Spojnice

Stmívá se.
Krajina se za malou chvíli schová do tmy a já odjíždím. Letos poprvé.
Jsem ráda, že jsem se nakonec rozhodla. Že jsem vyjela. Sama. Bez dětí.

Jsou daleko. Daleko a přesto tak blízko, že cítím pouta.
Spoutaná. Uvězněná.
Copak žena, když porodí, ztrácí svobodu na celý život?
Jde to i jinak?
Dokážu ze sebe někdy shodit ten krunýř, který mě uzemňuje, chrání, ale zároveň brání vzlétnout?

Ta tíha je k nesnesení.
Bolí. Bolí intenzivně.
Kdybych tak uměla vzít si pár dní jen pro sebe… od nich, od té role…
Být jen já.
Bez spojnic. Bez vazeb.
Prostor kolem mě i uvnitř mě nedotčený. Nedotčený. Nedotčený.

Proto jedu.
Proto měním kokpit auta v bezpečné útočiště.
Jenže místo klidu nacházím chvění.
Cítím hněv, frustraci, touhu.
Že mě nikdo nenaučil, jak nebýt matkou.
Že se to nemohu naučit sama – jak je odstřihnout a dát jim skutečnou volnost.

Svoboda a pouta.
Klid a chvění.
Bolest a láska.
A já jedu dál.
Do tmy.
Do ticha.
Stmívá se.
Krajina se za malou chvíli schová do tmy a já odjíždím. Letos poprvé.
Jsem ráda, že jsem se nakonec rozhodla. Že jsem vyjela. Sama. Bez dětí.

Jsou daleko. Daleko a přesto tak blízko, že cítím pouta.
Spoutaná. Uvězněná.
Copak žena, když porodí, ztrácí svobodu na celý život?
Jde to i jinak?
Dokážu ze sebe někdy shodit ten krunýř, který mě uzemňuje, chrání, ale zároveň brání vzlétnout?

Ta tíha je k nesnesení.
Bolí. Bolí intenzivně.
Kdybych tak uměla vzít si pár dní jen pro sebe… od nich, od té role…
Být jen já.
Bez spojnic. Bez vazeb.
Prostor kolem mě i uvnitř mě nedotčený. Nedotčený. Nedotčený.

Proto jedu.
Proto měním kokpit auta v bezpečné útočiště.
Jenže místo klidu nacházím chvění.
Cítím hněv, frustraci, touhu.
Že mě nikdo nenaučil, jak nebýt matkou.
Že se to nemohu naučit sama – jak je odstřihnout a dát jim skutečnou volnost.

Svoboda a pouta.
Klid a chvění.
Bolest a láska.
A já jedu dál.
Do tmy.
Do ticha.