Tramvaj

Tramvaj

Tramvaj

 

         Docela běžný den, dokonce úplně běžný, protože je pracovní a vím, co mě čeká. Stojím na stanici mezi několika lidmi, kteří se živí jako já, vlastní prací. Je ráno, svěží vzduch a slétají se holubi z okolních domů na chodník, kam někdo vysypal staré rohlíky, o které se perou.

         Tramvaj nejede a nejede. Přicházejí další lidé, na zastávce skupina houstne. Všichni stojí nevšímavě, nehybně. Nevzrušují je ani kolem jedoucí auta. Pohledy jsou upřeny na roh křižovatky, odkud by měla přijet tramvaj. Nejede.

         Každodenní nudná chvíle. Sem tam přechází jen mladá dívka., asi pospíchá. Je neklidná. Ostatní jen čekají. Zdánlivě se nic neděje. Nuda. Ztracený čas. Co se dá dělat? Jen čekat. Ještě si kupuju noviny. V tramvaji se alespoň nebudu nudit. Třeba Korea odpálila další raketu a Trump zavádí další cla.

         Nepomyslel jsem si, že dnes se nebudu nudit i bez novin. Za rohem boční ulice se začal rozléhat křik. Kdepak křik. Řev, ryk, sopránový nářek, kvílení. Všichni se otočili a zvedli hlavu. Někdo tam mučí dítě? Výkřiky sílily. Náhle se na rohu objevila matka a za sebou táhla vzpínající se a poskakující dítě. Zprvu nebylo rozeznat, jestli jde o děvče nebo o chlapce. Ještě než stačila dovléci to řvoucí mrně na zastávku, vyjela z rohu křižovatky tramvaj.

         Dělal jsem si naději, že je to číslo, ve kterém s tím vzteklounem nepojedu. Mýlil jsem se. Rozčílená matka vtáhla kluka dovnitř. Posadila ho na sedadlo, kde ho přidržovala oběma rukama. Ostatní si nastoupili trochu nerozhodně, zpomaleně. Kolem matky s vykřikujícím klukem se vytvořila mezera, kam se nikdo neodvážil.

         Řev byl nesrozumitelný, jen chvílemi bylo slyšet: „Nechcíííí, nechcíííí!“  

         Matka stála nad ním a patrně již ztrácela trpělivost. Náhle zakřičela podobně vysokým hlasem: „Musíš!“

         Po každém – nechci – se ozvalo plesknutí. To ovšem již ztratila trpělivost útlá žena stojící nejblíže a rozkřikla se na matku:

         „Paní, jak můžete toho chudáčka bít. Je z vás úplně roztřesenej, jste surová!“

         Ze zadní části tramvaje se ozvala paní velmi moderního vzhledu: „To je dneska výchova, takhle trápit dítě. Dnešní mámy se neuměj k dětem chovat. Nemaj trpělivost.“

         „Co vy vo tom víte, vy nádhero, podle vašeho blonďatého vrkoče je vidět, že vás asi tyhle starosti minuly, že jó!“ byl slyšet hrubší hlas staršího muže.

         „Heleďte se, neurážejte,“ odsekla mu žena kousek od něho, „tak ho zkuste spratka utišit. To byste nedokázal, ale rejpat to jó, to dokážete.“

         „Nechcíííí!“ pokračoval kluk ve svém křiku a uhýbal hlavou, protože čekal další pohlavek. Ten nepřišel, matka se asi zalekla kritických poznámek.

         „Já bych vám ukázal,“ pokračoval muž ve své poznámce, „to byste koukala, jak by cvičil.“

         „Děti se bít nemaj, to je jednou jistý. To nikam nevede,“ přidala se další žena s širokým kloboukem.

         „Jasný,“ souhlasně se ozvala další sousedka, „chce to trpělivost a laskavost.“

         „Jakou laskavost,“ nevydržela další žena, „tohle je nemocný dítě, autista. Co byste chtěli, má to vrozený. Nemá s ním lízt do tramvaje. Kdo to má poslouchat.“

         Tramvaj dojela na další zastávku a kluk ztichnul. Nastupovala starší paní s velkou pojízdnou taškou a rozhlížela se, kde je místo.  Před řvoucím klukem a za ním bylo volno. Tam se nikdo neodvážil. Ona netušila, co se zde odehrávalo a sedla si spokojeně před kluka.  Jen se tramvaj rozjela, kluk zařval: „Nechcíííí, nechcíííí!“

         „Fujtajbl,“ vykřikla zděšeně starší paní, „to sem se lekla, co tu řveš?“

         Do toho se ozvalo: „Musíš!“ doprovozené pleskavým pohlavkem, až kluk narazil hlavou do okna.

         „Maminko,“ otočila se starší paní na matku, „netlučte ho. Já si to s ním vyřídím.“

         „Teď mě poslouchej ty smrkáči,“ dívala se mu do upřeně očí, „jestli chceš nebo nechceš, to mně je jedno, ale ještě jednou zařveš a strčím tě do týhle tašky a pojedeš se mnou, to si piš!“

         Celá tramvaj čekala, co nastane. Sám jsem byl zvědav, jak bude kluk reagovat. Nejdříve se skrčil a podíval se na matku. Ta mlčela.

         „Tak co,“ dodala starší paní, „ chceš do tašky, nebo budeš zticha?“

         Bylo ticho, které rušila jen tramvaj v zatáčce vysokým skřípáním. Kluk seděl jak přibitý. Vzadu v tramvaji se ozvaly pochvalné hlasy, že takhle se to s dětmi musí umět.

         Škoda, že jsem musel příští zastávku vystoupit. Nedozvěděl jsem se, jestli kluk vydržel, nebo si ho strčila starší paní do pojízdné tašky. Rozhodně jsem se dnes v tramvaji nenudil.     

 

Autor premek, 07.08.2019
Přečteno 158x
Tipy 2
Poslední tipující: básněnka
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Dobrý je, jak se lidi hned rozdělej na spravedlivý a diskutujou, musím přiznat, že jsem synovi taky dala na zadek, potřebovali jsme jít na operaci a on vyváděl na odběru krve, že jsem ten boj musela vzdát a taky se hned našla paní s hodnou holčičkou, která mi začala kázat jak se děti nebijou, leč ona neležela před tím na řvoucím a zmítajícím se děťátku, které se změno v ďáblíka :-):,-):,-):,-)

07.08.2019 18:28:21 | básněnka

Moudrých lidí najde člověk všude dost. Málokdy se dokáží shodnout. Miniaturka je jen náznak. Možná by to chtělo více rozepsat.

08.08.2019 08:52:34 | premek

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter