co já na to...

Anotace: moje první recenze...

foto: mapato

co já na to...

"Il (divino) Boemo"

jelikož kritiky k tomuto filmu byly často až nestydatě záporné, jak mi aspoň stačil referovat můj "Busenfreund" pan Frráček, rozhodl jsem se toto potvrdit či vyvrátit.

no o Frráčkovi snad až někdy později, na něj by mi pár řádek nestačilo. Sám pro sebe mu říkám směle "starej Frak". Stále ale lepší než by řekli Němci "alter Sack". Vygooglujte si, či ještě češtěji vyguglujte si...všechno za Vás dělat nebudu...
stačí už, že píšu tuhle recenzi...nejspíše jste už vytušili: abych tomuto dílů vrátil jeho oprávněný lesk a hluboko pokořil nesmyslné krákorání bohatě placených, řekl bych "úředních" kritiků...tedy lidi si myslí tak něco v tom smyslu...no toto není teď důležité, ale dovolte mi ještě jenom: pokud Vám někdy někdo napíše hodně špatnou kritiku, věřte, že na Vašem dílků přece jen něco bude...jinak by se tak nenamáhal...anebo Vás nemá prostě rád...

nemusím zde myslím znovu udávat pozadí vzniku tohoto filmu - píšu o filmu, ne o opeře samé, to je Vám ale asi stejně jasné...

takže jen pár útržků myšlenek, které jsem už při sledování děje házel na papír...tak to sem teď hodím taky, no a pak to snad ještě nějak ukončím a zašlu - nejdříve na adresu pana Frráčka....má na to tak nějak právo, vždyť on mě dohnal k tomu, abych tohle vůbec napsal...takže se jdu bít za IL DIVINO BOEMO...
_________________________________________________________

hra tónů, barev a vášní
flér umění jako takového
a obzvláště pak i ve slunné Italy...
I když po slunci ve filmu ani památky...

na výsluní zvratků a zbytků kostí
letících nedůstojně otevřenými okny
do smradlavých stok božských Benátek 18tého století

před chvílí ještě krášlily stříbro ozdobných táců
šlechtických paláců i nóbl bordelů
obalených opečeným masem kdejakýchsi opeřenců

jakoby nenápadná zmínka o studiu v Praze
dala příjemně připomenout, že nejen Itálie ale i Čechy dýchaly vzduch Evropy a že už tehdy se jmény, jako Mysliveček, byly ochotni polámat si své jazykové klouby i tehdejší italští mistři lásky a umění v uhlazených, vzadu sepnutých parukách

byli i mistry ve stavění a objevování tajných chodeb a místností za účelem starým jako lidstvo samo -
zkouřit si co nejrychleji hlavy k lepším zítřkům čímkoliv -
chlastem, vůněmi nemytých přirození svých právěprotějšků, opiem a uměním

bílé paruky v temnotách úzkých tajemných chodeb
ze za maskami znetvořených tváří neštovicemi
chlípné očekávání v oparu těžkých vín mísících se s vůněmi poloplných krásně zdobených porcelánových nočníků
ředitelé divadel, zpěvačky a zpěváci, posmrtná maska za živa, lepra I smrt sama...
výstižný kolorit scén, interiérů, postav a jejich rozhovorů
honosnost ošacení oné doby
důstojnost a okázalost, ale i zdánlivý chlad paláců způsobily, že jsem napsal to, co jste právě dočetli...vlastně ani nevím co, to je, myslím literárně...

vždyť vy už víte...mapato