Poprvé - díl 8.

Poprvé - díl 8.

Švinoujšcie

Plujeme dále bez větších problémů. Řeka je kanalizovaná, hloubka dostatečná, hladina klidná. Pozorujeme obrazovku echolotu a divíme se, kolik a jak velikých ryb v řece žije. Občas to u dna vypadá jak na sjezdu veliké strany. Že by Poláci naházeli komunisty do vody a ti tam teď organizovali, jak byli zvyklí? Asi ne, je to jak u nás, komunisti se rozplynuli ne v plyn, ale do ostatních stran a teď se úspěšně schovávají. A my jim to žerem.
Další vzrušení je pro nás pohled na proplouvající lodě všech podob a velikostí. Nejdřív na každou máváme jak zběsilí, pak pochopíme, že se mává až když kormidelny obou lodí jsou v jedné úrovni. Pak se posádky krátce pozdraví mávnutím ruky a zas všichni dělají, že je to nudí. Přitom ale i na dálku je vidět, že vzbuzujeme pozornost. Naše loď se zkrátka líbí. (A to se nechci zavděčit našemu kapitánu, ač je jedním z vlastníků lodi. Zkrátka je to fakt!)
A co ostatní lodě? Některé nemají ani 8 m délky, jiné vypadají, jak jsem již uvedl, že se někde utrhnul panelák. Některé jedou na motor, jiné na plachty, někde sedí dva, jinde jich je na tisíc. Potkali jsme také dvě velké, opravdu velké nákladní lodě. Jedna byla naložena kontejnery tak, že vlastní plavidlo se ztrácelo pod nákladem. Druhá nákladní loď byla prázdná a ta vypadala, že opravdu se hladiny jen dotká; čáru max. ponoru měla asi 7 m nad hladinou. Ač náš hlavní stěžeň ční do 27 m výšky, kormidelník nákladní lodi byl o dobrých deset či patnáct metrů výše.
Po asi 40 km plavby po řece vplouváme na jezero. Rozměry jezera jsou skutečně impozantní. Hloubka taky. Stále jedenáct metrů. Plus minus půl metru. Jen ale do té chvíle, než nás mezi dvěma bójemi nesfoukne stále sílící vítr mimo trasu. Najednou echolot začne pískat. Je nastaven na hloubku pět metrů. Než začne reagovat kormidelník, echolot hlásí 3,7 m a dno stále stoupá. Kormidelník točí kolem, jako kdyby byl placený od otoček za minutu. Vracíme se do plavební dráhy a hloubka se vrací na svých jedenáct metrů. Kapitán si utírá pot z čela a hlásí, že jsme jednu chvíli měli pod kýlem asi třicet centimetrů vody. Naštěstí jsme se vrátili právě včas. Zabořit se do bahna hned na začátku by byl docela problém.
Tři hodiny plujeme jezerem a břeh se stále nepřibližuje. Začíná být zima. Vítr fouká, občas prší, pak začne pršet víc a nakonec ještě déšť zesílí. Kapitán nás utěšuje, že to dlouho nevydrží a že tady na Baltu se počasí mění i třikrát za den. Těšíme se na sluníčko, zatím to ale vypadá, že počasí se možná na Baltu mění třikrát za den, ale k horšímu. Když už si myslíme, že to být horší nemůže, začnou padat kroupy. A najednou se tiší vítr a vykukuje slunce. Paluba osychá a na jezeře je najednou krásně. Teploměr ukazuje krásných osmnáct stupňů, voda má sedmnáct. Je zkrátka krásně. Motor Perkins tiše přede a kdyby pod přídí nešplouchala voda, nevšimli bychom si, že plujem.
