Jak jsme letěli navštívit U.S.A

Anotace: Na cestu do Ameriky není potřeba cestovka, lépe si to člověk užije, když letí na vlastní pěst a navíc je to levnější!

Část první: Přípravy a cesta.
Ten nápad jsem nosil v hlavě už delší dobu, ale ve chvíli, kdy byla zrušena víza jsem se definitivně rozhodl. Teď nadešla ta správná doba navštívit Spojené státy a zjistit, zda to jak jsou vykreslovány ve filmech je víceméně fikce nebo skutečnost.
Jedna věc je ale chtít něco udělat, druhá je jak na to. Co jsem věděl jistě bylo, že určitě nepojedu s žádnou cestovkou, ale na vlastní pěst. S cestováním mám už nějaké zkušenosti a ty jsem chtěl při tomto zatím nejdelším výletě využít. Stálo přede mnou několik úkolů, které jsem musel vyřešit.
Z těch nejdůležitějších bodů to bylo: s kým jet, kam a na jak dlouho. Byl jsem sice rozhodnut jet i sám, ale ve více lidech se to přece jen lépe táhne a tak jsem byl rád, když jsem náhodou potkal po delší době jednoho mého kamaráda o kterém jsem věděl, že se také žádnému cestování nebrání, a tak jsem se ho hned zeptal, co on na to.
Můj odhad byl správný a on okamžitě souhlasil s tím, že by na to měl jen asi deset dní, ale jinak že plán cesty a vše okolo nechá na mě.
Deset dní tedy není na takovou cestu moc, ale ani já jsem na tom nebyl s časem nejlíp a tak nám to muselo stačit. Později jsme se domluvili, že jestli se vše povede a bude se nám tam líbit, uděláme si třeba příští rok víc času a vyrazíme znovu.
Parťáka jsem tedy měl, teď jsem musel vybrat místo, kam poletíme, aby to bylo co nejzajímavější a přitom finančně schůdné.
Začal jsem prohlížet nabídky všech prodejců letenek, které jsem na internetu našel a nakonec vybral místo, které bylo sice až na západním pobřeží, ale letenka se tam dala pořídit celkem za slušný peníz. To místo bylo San Francisco! Nikdy v životě by mě nenapadlo, že se tam podívám. Když jsem původně uvažoval o cestě do této země, napadal mě vždy New York nebo Washington, ale SF nikdy. Ne že bych se tam nechtěl jet, ale přišlo mě to přeci jen trochu daleko.
Pro samotný pobyt jsem měl následující plán: pobýt asi čtyři dny v SF a na zbylý čas si půjčit auto a navštívit město andělů Los Angeles. Petr, tak se můj kamarád jmenuje, se vším nadšeně souhlasil a já tak mohl zabukovat letenky a hotel. Odletět jsme měli 6. ledna v sedm hodin ráno. Cesta vedla trochu složitě přes Amsterdam a Atlantu, což byla daň za nižší cenu letenky.
Jak se přibližoval den odletu, vrcholila u mě předstartovní horečka až přišel konečně pátý leden.
Do Prahy jsme se vypravili s náležitým předstihem, vybaveni každý kufrem, batohem, náležitou částkou dolarů, kreditní kartou a samozřejmě foťákem. Cesta na letiště proběhla i přes namrzlou dálnici v klidu a my byli chvíli po půlnoci na místě.
Protože na letišti bylo dost času, střídavě jsme pospávali a chodili na obhlídky okolí.
Ráno v pět hodin jsme se odbavili a po osobní prohlídce, která mimochodem byla dělaná dost důkladně, jsme zamířili do tranzitu. První část cesty do Amsterdamu jsme měli vykonat s našimi ČSA a tak jsme za chvíli viděli stroj v těchto barvách za okny budovy. Pro mě to byl již několikatý let, ale Petr letěl ten den poprvé a dost se na to těšil.
Letadlo odstartovalo přesně na čas, nabralo výšku a zamířilo na západ. Po chvíli letušky začali roznášet svačiny při čemž mě čekala dvě překvapení. První bylo to, že Petr ač to byl jeho první let už tvrdě spal a já ho musel budit a to druhé byla kvalita servírovaných potravin. Na to aby člověk něco takového snědl musí být vážně hlad. Tyto dvě věci, byly ale jen předznamenáním věcí příštích, kdy jsem měl zjistit, že můj kamarád má asi spavou nemoc a že jídlo v letadle může být ještě horší.
