Anežka

Včera měla svátek, i když jí znám jako malé dítě, kvůli osobním věcem, jsem se nehlásila,
a tak jsem se ozvala přes její mámu Karlu.
Po pravdě kolik příbuzných zůstalo?

Ivan, strýc, umřel kvůli srdci a jeho žena po něm strádala i cítila se osamocená, že se hodně trápila a život bez dětí jí byl smutný. Nemohla mít děti, ale Ivan měl chov králíků a tak se viděli v něm. Prožili harmonický vztah a teď určitě někde tam nahoře jsou spolu. Že?

S vědomím toho dávám věci, aby ta a ta šla správným směrem.
Ozvala se mi zpátky Karla, její máma, s vědomím, že se uvidíme a už nebudeme utíkat jako minule, co já se drala do práce a ona na Karlově náměstí pospíchala zas jinam.
V očích mám slzy, když tenkrát Karly máma, Eva, volala, že mají Anežku a byla celá šťastná.
Přála jsem jim to a moje maminka mi to sdělila jako první, protože dobré zprávy jsou důležité.
Nyní už má zesnulá maminka si vzpomněla z nebe a já byla ten prostředník.
Pro lepší zítřek je nutné na vztazích pracovat a věřit, že vůle je důležitá pro posílení kořenů i krve minulosti.
Píšu, sdílím, protože být v rodokmenu je dobré a přinášející užitek pro další generace
rodiny Adámků.
U nás to začalo z řetězce Aloisie Exnerové, rozené Adámkové, co měla devět sourozenců.
A byla na všechny hrdá.
Linie tedy pokračuje dál, ale už je nás méně a o to si vážíme každého přeživšího i toho nejmenšího či dospělého.