé? Mluví na mě, smějou se, ale nic z toho nedoléhá k moji duši, jen ji to špiní a v lepším případě to po ní stéká jako po skle. Není mi dobře, nelíbí se mi to místo, ty lidi, nechci tam být. Ale jsem tam a dobrovolně. Kdo strká lvovi hlavu do tlamy je buď magor nebo pracuje v cirkuse. „Dej si panáka, uvolni se!“ Jako by ale říkali - „Podvol se, vzdej to, chcípni. My jsme v pohodě, proč nechceš bejt taky? Myslíš si že jseš něco lepšího, povyšuješ se na nás, pohrdáš námi? Co si o sobě myslíš sráči!“ Proč se odsouzený v cele smrti neusměje na srážného, co mu právě hodil umaštěnou kůrku chleba?

A pak přišla Eva. Líbí se mi, sice to není žádná královna krásy, ale aspoň s ní bývá sranda. A navíc z neznámého důvodu, se jí nejspíš také líbím. Ačkoliv s námi nepřišla, po chvíli si sedla k našemu stolu, vedle mě. Pomohlo to zahnat moje chmury? Trošku. Venca něco plácá, snažím se ho moc neposlouchat a soustředit se na Evu. Světlo na konci tunelu, záchrana pět minut po dvanácté, pokus o vlastní resuscitaci v přímém přenosu. Avšak pořád je něco špatně, nevím co mám říkat, jsem jak na trní a kdybych se uměl teleportovat, zbyde po mě jen kouř z cigarety a prázdná židle. Nefunguje to, pacient pomalu, avšak jistě umírá.. Občas ze mě něco vypadne, ale je to skoro vždycky vtipný. Útěk do komična a bezvýznamnosti. Vtip na druhou: „Proč si neuříznout i tu větev na které se chcete oběsit?“ Máme pár minut s Evou o samotě, nesnesu mlčení ve řvoucím pajzlu – ačkoliv zcela bez zájmu, ptám se zájmem na jejího bratra, co dělá, jak se má, bla bla. Učí se dobře, to nemohu říct... Další mlčení, další vtipný poznámky, další kalich sebepohrdání. Pak jdou ostatní na fotbálek a já domů. Ahoj, měj se, přijd zas, další prosím. Copak jsem o ní nestál? Jistě. Ale zachránit z tý smradlavý díry sem v tu chvíli potřeboval mnohem víc a to třeba i Santa Klausem...