Najednou klídek končí. Před námi se objevuje znenadání nízký břeh a dva majáky. Jeden červený, druhý zelený. Kapitán neomylně míří přímo mezi ně. My, zvyklí na širou vodní pláň, si myslíme, že se tam nevejdem. A najednou proti nám v kanálu mezi majáky obrovská loď. Je jí plný kanál. Kapitán ji ukázal svůj (lodi) levý bok a pak hned loď srovnal a namířil si to přímo na příď protiplující lodě. Říkal jsem si, že to nemůže dobře dopadnout. Ta loď nás smete jak krabičku od sirek! Světe div se! Nesmetla. Na poslední chvíli malinko uhla a už se míjíme s třicetimetrovým odstupem a kolem nás je ještě tolik místa, že bychom tu mohli klidně udělat i obrat o 180 stupňů. Je vidět, že si ještě budu muset pocvičit odhad.
Vjíždíme do kanálu a ten se zužuje na cca 300 m šířky. Na březích roste les. Co je za lesem, není vidět. Cítím vůni moře. Vzpomínám na mapu, jak ještě je moře vzdálené a myslím si, že už nebude daleko. To kdybych si mohl vylézt na stěžeň, viděl bych dál. Najednou mi bleskne hlavou nápad! Ano, tak to udělám. Ale musím na to jít chytře. Půjdu za kapitánem. Oklikou vyzvídám:
- Jak je to daleko na moře?
- Nevím, asi patnáct mil.
- A jak je dlouhá míle?
- Nevím, ale děláme asi šest uzlů.
- Proč děláme uzly? Co budeme vázat?
- Co vázat? Proč vázat? ... Jo, uzly! To je rychlost!
Uzly, to jsou míle za hodinu.
- Tak tedy rychlostí šesti uzlů poplujeme patnáct mil
asi dvě a půl hodiny?
- Nevím, asi. Když se nezdržíme.
- A co by nás mohlo zdržet?
- Třeba že někoho budem házet do vody!
- A proč bychom ho házeli do vody?
- Abysme se ho zbavili!
- Proč se ho chceme zbavit?
- Třeba protože se blbě ptá!
Kapitán se pomalu stával netrpělivým. Přesně tam jsem ho chtěl dostat. Teď to přijde! Jen to nepokazit. Říkám mu:
- A kdo na lodi leze na stěžně?
- Nikdo!
- A proč nikdo?
- Zatím jsme to nepotřebovali, aby tam někdo lez.
- A kdo to bude, až budete potřebovat?
- Tak tam pošlu někoho zbytečného!
- Proč zbytečného?
- Protože odtamtud obyčejně padaj!
- A kam? Do vody?
- Ne! Obyčejně na palubu!
- No to je strašný! A co děláte pak?
- Pak se uklízí. Spláchnem palubu a zbytky naházíme do moře.
- To snad není pravda, to jsou jen vaše výmysly!
- Máš pravdu, vždyť na vodě se stěžni jsme první den!
Konečně jsem byl u cíle svého snažení. Teď už mi neodmítne nic nebezpečného.
- Viděl jsem ve výbavě horolezecký sedací úvazek.
Co kdybych si ho vyzkoušel?
- Jak chceš. Když si troufáš!
Vidím na něm, jak se těší, že se mne zbaví. Zcela evidentně se kochá nadějí, že spadnu a někdo mě spláchne do vody a on bude mít klid. Teď o nemá. I na brázdě za lodí je vidět, že muž u kormidla má plné ruce práce, aby se udržel. Svírá kormidlo a nechce se mu ani točit. Loď jede od břehu ke břehu.
- Troufám! Jak je to vysoko, ta vzpěra lan.
- Musíš na hlavní, a na druhý sáling, to je dvaadvacet metrů!
- Tak jo, jdu do toho!
- Tak řekni někomu, ať tě jistí výtahem hlavní plachty.
Domluvil jsem se s posádkou, oblékl si postroj a připnul jsem se na lano výtahu plachty. Dal jsem pokyn a začal jsem lézt na stěžeň. Dva chlapi mě jistili a já se soukal nahoru. Nejvíc jsem se bál na prvním sálingu. pak už to bylo v pohodě. Vyšvihl jsem se na druhý sáling a rozhlédl se. Nádhera. Viděl jsem přes stromy na břehu kolem dokola. Zcela podvědomě jsem se podíval k severu. Tam někde by měl být oceán! Koukám, koukám, všude na obzoru les. Že by naše mapy lhaly? To to pěkně začíná! Už nemůžu věřit ani mapám. Začal jsem si krajinu kolem prohlížet pozorně. Na obou bocích lodě, na východě i na západě, byla krajina stejná. Les mladých borovic, zanimi políčka a jezera, občas rákosí a bažiny, dál k obzoru zase les, který se zvedal v táhlých vlnách až k nízkému hřbetu asi sto kilometrů daleko. Všude lesy. K severu se les snižoval a přecházel v divný les bez pahorků na severním obzoru.
