Dárek na celý život

Bříška mých prstů se boří do měkké hebkosti. Hladím ji po zádech. Měsíční světlo je tak silné, že mě bodá, oslňuje. Dám si ji před sebe. Sedí mi na břichu. Její kulatý hřbet zastiňuje kulatý kotouč. Aha… úplněk. Tak proto.
Zkouším zavřít oči. Tak se to dělá, když chce člověk spát – zatáhne se opona, ponoří se do tmy a spánek přijde a vezme tě. Ale dnes nepřichází.
Zkouším jinak. Oči nechávám otevřené, bráním víčkům, aby se zavřely. Mám to vyzkoušené. Vyčerpání přijde samo. Dnes ne.
Jsem ráda, že nejsem sama. Držím Basťošku za přední nohy a dívám se jí do obličeje. Teda tam, kde obličej má – oči, čumák… nevidím. Jak dlouho? Dvanáct? Třináct? Už je to dlouho. Dlouho na to, abych se tím zabývala. Krátce na to, abych zapomněla.
Tenkrát jsem měla v hrudi díru. Palčivou propast, do které se vešlo tolik bolesti, že se nedala unést. Zabořím prsty hlouběji do měkké srsti a přitáhnu ji k sobě. Takhle jsem usínala. Objímala jsem ji. Tiskla si její malé tělo k hrudi.
Byla to radost, dárek. K Vánocům. První Vánoce po době „hojnosti“. Pokaždé, když ji vezmu do rukou, vzpomenu si. Na děti. Na to, jak ji zabalili do krabice, udělali díry, aby mohla dýchat. Rychle jsem rozvazovala provázek, nemohla jsem se dočkat. Společně jsme seděli pod stromečkem. Slzy tekly. Dojetí, smutek, bolest.
První Vánoce bez něho. Už třináct let. Basťoška je umoulaná, vymazlená. A já zas nemohu usnout. Kolik je hodin? Jedna, nebo ke druhé? Zítra budu unavená. Ale spát ještě nechci.
Jsem šťastná, že ji mám. Že ji tehdy děti koupily. Ten dárek. Na celý život. Opravdu…? Usmívám se.
Jsem stará a usínám přitulená k plyšákovi. A přitom cítím, že všechna bolest, všechna nostalgie, všechna ztráta, všechno se na chvíli schoulilo vedle mě.