Zbrojovka

Anotace: Pořadové číslo na trase tříštivé síly bassových linek a emfází na pomezí alternativy

Dlouhé cesty vedoucí k malým zítřkům směřují do hlubin města. Přijíždějí na nákupní horečce, stávají se jí, odvádějí energii k výlohám a pultům, otevírají pusy za účelem zlanařit občana na oháňce poledne. Kola od Fiatu se točí, buchlovské kopce ztrácí se v dálce, přidává se smích a dobrá nálada. Trefa do úsměvu černého. Povařené měšťanské stáří domů ve svrbění kostí očekávaných nocí. Příjezd na místo noci. Vykonávaná potřeba, obkroužení a další nákupy plechovek. Sbíhající hloučky stavějí si hlavy do středu země. Zvedá se energie ve mne. Procházíme a scházíme se na planetě zemi, vždycky v pátek večer to někdo spolkne, jeden sen téhle generace, jeden sen návnady, jednu mýlku milníku jeho života, skvěle zpropadenýho a úžasnýho jako klavírní proutek po šesté ranní v rozbřesku stavidel nových přídechů. Provádí nás areál, přijíždí kamarád, vrací se zpátky v čase, dostihuje nás při nákupu drog, malé zelené jablíčky, prý přiléhají euforii, šťavnaté obrázky a vzadu jen čárka dělící tablety od léků, jako při sníďanových menu plných nočního blaha. Ostrovní čekání, trosečníci na vteřinách útěku, posouvají malé pódium před barem. Neandrtálské dělení mapy koláčů, vtělené emancipace trávníků podél sonických vln, blouznících ve starých zdích zamšelých průmyslových, polorozpadlých budov, vydržovaných energií bassové infekce páteční noci; akt honimíra rezonační klauzury vesmírné. Oběti při svatbách vyššího blaha a terapeutické rozpovědi.

Chlápek za pultem, z rakouska, z houští svých sluchátek klasického elitního druhu, vyzvídá lunapark plodnosti. Natahuji imaginární tětivu a protínám jej jako eros před výkupní loterií nové elektronické působnosti. Některé jeho manévry mají novou destilatii plazmatických fluktuačních pamfletů, ovšem ve zbytku dráhy se drží stabove v baru a mezeře jinolunní. Vše co potřebuješ je plný sál lidí co se hýbou do zpožděného rytmu jejich oslovené půdy životní matnosti a odolnosti vůči úpadku, zlu, temnotě, kariéře a identitě. Vše vsáklé ve všem a proto se zvuk tolik protíná s houževnatostí nenávisti. Vdechuji a netrpělivě se ptám toho hocha uvnitř: "Kdyto začně, zpomalený náběh, obvykle neprodlužovaný průběh, kam sahá ta energie?" každopádně mnohem přívětivější než odpadnou podél těch strun, které se nezaměřují na diletaci končetin a odraženým světlům skrze zrcadlové brýle dětské masy neurofunkového cyberpunku. Jak jim říkáme my další uživatelé md-m-ázované civilizace escharizované strukturace budoucnosti. Věru ono konceptuální inženýrství není na míru každé osobnosti, však po hříchu těch dní i v kadibudce doby plastové se dá odříkat kolektivní modlitba za klid některých těl pozdní stáze zrání. Nástup člověka s kukučem z doby ledové, drásavé provokativní rypsy mezi škváru toho kolosea, zborcené stěny omšelé raušem krutosti se lámou mezi dvěma prostory hall, křísí naše raněné ušní predominatia jako poplašné hydrogenní božstva orby. Několikeré natáčky na ekvalizéru pozdní plochy dějin, co by taky měnili na valivé jednoduchosti drum and bassových třtin ?

Házející plevelení jater, neobvyklost míst kde cifruje jeden frája a druhý pod ním funkuje na máslové kompozice precizních chaoticky designovaných sympoziích dnešního ryku ocelového srdce machistické organické textury medúzního srdce doby. Ve čtenářových očí se skví intelektuální podělanost, stavby identit vyčpělé nepříliš intenzivně a přece proudy smáčejí pozornost několika, jak kůže nabíhající po čele ve kříži železné tepny na čele černošské zpěvačky. Další oběti vteřin ve smyčkách času, jež zdá se některým neplyne dosti jařně po stupíncích extáze měsíce, jež slábne s podvětím dun. Oplameněné rytmy jiných pater, které neobývají lidé, tma a dlouhé chodby, stojí v nich postavy, izolované anonymitou, stále se přemísťující v démonickém převleku těch mrtvých mladých zvuků, chycených v banalitě a strohé textuře odrazů minulosti a mixů budoucnosti, do extrémů vehnaných páteří synťáků, spoře osvětlených excellencí. 