Dospěl jsem k názoru, že jsem se musel splést při studování mapy a že až slezu, vše se vysvětlí. Na horním sálingu jsem vydržel až do městečka Śvinoujście. Celou hodinu. A stále bylo na co se dívat. Proplouvali jsme městem a na obou březích řeky přístavy, doky, překladiště, továrny, sklady apod. Po obou stranách kotvily u mola nejrůznější lodě. Zvlášť mě zaujala loď, do které strkaly posunovací lokomotivy najednou čtyři vlaky, pravda, krátké vlaky, ale stejně to bylo dohromady asi 60 až 70 vagónů. Později jsem se byl podívat na nakládání této lodi a viděl jsem, že na další palubu nakládají kamióny, jsou tam i dvě paluby pro osobní auta a dvě paluby pro lidi. A horní vyhlídková paluba, ze které mi mávali lidé. Oni byli ještě asi o patnáct metrů výš než já.
Ve městě jsem se pak dozvěděl, že tato řeka je ve skutečnosti vybagrovaná říčka Świna, kterou zvětšili asi 30 x. Z paluby mě vyrušili voláním, zda vidím konečně moře. Odpovídám, že na severním obzoru je les a žádné moře. Diví se a já začínám tušit svůj omyl. Vždyť ten les na severu je úplně vodorovný! Podívám se pozorně a vidím vodu! Všude kolem je voda! Pro vodu já neviděl moře! Dříve jsem totiž viděl moře z nízkého břehu a obzor byl nízko. Teď se dívám z nadhledu a obzor je zdánlivě vysoko! Voda měla stejný odstín jako les sto kilometrů daleko a to mě spletlo. Navíc optický klam způsobuje, když na moři nejsou pevné body, odhaduje se vzdálenost špatně a tak se zdá, že obzor je výš než blízké moře. Moře pak vypadá jako vnitřek mísy. Vzpomněl jsem na vyprávění kluka, který se stal námořníkem. Jeho první pozorování moře ze stěžně bylo stejné. Oznámil jsem své poznatky dolů a oni že jsem se nahoře zbláznil. A že mám slézt dolů, že se blížíme do přístavu sportovních lodí. Na palubě se mi smáli, co jsem viděl kolem zajímavého, že jsem přehlédl moře. Špičkování na mou adresu přerušil kapitán rozkazem "Připravit k zakotvení!" Všichni jsme se vrhli na svá nacvičená místa. Bylo při tom trochu zmatků, přece jenom jsme přistávali u mola poprvé a tak mnozí připravovali opačný bok lodi k přistání. Ale manévr v přístavu byl ze strany kapitána opatrný a pomalý, takže bylo dost času se srovnat a připravit. Jakmile se loď přiblížila k molu, dva z nás vyskočili na břeh a uvázali loď k pacholatům.
Kotvíme v maríně Basen polnocny, česky Severní přístav.
Moře je jen jednu míli. Konečně! V pondělí to nastane.
Jen aby byly plachty.

Pokračování příště: V přístavu i na moři.
Autor Zasr. romantik, 05.07.2009
Přečteno 595x
Tipy 10
Poslední tipující: Iv, Házté, nejsembásník, Bíša, Květka Š.
ikonkaKomentáře (4)
ikonkaKomentujících (4)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Teda zasmála jsem se :-)

25.10.2010 01:40:00 | Iv

to bys nebyl ty, abys nezkoušel riskovat!!

06.07.2009 19:39:00 | nejsembásník

!!!

06.07.2009 16:24:00 | Bíša

Tak bacha na kapitána a taky na stěžeň...

06.07.2009 09:22:00 | Květka Š.

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí