Na útěku z jeviste

Anotace: Po delší době jsem zase tady v modrém nebi; ve snaze vyplnit mezery a zaplnit je z životem; smyslem, reflexi a potřebou být na chvíli kreativním dítětem vesmíru.

Jak povídám, není to poprvé co se vracím k tématu sebereflexe. Máme neustálou potřebu něco v sobě zrcadlit, vyvíjet úsilí, přináležet ke svým osobním pocitům, kořenům a snům. Tohle všechno lpění na životě nám dává pocit zodpovědnosti za naše rozhodnutí, za naše zkušenosti a dílo a myšlenky, které po sobě zanecháme.

V tomto myslenkovem prostoru bych se rad zabýval řádem a chaosem ve svém každodenním životě, než začne druhá polovina divadelní hry Kniha o Hřbitově a já budu muset znovu umírat na pódium. Dostal jsem od kamarádky za úkol nechat divadelní postavu Tondy Szedilka inspirovat a obohatit můj osobní život a prostor. 

Čím je tedy Tonda výjimečný? Možná tím, že tolik nelpi na životě, my porad někam tekame, ztotoznujeme se s prichazejicimi věcmi, situacemi, lidmi, vyhrazujeme se proti nim a proti řadu věcí a přírodě, stradame a získáváme, v tom spatřuji věcný koloběh energie.

 (- Jak povídám, téma kreativní sebereflexe, jež sebou nese zrcadlo literární tvorby je nevyčerpatelné, ac všechny náměty, témata a příběhy již byly napsaný před námi, nezbývá než se je pokoušet vylepšit, něco ze sebe bytostneho přidat, dech vidění nebo ideu, aby i po nás zůstal tento pocitek a ti co přijdou po nás se budou snažit nás opět přežít a přidat kousek ze svého mlýnku myšlenek.)

Jenomže je to falešná představa, klamne přesvědčení, které jej přivedou k pohnutkam a osudovym rozhodnutím, kdy se vydá hledat východisko mimo život, dovolí sám sobě navštívit Smrt, v osobním řazení, tím ze skočí z vodárenské věže. Ve skutečnosti je to všechno mnohem jednoduší, ale jako autor mám silnou touhu se tím zabývat, reflektovat témata života a smrti, lásky a strachu a našeho bytí a existence.

Možná nezbývá ptát se častěji, jak by reagoval ten fiktivní Tonda, který se se mnou rodi na jevišti a pak zase zmizí. Veškerá jeho poezie je nesdelena, nevyrcena, v aktech, v rozhorcenosti nad dílem osudu,  nad intrikami a zasterkami, které mu okolní společnost předkládá, ten sen o touze a znovuzrození se odehraje a zrodí v jeho hlavě.

Ve skutečnosti to není touha po znovuzrození, protože čtrnáctiletý kluk nemá zřejmě jasnou představu o reinkarnaci, on se silnou, až pudovou představou se touží navrátit za svým otcem, zadoni tak po poznání vyššího světa za oponou smyslů? Má ponětí o otci jako o nějaké vyšší bytosti co určuje rad věci tady na Zemi? Spíš jej vidí jako součást chybějícího vzoru, jako znovuspojeni s původní energii, jako poznání sebe sama do všech částic a vláken své bytosti.

O jeho pohřbu není v Knize o hřbitově ani zmínka, jen to, že skončí na hřbitově, ale to skončíme všichni no ne? No ano! A tak nezbývá než jako Samko Tale napsat druhou knihu o hřbitově, inspirovanou tou první, jen původní postavy nahradit postavami neméně původními s tvůrčím jazykem a bohatou obraznosti s jakou putují basnici za trpyticimi očima smrti.

Mezi puvodnosti svobody a štěstí a tragické události a otroctví je pojitko, najít smysl tvorby ve smyslu daru, obdarování, vložit svoji energii do prace, která obohatí reflexi ostatních bytosti, nebo je přiměje ke svým, autentickým reflexem, jejich původních zkušenosti a přiměje je k autorskému náhledu na svůj Život.

Tím se dostávám k tématu autora s malým 'a' a Autora s velkým 'A'. Autor s malým 'a'vidí své myšlenky jako součást příběhu, zatímco Autor s velkým 'A' dokáže utkat své myšlenky a pozměnit tak část vrstev velkého vesmírného příběhu, jsou to jeho přání a cíle, co povzbudí velké putování člověka, na které dohlíží nesmirne síly, daleko nepredstavitelnejsi než to co zažíváme pod rouškou každodenních omezených smyslových zkušenosti.

Tím se od autorství dostávám k otázce Rimmerova paradoxu, který je jakýmsi mytickym dramatem v otázce autorství našeho kolektivního 'My'. Založeného na kyberpunkove myšlence, že veškerá dostupná realita je předem vytvořeny simulovany systém, v kulturním ohnisku 21. století známý jako Matrix. Ta druhá půlka této myšlenkové úvahy známá jako 'Rimmeruv paradox' je pozitivnější náhled na utkavani smyslu hodnoty štěstí a radosti v kolektivní váze směřování lidské evoluce, poháněné nějakými nesmirne dobrotivymi, mnohem staršími bytostmi neviditelného původu.

(Strach vyslovit se dále tímto způsobem, jak neboť děti neuvažuji v pojmech kreativní evoluce a involuce vesmíru - střed tvorby a elevace pater vědomí - hra či scenar založena právě na tomto paradoxu)

Nějakým ne předem vysledovanym způsobem se mi tu rodi téma života bez utrpení v původním Matrixu, dokonalém virtuálním životě konstruktu bez utrpení a bolesti, a stvoření bolesti a utrpení a z něj vycházejících bifurkulaci svobody a zodpovědnosti za své zdejší pozemske působení. O existenci vyšších forem a inteligenci, dohlizejicich na průběh takovýchto kreativních ideovych intencí, může být řeč v širším celku, než nám tento prostor umožňuje. 

Tím jsem znovu odbocil od pracovního osobního života, veškeré mé pochody, drtivá většina z nich je jakýsi 'Eskejp'. Únik do prázdna, ale já chci tvořit užitečné věci. Uvedomis si to až v ten vysloveny, zjeveny okamžik, kdy chceš hrát na ostří nože, vychrlit ze sebe slova, vydat energie, která v Tobě vezi, prolomena, vysoptena ven. 

Půvab tohoto herecky špatného tripu je v oné opakovatelnosti divadelního aktu směřujícím k onomu vysněnému vykoupení, k sebevraždě, od původních pohnutek, až k finalnimu řešeni této materiální existence. Vše to kontrastuje bilancovanim na hraně intelektu a citu. Myšlenky na novou hru, od lokálních osobních vnitřních pocitu a rozporů až k velkým otázkám ohledně směřování a lidského původu a planu stvoření.

 'Jak špatný v herec,

jehož strach z reality zatmi

ze neví kudy dál,

či jako autor jež bádá

o původu zlých bytosti

aniž dobrou sílu vzal,

tak já ve své fraktalni vyrecnosti,

zapomínám odrikavat psychedelicke mantry chvalorec,

Temnou krásou chaosu se rdoucim

a v srdce děsí mne břitká ztec,

dvojí pohledy svobody nech tedy vysecnosti,

extraterestialni kvanta mluvčími nech stroze být,

ať září kapalne morfy orficke tekutosti 

A naše myšlenky odivaji slunce tichý beat,

jak réva duši matka rostlin gnose 

Smí naše oči v nekonečné kráse

duhovek oceánu,

do budoucích generací

tapiserii

Vstoupit tvůrčím cinem zas a zase

A tak sebe v zrcadle vesmíru

V něm proměnit.'