Vzpomínky na Afriku

Anotace: Vzpomínky na Keňu

Před pár dny jsme se s rodinou vrátili z Keni, kde jsme strávili 2 týdny v pobřežní oblasti Watamu, což je ve východní části této země. 14 dnů nestačí na to, aby člověk nějak hlouběji pronikl do mentality místních lidí a pochopil, čím země žije a jaké problémy řeší, přesto bych se rád podělil o pár dojmů.

První, co vás zaujme po příletu, jsou toalety :-) Žádná špína, smrad. Za takové WC by se nemuselo stydět žádné evropské letiště. Druhou věcí jsou cesty. Jeli jsme 120 km do našeho hotelu a cesta trvala 3,5 hodiny. Z části je to kvůli dopravní situaci v Mombase (která sice není tak hektická jako třeba v Asii), kdy prostě málokdy jedete více než 30 km/hod. Cesta přes Mombasu a následně do hlavního města Nairobi je sice asfaltová, ale pro srovnání je to jako naše horší okreska. Samé prolákliny, hází to s vámi na strany a co 50 metrů retardéry - jejich důvod je mi utajen, když stejně nikdo nejede více jak 30-40 km. Když to vidíte, uvědomíte si, jak krásné máme cesty u nás a jak jsme zvyklí stále nadávat, že tam či onde je sem tam nějaký problém nebo dopravní zácpa.

Cestou z Mombasy a následně zpět jsme museli vidět tisíce lidí, ale mezi nimi nebyl jediný bílý člověk. Opravdu, ať jsem koukal, jak chtěl, bělocha jsem neviděl :-) Někdy uvažuji, jak směšné jsou naše evropské představy, že jsme pupek světa a všechno by se mělo řídit podle nás civilizovaných. Co nám přece mají co říkat ti zaostalí divoši? No, zajeďte se někdy podívat do Afriky nebo Asie, kde spatříte ty statisíce černých a žlutých lidí a Váš názor to rázem poupraví. Nejsme pupek světa, nemáme ani početní převahu. A když se na ty lidi chvílí díváte, tak zjistíte, že řeší úplně to samé, co řešíme my tady. Cestu do práce a z práce, starost o živobytí, o děti, nějaká ta zábava. V tom jsme stejní, nelišíme se.

Kromě hlavní cesty spojující Mombasu a Nairobi a pár dalších cest je zbytek "silnic" v Keni hliněný. Vůbec si nedokážu představit, jak dlouho tady trvají přepravy na dlouhé vzdálenosti. To musí být desítky hodin...A to nemluvím o období dešťů...

Jací jsou lidé v Keni? Tak, jak jsme je poznali my, byli z větší části přátelští a usměvaví. Opravdu, málokdo se na mě mračil nebo reagoval negativně. Když jsem šel do buše a procházel mezi místními domky nebo když jsme se podívali do místní vesnice, tak nás lidé slušně pozdravili, sem tam se na něco zeptali, ale spíše se věnovali svým denním povinnostem - starostem o dobytek, vaření, děti...

Jsou šťastní? To, že je v Keni určitá chudoba, je zřejmé. Ale co je to vlastně chudoba? Skutečná chudoba je, když nemáte jídlo, vodu, oděv nebo místo k bydlení. Keňan je schopen postavit si jednoduchý domek z hlíny za několik dnů. V buši, což je skoro všude, vaří jídlo na ohništi, mají slepice, krávu nebo kozy. Základní potraviny tedy mají, pro vodu samozřejmě většinou chodí dost daleko; nějaké oblečení mají, ale jsou vděční, když jim něco darujete. Možná někdo trpí chudobou ve velkých městech, ale lidé ve vesnicích (aspoň myslím) netrpí tím, že by neměli co do úst. Zvláště v pobřežních oblastech, kde jsme byli my, jsme viděli spoustu rybářů, kteří si ulovili rybu nebo chobotnici. Na několika místech jsme ale viděli děti v opravdu otrhaných tričkách, bez bot nebo v botách vyrobených z automobilových pneumatik.

Ptali jsme se našeho řidiče na safari, zda je šťastný. Odpověděl, že jednoznačně ano. Pět měsíců pracuje na safari, zbytek roku se stará doma o hospodářství. Ptal se nás, jak dobře známe své sousedy. Odvětili jsme, že někoho jménem, ale s většinou se jen slušně pozdravíme. Zasmál se a řekl, že to čekal. A pak pověděl, že u nich je to tak, že se všichni navzájem znají, pomáhají si a mluví spolu. Když se třeba jeho známý odstěhoval 500 km daleko a dozvěděl se, že se mu rozbilo auto, sedl do vlastního a přijel, aby mu pomohl. Pokud o sousedovi není vidu slechu 2 dny, celá vesnice se ho vydá hledat. Rodiny drží pospolu a často jsme slýchali, že rodiče říkali, jak mnoho milují své děti. Nedělám si iluze, určitě to tak nemají všichni, ale představa je to hezká.

Jsou Keňané zaostalí? Jistě ne, povinná školní docházka zde existuje. Vzhledem k tomu, že Keňa byla britskou kolonií, školy zde fungují dle britského školního systému. Několik lidí nám tvrdilo, že na základních školách mají děti podobné znalosti jako ty britské. Minimálně co se týká jazykové vybavenosti, máme se co učit. Třináctiletý kluk, se kterým jsem asi hodinu hovořil, mluvil plynule anglicky a kromě toho samozřejmě místní svahilštinou. Náš průvodce se 5 měsíců učil češtinu a domluvili jsme se česky. Kromě toho hovořil plynule italsky, domluvil se francouzsky a měl základy němčiny. Uf! Mimochodem mnoho děti chodí do školy pěšky a to vzdálenosti, které berou dech. Mluvím o 10-15 km každý den. Jak se my rozčilujeme, když máme bez auta ujít pár kroků :-)

Ekologie. To je dost dobrá otázka. Stále se do nás hustí, jak máme být ekologičtí. Problém je v tom, že největší bordel děláme my sami. Kromě velkých měst jsem nezahlédl v Keni jedinou továrnu! "Zaostalé" země jsou ekologické v tom nejlepším slova smyslu, to my s našimi továrnami, šílenou nadspotřebou, touho stále něco vyměňovat, vlastnit, děláme na této planetě největší binec. Keňani mají kolem domu poházených maximálně pár plastových flašek, protože prostě nepoužívají popelnice nebo neznají sáčky do koše. Šok jsme zažili v Mombase, kde jsme viděli obrovskou skládku, dlouhou možná několik kilometrů. Doutnala, snad na ní pálili plasty, nad okolí a do města se nesl hrozný zápach a dým. A v těch hromadách odpadků chodili nejchudší a hledali zbytky něčeho, co by se dalo použít nebo prodat.

Příroda - to je skutečné bohatství této země. Příroda je vlastně všude kolem. My jsme najezdili stovky kilometrů a okolo byla jen zeleň a sem tam domek nebo malé vesnice či kamenná škola. Příroda je tady fakt nádherná a co se týká parků, tak to je skvost. Vidíte divoká zvířata v jejich přirozeném prostředí, ne ty hrůzostrašné klece 5x5 metrů, ve kterých leží zdeprimovaný lev. Zařekl jsem se, že do ZOO již nepáchnu. Před vaším džípem přeběhne žirafa, padesát metrů od sebe máte stádo čtyřiceti slonů, pět metrů od vás leží lev s uloveným buvolem. Prostě skutečná divočina s přirozeným řádem.

A to nemluvím o moři. Když byl odliv, tak moře ustoupilo o cca 2-3 kilometry! To pak jdete s rybářem a on sáhne do vody a vytáhne langustu. Koukne, sehne se a vytáhne dvě malé chobotničky. Podívá se a řekne, že toho se nemáme dotýkat, protože vás to může kousnout. Narazíte na hvězdice, ježky všech barev, tři chlapíci vytáhnou z vody ballfish, která připomíná fotbalový balón a voda z ní crčí na všechny strany. To si pak uvědomíte, že Bůh se musel při stvoření opravdu vyřádit.

Celkově shrnuto - Keňa je nádherná země s mnoha zachovalými tradicemi (když třeba narazíte na Masaje s jejich těly krásně ozdobenými náramky, vysokými štíhlými postavami a hrdými výrazy ve tvářích, tak to je něco!). Jistě by se daly mnohé věci vylepšit, ať už je to dostatek stravy, oděvů, lepší dostupnost vody nebo stav silnic. O tom jsem opravdu hodně přemýšlel a dospěl jsem k závěru, že by každý člověk měl mít dostatek - protože my, kteří máme dostatek, si můžeme vybrat, zda použijeme mobil, televizi, peníze atd. nebo budeme žít ve skromnosti a třeba nebudeme komunikační prostředky vůbec využívat. Oni si však vybírat nemohou, protože to prostě vůbec nemají a je to pro ně jako pohádka z jiného světa.

Každopádně doporučuji Keňu (nebo Afriku obecně) navštívit. Nám to vždy rozšíří obzory, přijedeme domů pokornější a víme, že máme za co děkovat (často jde o obyčejné věci, které považujeme za samozřejmé a ony až tak samozřejmé vlastně nejsou). Poznáme, že lidé, ať už černí nebo žlutí, jsou vlastně stejní jako my, mají podobné touhy, radosti, strasti a není se jich třeba bát (jak to teď vidíme v souvislosti s migrační krizí, kdy skoro každý tmavší pleti je pro mnohé automaticky příživník nebo atentátník).