Děs z dávných časů

Děs z dávných časů

Anotace: Reportáž dlouhá několik tisíc let.

Děs z dávných časů

Prolog
Slunce pomalu ukončovalo svojí denní pouť a jeho poslední paprsky nesměle až nepatřičně zalévali udusané hliněné prostranství.
Karsol se rozhlédl, ale nic neupoutalo jeho bystrý zrak, jiné to ovšem bylo s jeho sluchem.
Celé okolí bylo naplněno děsivým rykem boje.
Celé zástupy mužů i žen bojovali a umírali, ale zde ve dvoraně ,,domu vědění“ panoval prozatím klid.
Nemělo tomu tak být navždy.
Do dvorany rychlím krokem rychlím krokem vešel mimořádně vysoký a zdatný muž, aniž se zdržoval pozdravem řekl: ,,Vnější obranná linie byla prolomena. Poslední muži a bojeschopné ženy brání přístup k Vašemu domu, ale vydrží už jen malou chvilku.“
Karsol se na muže podíval velmi hlubokým pohledem a jeho myslí prolétla nesouvislá myšlenka.
,,Koho by před rokem nepadlo, že Beryus jeho nejlepší žák bude velet armádě v boji.“
,,Koho by před rokem napadlo, že on světská hlava kultu filozofů bude hájit holé přežití.“
,,Koho by před rokem napadlo, že ze severu a z východu přijdou hordy lidí, které vyvrátí vše co zde Karsol a jeho předci budovali po celé věky.“
Ale v tuto děsivou chvíli je už na filozofii pozdě, vlastně na vše je už pozdě, se západem slunce skončí i její čas.
Svět, který zde vybudovali jeho předci právě zaniká ve strašné krvavé lázni.
Ti noví lidé, kteří se vynořili z nicoty pošlou do zapomnění Karsola a vše co je s ním spojené.
Bylo to jasné už ve chvíli, kdy nespočetná záplava barbarů překonala věnec hor obklopující tento pozemský ráj.
Vše je definitivně ztraceno, ale je třeba ještě něco vykonat a tak nad dvoranou zazněl silný hlas odhodlaného muže:,,Beryusi musíte ještě vytrvat!“
Mladý bojovník beze slova přikývl a odběhl posílit zbytek obránců.
Karsol naposledy pohlédl do záře zapadajícího slunečního kotouče a zaběhl do síně vědění, která byla samým srdcem jeho světa.
Až na kamenný stolec byla celá prostora úplně prázdná, jen v temném koutě seděl na zemi starý muž.
Po Karsolově příchodu vstal a hlasem zastřeným špatně potlačovanou bolestí řekl: ,,Tak už se čas Karsole naplnil.“
Oslovený se pozorně podíval do tváře starce a leknutím ztratil řeč.
Ten muž velekněz chrámu a duchovní vůdce jejich světa zestárl od posledního setkání o mnoho let.
Nikdo neznal jeho jméno a nikdo ani netušil jak je vlastně starý. Filozofové po jeho boku se měnili, ale on zůstával jako by ho čas obcházel uctivým obloukem. Nikdy neopouštěl síň a nikdy ho nikdo neviděl ani jíst ani pít ani spát ani sdílet lože s ženou.
A tento nadpozemský muž nyní fyzicky sešel a jeho vzhled potvrzuje, že zánik je neodvratný. Protože se nedočkal odpovědi, stařec o poznání silnějším hlasem pokračoval:,,Ano už je čas! Teď musíme splnit poslední úkol.“
Karsol jen přikývl a kmet už klidněji jako by mluvil spíš sám k sobě než ke svému společníkovi, rozvíjel své myšlenky:,,Ti tam venku nesmí získat náš pramen vědění. Je příliš mocný a v rukou nepravých by mohl rozvrátil v prach celý vesmír. Musíme ho ukrýt, ale ne zničit jednou určitě vyrostou naši dědicové a stvoří svět k našemu obrazu.“
Karsol jen mlhavě tušil co stařec zamýšlí, ale zbožná úcta mu uzamkla ústa a on jen tiše naslouchal.
Stařec popošel směrem k oltářnímu kameni a hlasem znějícím jakoby z jiného světa pokračoval: ,,Společně napojíme tento nebeský kámen vlastní krví a tím ho skryjeme zrakům nepovolaných. Bohužel čas od času bude potřebovat doplnit svojí sílu lidskou energií a tím ovlivní životy lidí žijících v jeho blízkosti, ale tuto cenu bude nevyhnutelně nutné zaplatit. Až lidé dospějí, najdou cestu ke kameni filozofů a ten jim poté ukáže cestu po, které půjdou.“
Ryk boje, který tlumeně doléhal do síně náhle zesílil. Bylo jasné, že útočníci prolomili do dvorany domu vědění.
Karsol i stařec rychle přistoupili ke kamennému stolci.
Jedinou ranou krátké dýky otevřel velekněz Karsolovi žíly na zápěstí.
Šokovaný muž sledoval, jak jeho rudá krav skrápí kámen. O vteřinu později zopakoval stařec stejný úkon i se svojí paží.
Ke krvi rudé se přidala i krev podivně fosforující zelené barvy.
Karsol překvapeně pohlédl na svého společníka.
Ten se před jeho očima proměnil. Zestárlá tvář byla pryč a nad kamenem filozofů zeleně krvácela bytost na, které nebylo nic lidského.
Karsol u samých bran smrti pochopil, že jejich vůdce nebyl z tohoto světa.
Poslední co vnímal, bylo jediné obrovské rudé oko na hlavě toho, kdo býval jeho duchovním vůdcem.
Čas jako by ustrnul.
Dveře síně vědění byly rozraženy a barbaři vpadli do jejího nitra, ale už bylo pozdě. Krev barvy rudé i zelené a energie uvolněná smrtí dvou tvorů tak rozdílných spustila sílu ukrytou před mnoha věky do kamene filozofů.
Děsivá ohnivá koule smetla svatyni i vše okolo, kdo žil před příchodem ohnivého znamení se změnil v pouhý stín.
Kdo byl už mrtví, změnil se v zrnko písku neseného větrem.
Když vše ustalo, nebyl už ani kámen filozofů, ani síň vědění, ani obránci a ani útočníci.
Zbyl jen nepatrný bod v zemi obklopené horami.

Obraz první

Celá vesnice ještě spala, ale Arius už raději vstal. V tuto chvíli věděl jediné: tento den nezvratně změní jeho dosavadní život.
Včerejší slavnost ho posunula do skupiny vyvolených.
Jemně se dotkl podivně slepených vlasů na své hlavě. Jak rád by viděl to, co mu starší zasvěcení vytvořili z jeho černých dlouhých kadeří.
Jako by ještě teď cítil horkou krev čerstvě zabitého válečného zajatce, která po smísení s jílem a popelem vytvoří hustou kaši určenou k tvarování vlasů vyvolených k zasvěcení.
Stále slyší křik zajatých mužů jejich žen i dětí, když poznali, že budou obětováni tomu, kdo sídlí v podsvětí.
Stále vidí oči toho, jehož hrdlo proťal krátkou dýkou.
Jakoby i v tuto chvíli po několika hodinách viděl ten mrak zkázy vycházející z hlubin země a řvoucí neukojitelným hladem.
Tato osudová chvíle ho navždy poznamenala.
To co viděl on viděli i starší zasvěcení a hned přesně poznali co se stalo.
Vládce všeho si vybral buď nového vyvolavače, nebo další oběť.
Arius věděl co dnes přijde.
Bude muset on i další vyvolení vstoupit na obětní pole a absolvovat poslední boj.
Je jich celkem šest, ale mezi zasvěcené může vstoupit jen jeden. Ostatní se neodvratně připojí ke včerejším obětem.
Doslova se chvěje nedočkavostí, už aby boj začal. Cítí každým kouskem těla, že právě on je povolán vstoupit do úzké skupiny zasvěcených.
Tito muži smějí jako jediní vstupovat dle libosti na svaté pole a tam rozmlouvat s vládcem všeho. Tento pán světa podzemního, nadzemního i pozemského právě na tomto poli vyjevuje svá přání.
Jen v čase krátkých nocí smějí pak vstoupit i ostatní a provést obřad obětování.
Ti co se v boji mimořádně vyznamenali, mohou dokonce vykonat krvavou oběť.
Arius byl oceněn a vládce světů ho označil a posun k samým branám zasvěcení.
Byl vyvolen.
Konečně se vesnice probudila, ale každodenní práce dnes odpadli.
Je třeba do starých obilných jam pochovat to co si přinesli z pole smrti.
Kusy těl mužů, žen a dětí rozsekané na malé kusy skončí v jamách.
Arius se, ale tohoto děsivého obřadu nesmí účastnit on je vyvolený a jeho poslání je jiné.
Jen z dálky slyší šílený křik davu, když je obsah obětních košů vysypán tam, kde zůstane na věky. Lidské ostatky doplní zabitá zvířata a pak nejstarší ze zasvěcených vysloví strašlivé vše zničující tabu.
K bývalé obilné jámě proměněné v hromadný hrob už nikdo nikdy nepřistoupí, kdo by tento zákon porušil, podlehne okamžité děsivé smrti.
To je zákon.
Čas se proměnil v pádícího koně.
Arius ví, že boj začne ve chvíli, kdy stín obětního kůlu bude nejkratší.
Teprve v té chvíli uvidí další vyvolené.
Neví, kdo je jeho nepřítelem.
Neví s kým se se utká na život a na smrt.
Vedou ho davem, který prahne po krvavém divadle.
Jeho oči zakrývá plátno napuštěné krví včera obětovaného.
Najednou nastalo ticho, které doslova drtilo sluneční letní den.
Arius ví, že všichni nyní hledí na nejstaršího ze zasvěcených, jen on je oprávněn určit okamžik zahájení boje.
Bolestivé ticho rozbořil šílený uvolňující jekot davu.
Ostrý přechod od závazaných očí do slunečního dne Ariuse na malý moment oslepil, ale odlesk krátké dýky ležící u jeho nohou ho rázem probral.
Teď už jedná jako, kdyby byl ovládán někým jiným.
První soupeř s proříznutým hrdlem skončil u jeho nohou.
Řvoucí krvežížnivý dav ho žene dál a už zbývají jen poslední dva ze skupiny vyvolených.
On a jeho bratr!
Šokovaně mu pohlédl do tváře a jeho ruka poklesla.
Kolikrát mu v boji zachránil život.
Kolikrát mu pomohl při napadení dravou zvěří.
Kolikrát mu ukázal, co a jak se dělá.
Byl to přece jeho starší bratr a to je navíc i učitel, rádce a zachránce.
Dav překvapeně ztichl.
Toto se ještě nikdy nestalo.
Ale Arius už opustil svět smrtelníků a u jeho nohou z lůna země vystoupil černý mrak.
Celý prostor naplnil ječivým řevem a Arius slyší hladový nelidský křik.
Slyší i svůj proměněný hlas: ,,Musí být nasycen!“
Jediná rána ukončila boj a krev se vpila do udusané země.
Nový zasvěcený ustoupil a dav bezkrevné ostatky rozsekal na kusy.
Další obilná obětní jáma bude naplněná.

PS. Mezi Prahou a Slaným byly objeveny podivuhodné nálezy po prastaré vysoce vyvinuté civilizaci. Podle centra nálezů dostala název ,,Knovízská kultura“. Nejpodivnější a nejděsivější byli nálezy opuštěných obilních jam, které byly naplněny strašlivě zmasakrovanými lidskými ostatky. Archeologové nemají žádné vysvětlení.


