Jackie (film 2017)

Anotace: Snímek o jedné z nejuznávanějších prvních dam Spojených států amerických představuje jednu velkou nemastnou neslanou podívanou.

Životopisných snímků se točí poslední dobou celkem dost, nicméně málokteré se dostanou divákovi pod kůži, a to se s Jackie bohužel nepodařilo.

Jacqueline Kennedy patřila mezi nejoblíbenější první dámy 20. století. Kennedyovi tenkrát představovali průnik do nové, lepší éry. Jacqueline byla velmi vzdělaná dáma, angažovala se v politickém dění, plynule mluvila třemi cizími jazyky, pro manžela překládala z francouzštiny a španělštiny politické texty, později byla považována i za módní ikonu. To všechno jsou ale věci, které ve snímku režiséra Pabla Larraína nikdo neřeší.

Film je dějově zasazen do doby kolem 22. listopadu 1963, toho osudného data, kdy byl další prezident Spojených států amerických zavražděn. Smrt J. F. Kennedyho zasáhla nejen samotné Státy, ale také země po celém světě. A právě atentát je zásadním ve snímku Jackie. Příběh je vyprávěn rámcovou retrospektivou, na začátku se setkáváme s Jackie už po tragické události, kdy se novináři zpovídá se svými strastmi. No, zpovídá je silné slovo. Jackie je chladná, sebevědomá, arogantní. To se musí nechat, že Natalie Portman v roli ženy, která právě přišla o manžela, je důvěryhodná a precizní. Dokazuje to i ve scénách zrekonstruované White House Tour (prohlídka Bílého domu), kde se naučila chodit, mluvit i tvářit jako opravdová Jackie.

Portman je ale jediný silnější článek snímku. I když má film seznámit diváka s pocity, emočně vypjatou situací kolem atentátu a následného pohřbu, jednoho z nejvelkolepějších v americké historii, který Jackie sama, podle vzoru pohřbu Abrahama Lincolna, zařizovala, divák se vůbec necítí vtažen do děje. Film plyne v jedné rovině, nikdo se nevyvíjí, nic se pořádně nemění, ani samotná Jackie. Bohužel to není Natalie Portman, ale Jackie prostě v této době neudělala díru do světa. Chvílemi se objevuje rádoby dramatičnost děje, kterou se snažili navodit hudbou, ale ta spíš připomíná Kubrickovo Osvícení (1979).

Režisér Larraín, autor převážně chilských politických dramat, nepředstavil nic zajímavého, co se zapíše do historie kinematografie, ani zlatou sošku si Natalie rozhodně neodnese.