Meridiány dat na půlnočních jatkách bázně, vdechující hydropónie z vášně, rozmanitá slůj pokojů pro vířivé mysli, jimž brní lebečná struktura, neboť to dostává z repráků přímo do mozkového podvěšku, dopována navíc zevnitř nějakou lacinou průrvou chemie, jako by nikdo nevěděl co jej na konci zabije, či zda tuhle noc královnu mejdanů přežije. Jen čajíček, rozcvička na další světy odpalů víkendu, má někdo směnu, připravenou bžundu, cestu hostující zábavy mezi soundsystémy měst ? Další odvar luciferionu na zakázané straně reflexe téhle přítomnosti, sahající po mísách tvé zakázky, kterou jsi nerozbalil, dokud ses nepoděsil, v čem že to všechno vězí ? Ano, ano peníze vládnou územím, po kterých se lidé přemísťují nejčastěji, pátrej po kořenech jejich a dozvíš se o charakteru jejich kořínků, stmelených do uzlin a kaše v lunárním výherci milionů. Snahy a tance, udělátka z nicoty a přesto unikátní prostory k pronajatí na tyhle večirky plné postaviček ze smetiště dějin a lukrativní hemisféry před bránou do zapomnění. Přesto to je rodina a hudební balanc je nový porodní můstek do jakési nepříliš nadějné vyzařující minulosti, jež křísí obvodní sféry těch polí, po kterých magnetismus bílých trpaslíků předurčuje druh samplů a můstků lámaných beatů. Černá fixa na kůži, těla v předloktí znak nekonečna. Zase ta stejná pohádka, snad nechceš do takových míst vnášet filozofii, je tak slabá, lidé se unášejí a ztrácejí, vypadávají z přítomnosti, slabí se povznést nad dnešní oblivion, apocalypsa byla včera na brýlích zítřka. Dnes máme vážný problém, dostat se z postele před soumrakem, vidiny zloby a požehnání nových vrcholů, kdepak objevila se siluleta. Ta rozšklebená tvář se smutnou zapadlostí v očích plných poznání tragické komedie toho rozboru životního elixíru.

Člověk stojící v děšti pravdy, jen s malým cedníkem a děravým dnem na pokraji roku, jež zanáží svou druhou lež. další mrtvý hrdina, skýtám si pozici jej oslovit...apeluji na svou nezručnost, stále nevyjetost, jaká to hrozba malé příčetnosti, ach nezklam rozpadlé lůna iracionálních kobercových náletů duše, pověz mu něco pověz, ty stoupání a pády ohromných zábav, ta lekce reality a skutečnosti, podélné vzezření na váze vlastního stínu, jež se rozpadá a rozsvěcuje aniž by byl viděn a slyšen, když o něm rozmelníš ty stěny...další tě neobydlí a stále silulety mrtvých hrdinů, vracejí onen dech míst, který tě vítá, aby tě schoval, je to tvář, onoho komediálního génia, tvář Billa Hickse, na onom Bohem zapomenutém místě, rozkryla svou vznešenost, nakolik marnou, rakovinotvornou, infikovanou zlem, opojením, sdíleným či zdánlivým enthuziasmem, jak jej necháváš plát pro sentenci dalšího rozmaru. Klopy těch žaludků se povaří navzájem, červení vlci na notách karkulek v elektrolýzách roztoků dnešní sonické porce, bojující o přítež nezemdlení mezi bolehlavem a starou omítkou, jež se drží jen z přání pořadatele. Vím o co přicházím, sedím a mlčím, abych nezemřel nějakou další poctou této vize. Jednou rukou se přidržím kovové barikády, která odděluje prostor před stagem, jehož nabídku se snažím pobrat, marně. Šílenci na účet ďábla, propalují flagrantně opusový synťaák za několik desítek tisíc, aparatura přepaluje své spoje a feedbacky, kvičí to rozpulzovatěle a ty se učíš zachytit jen desetinky z toho kolozního materiálu raw-data koláže, jež tvoří dokonalou dokonalost přitomné mezichvíle ve stázi dimenze, kterou do smrti neuchopíš, byl bys byl blakeovštější. A právě tímto hodlám zakončit tuto intenci, kdy s křídly zimomřivých jeřábů se pulzovatěle rozpíná v těle kosmu Maldoror, v nějaké postapocalyptické rodině mandalovitých vší, jak krájejí solární rosoly, vakua lidských vředů a hnisavých vlastností do pláťeného zrna hudby v potopeném, opuštěném místě, nad údolím duhových měst, azurových pláží plachetnic, bílých přístavů mávajících západnímu snu v rozpadlé budově brněnské zbrojovky. Přeci jej spatřili jste silulety Billa Hickse, to se vám nepoštěstí každý den, je to přece jízda, je to Sen.

On ukáže tam kam Maldoror letěl před stoletím, bahno a jeden světový nákupní distrikt, jedna partie kde lidé, pozoruhodní lidé svého barevného, ostrého světla staletí, užívají naplnění času, který jim patří i nepatří, alespoň se neptá na ztrátu své identity v hodinách provařených dolující kadenci pořádných impulsů elektronického rybníka dneška. A kdyby se ptala, byla tam se mnou češka, hezká, drásavá, milující své miláčky, mazlíčky na shledanou před pokojem oněch dní. Pestrá čtveřice se ubírá domů, je to o nich, kdybych věděl co je jejich osudem, trávit ty chvíle po cestě domů, klidné to opony moravských krajin noci. Před ulehutím se zamyslí nad tím co se stalo, zjevně to nekončí, ostatně jako nic nekončí v tajemství toho co Milujeme. 

Stay There. Keep Riding. Its Just a Ride.

Příští rok BassInfection

R.I.P. Bill Hicks