Obraz druhý

Ingwarovi táhlo na třicítku a už tucet let se potuloval střední Evropou jako námezný žoldák. Byl skoro ještě kluk, když byl naverbován do pluku vévody Bernadote a na velké lodi odplul se svými druhy do Stralsundu.
Pak už se jeho život změnil v jednolitý obraz šarvátek i potyček s nepřáteli proložený drancováním měst i vesnic a znásilňováním žen i dívek.
Když byl jeho původní pluk rozpuštěn pro nevyplácení žoldu změnil i se svými druhy stranu. Z obhájce lidu protestanského se stal obhájcem Panny Marie a jejího lidu katolického.
Přišlo další boje, drancování a zběsilé znásilňování. Pak následoval přechod do žoldu saského a pak zase jiného, ale v tuto chvíli se Ingwar vrátil tam, kde před lety začal.
Byl velitelem jízdní setniny v armádě generála Konigsmarka.
Tento legendární polní velitel byl trochu jiný než většina těch, kteří mu veleli předtím.
Byl to velmi dobrý a schopný voják a hlavně jeho zásluhou se teď v létě 1648 dostal Ingwar i se svojí setninou do samého srdce Evropy do Čech.
Byl u toho, když Konigsmark se svým vojskem dobyl nádherný velkolepý hrad nad velkou řekou i s jeho podhradím zvaným ,,Malá strana“.
Byl u toho, když se bralo vše, co se dalo odnést.
Byl u toho, když se masakrovali obyvatelé města, kteří bránili svůj majetek.
A byl nakonec i u toho, když obránci kamenného mostu zavřeli 20. července 1648 bránu a znemožnili tím vydrancování nesmírně bohatých měst na druhém břehu velké řeky, ale i tak je Ingwar plně uspokojen.
Se skupinou čtrnácti rejtarů se rozhodl ukončit své časy válečné.
Pobrali na koně co se jen dalo naložit a vyrazili na severozápad.
Plán je prostý.
Opustí Čechy a přes Sasko a Dolní Sasko dojedou do některého z Pomařanských nebo Meklemburských přístavů se švédskou posádkou.
To co si vezou sebou jim hravě uhradí převoz přes Baltské moře a budou doma žít jako boháči. Plán je to nepochybně skvělý, ale má i své stinné stránky.
Jsou nyní zběhy ze švédské armády a musí se ukrývat před svými krajany, ale zároveň jsou i vetřelci na cizím území a jestli potkají jakékoliv místní vojáky budou pobiti bez sebemenšího slitování.
Musí se prostě stát takřka neviditelnými, pokud chtějí dorazit domů. A tak postupují poli a skrytými cestami. Po půl denním putování nechali velké město za svými zády a ocitli se v zemědělském kraji.
Ve chvíli, kdy slunce začalo zapadat dorazili k soutoku dvou potůčků a tam zjistili, že nejsou sami.
Na vyvýšené plošině se nalézala skupina lidí.
Dva katoličtí kněží, osm jeptišek a dvě asi novicky.
Ingwar okamžitě pochopil, že tato skupina uprchlíků je na tom podobně jako on a jeho muži.
Taky se tu schovávají.
V jeho nitru se probudil lačný žoldák uvyklí drancování, ale jeden pohled mu stačil.
Ti ubožáci nemají nic.
Dokázali s vypětím všech sil zachránit jen holý život. Navíc on už má víc než dost.
V jeho nitru se probudil lačný lovec rozkoše s ženou, ale ani v této oblasti nemohl být spokojen.
Jeptišky byli staré a novicky ještě děti.
Je zvláštní, že Ingwara ani nenapadlo zmasakrovat katolické kněží a jeptišky z důvodu víry. Za dvanáct let bojů zapomněl, že jako protestant bojuje s katolíky.
Podobně smýšleli asi i jeho muži a bez všeho násilí se utábořili vedle skupiny uprchlíků.
Jídlo a víno ze zásob žoldnéřů trochu prolomilo ledy a Ingwar se dozvěděl, že skupina uprchla z Pražského kláštera a doufá, že dojde kamsi do severozápadních Čech, kde má jejich řád další templ.
Ohně pomalu pohasínali a tábořiště zahalila tma.
Ingwara probudil podezřelý šramot.
V pobledlém svítání uviděl, že druh po jeho boku krvácí z velké rány na krku.
Chtěl vyskočit a s mečem v ruce zburcovat tábor, ale to co uviděl ho doslova ochromilo.
Mladá novicka s krátkou dýkou v ruce se k němu otočila.
Viděl zkrvavené dětské ruce a bílé řádové roucho!
Zřetelně slyšel její temně zastřený hlas: ,,Musí být nasycen!“