Po přistání v Amsterdamu jsme se ihned vydali hledat gate odkud poletí naše letadlo do USA. Díky celkem dobrému značení, jsme ho celkem bez problémů našli, museli jsme ale před tím projít pasovou kontrolou a dokonce absolvovat pohovor s americkým úředníkem, který rozhoduje, jestli vás do letadla vůbec pustí. Naštěstí jsme to zvládli vcelku bez problémů a protože se mělo za chvíli startovat, mohli jsme zamířit přímo do letadla.
Tentokrát to byl o hodně větší stroj než při cestě z Prahy. Jednalo se o Boeing 767 společnosti Delta pro asi třista pasažérů. Uvnitř už nebylo slyšet skoro žádnou Češtinu, ale téměř výhradně Angličtinu, případně Němčinu nebo Vlámštinu.
Může to vypadat neuvěřitelně, ale Petr tentokrát usnul ještě na zemi a probudil se až po několika hodinách někde nad Kanadou, kdy promeškal něco, čemu u Delty říkají oběd. Jeho první slova potom co otevřel oči byla „ my už jsme ve vzduchu?“, na to jsem mu odpověděl, že jsem ho budil, ale že mě řekl ať ho nechám spát a tak jsem ho nechal.
Let z Amsterdamu do Atlanty trvá něco přes deset hodin a je nekonečný. Už asi po pěti hodinách jsem si začínal říkat, že by bylo možná lepší, kdyby to spadlo a já měl pokoj. Poslední den byl přece jen trochu náročnější a já toho začínal mít dost. Nejhorší byla bolest krku, hlava se zdála pořád těžší a já už opravdu nevěděl jak si sednout.
Abychom si nějak ukrátili čas, rozhodli jsme koupit si nějaké oříšky. K našemu překvapení neměl ale stevard drobné za 50 dolarů a tak jsme domluvili, že mu zaplatíme později až něco sežene. Těsně před přistáním ale přišel a s úsměvem nám oznámil, že drobné pořád nemá a že ty buráky máme brát jako dárek od Delty.
Když jsme konečně přistáli, cítil jsem se jako nejšťastnější člověk na světě, utahanej sice jak pes, ale na zemi! Teď jen zbývalo to, čeho jsem se bál nejvíc… imigrační úředník.
Atlanta je největší letiště na světě přes které projde ročně asi devadesát milionů cestujících a tak je jasné, že těch úředníků tam bylo celkem dost.
My si vybrali asi padesátiletého černocha, který se netvářil vůbec příjemně. První jsem se k němu vydal já, pozdravil jsem jak nejslušněji jsem uměl, podal mu pas a dotazníky které jsme vyplnili během letu a čekal co bude.
„Kde máte v pase vízum?“, byla jeho první a dost nečekaná otázka.
„My přece jako Češi vízum nepotřebujeme, nám stačí Esta!“ reagoval jsem asi trochu nejistým hlasem. Na to začal něco hledat v počítači a potom řekl
„Kam máte namířeno?“
„Do San Francisca“
„Kde tam budete bydlet“, zněla jeho další otázka.
„V hotelu Renoir“, kupodivu jsem si vzpomněl na jméno hotelu.
„Kolik máte u sebe peněz“
„Asi šest set dolarů, kreditní i debetní kartu“ trochu jsem zamachroval předpokládajíc, že vlastnictví karet je v USA záruka solidnosti.
„Dobře, tady otiskněte prostředníček a přeji vám příjemný pobyt“, rozloučil se důstojník.
„Prosím vás pane, já mám ještě jednu věc, po mě jde kamarád a ten neumí Anglicky, nemohl bych tu zůstat?
„To je vyloučené, musíte odejít“, řekl on a já se poroučel, sledujíc jak se můj kamarád potí.
Překvapivě byl Petr asi za minutu u mě.
„Ty už jseš tady?, jak jsi se s ním domluvil“? zeptal jsem se zvědavě.
„Nijak, on se mě na nic neptal, otisknul jsem mu jen prst, udělal si fotku a ukázal že můžu jít“, řekl celej vysmátej . Ty vole my jsme v Americe!, zakřičel radostí a oba jsme vyrazili k dalšímu letadlu.