Pan Franz

shiraelizabeth Prozaická miniatura » Ze života

Byl velice prazvláštní. Velice tichý a přemýšlivý. Moc rád četl a zajímal se téměř o vše. Jednou z jeho oblíbeností byla hudba. Díky té jsme se také poprvé setkali.

Bylo právě před jednou z lekcí a já si krátila čas čtením. Pak přišel on. Sedl si na protější židli, vyndal knížku a začetl se. Takhle to bylo dlouhou dobu. Někdy jsem přišla dřív já, někdy on. Občas zvedl oči od knížky a podíval se na mě. Občas jsem pokukovala já po něm. Chodili jsme na stejnou hodinu, ale nikdy jsme tam moc nemluvili. On celkem nikdy moc nemluvil.

Když se školní rok chýlil ke konci, najednou mi nečekaně napsal. Zjistila jsem něco málo o jeho citlivé duši. V tu dobu jsem byla zrovna hodně smutná a on byl hodně moc milý. Měla jsem ho ráda. Už ani nevím pořádně proč. Ale vždycky byl hodný, milý a pomalu si mě získával. Jako nějakým kouzlem. A bál se. Tak moc se bál, že ho odmítnu, že mi to i řekl. Což byl také důvod, proč mě nikdy nepozval ven, protože na to neměl odvahu. Ale já se rozhodla, že počkám, až jí sebere.

A sebral. Byla poslední lekce a já už šla domů. Byla jsem na cestě na autobus, když na přechodě blikla červená. Zastavila jsem se a čekala. V tu chvíli ke mě přiběhl a konečně mě pozval ven. S radostí jsem přijala.

Dále jsme poznávali duši jeden druhého, ale co všechno vědí lidé v našem věku... Moc toho nebylo. Alespoň u mě. On byl naprosto jiný, než všichni ostatní. Jenže jak to tak v mládí bývá, většina vztahů nepřežije léto. Tenhle taky ne. Ale v tu dobu jsem to zvládla naprosto v pořádku.

Občas jsme si napsali. Občas jsme se pozdravili. Ale ani jeden z nás si nebyl jistý, jestli to chce zpět. Po několika letech odjel pryč. A, co byl pryč, začali jsme si psát daleko víc. Opět jsem propadla jeho kouzlu a on asi mému. Jen byl trochu jiný. Jako by část své duše ztratil nebo uzavřel. Což se tak lidem stává, když rostou. Mění se a uzavírají, ale všichni víme, že to někde hluboko v nás stále je. Naštěstí ta změna nebyla tolik k horšímu. Ale jedna věc byla špatná. Bál se. Ale tentokrát něčeho jiného. Bál se být ve vztahu. Nejprve jsem se kvůli tomu neuvěřitelně trápila, ale časem jsem vykoupala svůj mozek v tolika vodce, že jsem to vzdala. Vzdala jsem se toho. Párkrát jsme se viděli, ale pak to skončilo.

 

Zjistila jsem, že Franz mě stále rád má. Tedy alespoň to říkal. Věřím mu. Mám ho ráda. Ale tam to končí. Už nechci další trápení a takový Franz je jen a jen trápení. Bez něj šťastná být mohu. Naprosto. Bez toho, abych vůbec tušila, kde se zrovna pohybuje. A budu.

Možná, že kdybych potkala znovu toho člověka ze začátku bylo by to jinačí. Ale ten člověk tu už není a asi nikdy nebude.