PS: Zmasakrovaná skupina švédských zběhů byla nalezena 1. srpna l.p.1648 v malém údolí nedaleko Makotřas. Až po detailním zkoumání se ve zněti rozsekaných těl podařilo identifikovat ostatky patnácti mužů. Na místě byla nalezena značná válečná kořist, která vyloučila loupežný motiv. Tato skupinová rituální vražda se přiřadila k dalším záhadám války zvané ,,třicetiletá“.
Vše co ze Švédů zbylo, bylo uloženo do tkz. Švédské kaple“ v areálu evangelického hřbitova.


Obraz třetí

Muž sedící v dokonale padnoucí černé uniformě za psacím stolem s rostoucím úžasem studoval velmi objemnou složku.
Konečně se propracoval ke konci a hlasem, který byl kombinací zloby, vzteku a pohrdání sykl: ,,To si ze mě děláte legraci pane hrabě?“
Oslovený se postavil mimovolně do pozoru a stroze odvětil: ,,Ani v nejmenším pane plukovníku.“
Muž v černém konečně upustil skrývanou zlobu a vší silou uhodil se složkou do pracovní desky psacího stolu, až černá vojenská čepice se stříbrným smrtihlavem nadskočila.
Pak se místností rozlehl sytý řev: ,,A to si tedy opravdu myslíte, že s těmito hloupostmi poběžím za panem státním tajemníkem Frankem nebo snad za říšským vůdcem Himmlerem osobně. To jste tedy opravdový blázen, pane hrabě.“
Nezviklaný host smířlivě řekl: ,,Ale pane plukovníku ty závěry obsažené v mé zprávě mají svojí váhu. A pak je přece dobře známo, že pan říšský vůdce SS je příznivcem okultních nauk.“
Plukovník se přece jenom musel hlouběji zamyslet.
To co říká ten potrhlý čaroděj s hraběcím titulem je fakt a mohlo by to přinést užitek i jemu.
Osobně nevěří na duchy a démony, ale říšský vedoucí Himmler nepochybně ano, a pokud by mu on malý plukovník gestapa z Prahy předhodil dobré sousto mohl by z toho výrazně profitovat.
Je přece dobře známo, že Praha není Berlín. Z Berlína je ke generálské hodnosti mnohem blíž.
Teď, když se dobral k závěru mírně dodal: ,,Tak se hrabě konečně posaďte a mluvte.“
Oslovený usedl na židlici a spustil: ,,V klášterní knihovně v Lambachu jsem objevil zápis bývalého opata Theodora Hagena, který v něm popisuje nespecifikované místo kdesi ve středních Čechách, kde se mu podařilo nalézt velmi silný zdroj zemní energie.
Hagen se domníval, že objevil Wotanův hrob.
Přičemž se odvolává na starší výzkum Adolfa Johana Lanze a zároveň i na práci obnovitele řádu iluminátů Georga Lanze von Liebenfels.
Dalším studiem v Mnichově se mi podařilo zjistit, že Lanz a von Liebenfels jsou jedna a ta samá osoba. Dále se mi podařilo zjistit, že jak Lanz alias Liebenfels tak i Hagen pobývali nějaký čas v Praze.
O aktivitách Lanze se nepodařilo nalézt žádné záznamy, ale o Hagenově činnosti se dalo zjistit dost zajímavého.
Kontaktoval přední pražské kartografy a archeology s jejichž pomocí pátral v okolí města. Zpočátku hlavně na jihu a jihozápadě a později už výhradně na severozápad od Prahy.
Dopodrobna se zajímal o nálezy lidu Knovízského.
Minimálně měsíc pak bydlel v obci Makotřasy.
Poté se vrátil domů a s vyjímkou zápisu v klášterní knihovně se už o svém pražském dobrodružství nezmiňuje jako by tady vůbec nebyl.
Když už archivy nic nového nenabídly, odjel jsem do Makotřas.
Je to malá vesnice nedaleko od Knovíze, místní byli mojí přítomností vystrašeni a jejich pomoc při pátrání se rovnala nule. Ale i tak se mi po týdnu podařilo najít velmi zvláštní místo. Nedaleko soutoku dvou malých potůčků se nacházejí dva podivuhodné artefakty nezjistitelného stáří.
Ten patrně starší tvoří příkop ve tvaru písmene U s délkou takřka 650 metrů.
Druhý pak tvoří čtverec s hranou 500 metrů. Toto je jediné místo v okolí Makotřas, kde se dá mluvit o něčem pozoruhodném.
Pokud Hagen našel místo věčného odpočinku boha Wotana muselo být právě v oblasti těchto pozoruhodných artefaktů.“
Návštěvník domluvil a plukovník se k němu přátelsky naklonil a řekl: ,,Ale milý hrabě co vlastně po mně chcete. To máme podle Vás teď všeho nechat a jít kopat. Máme hledat hrob boha Wotana. Teď, když se nám v Rusku nedaří a teď po smrti pana zastupující protektora.“
Na malou chvíli se odmlčel a pak se smutkem v hlase dodal: ,,Sám musíte chápat, že to prostě není možné.“
Hrabě mírně na židli poposedl a vyhrkl: ,,Zajeďte se mnou prosím do Makotřas a uvidíte sám.“
Důstojník v černém už chtěl rozhovor ukončit a tak úsečně řekl: ,,Zítra v osm hodin vyrazíme od mého úřadu. Prosím o dochvilnost.“
Druhý den už od půl osmé čekal hrabě u vjezdu do Petschova paláce.
Ve chvíli, kdy pražské zvony odbíjeli osmou, vyjel z brány uzavřený černý mercedes.
Za volantem seděl mladý voják v černém a za ním plukovník se smrtihlavem na čepici.
Hrabě nastoupil a vůz se plynule rozjel.
Zdálo se, že důstojník pojal toto ráno a navazující dopoledne jako relaxační přestávku ve své trudné práci. Čas po atentátu na zastupujícího říšského protektora byl naplněn pátráním po vinících popravováním nevinných a tato práce unaví i ty nejpravověrnější.
Celou dobu mluvil o naprosto nepodstatných věcech a cesta docela příjemně ubíhala.
Po necelé hodině projeli malou osadou s podivným jménem Makotřasy.
Když ujeli ještě malý kousek po polní cestě, bylo nutné zastavit a pokračovat pěšky.
Řidič zůstal u vozu a hrabě s plukovníkem vyrazili na krátkou procházku.
Přelom května a června byl velice příjemný, už od rána bylo teplo a na nebi se nemračil ani jeden mráček.
Pomalou chůzí došli do prostoru, kde hrabě lokalizoval pradávné artefakty neznámého stáří. Plukovník ve svém nitru zalitoval, že se nechal vtáhnout do tohoto podivného podniku.
Dávné stavby ho vůbec nezaujali, ale raději mlčel.
Zastavili až v samém středu toho čtvercového a důstojník se rozhlédl.
Nic prostě nic.
Jen těžko rozeznatelné terénní náznaky.
Už chtěl odejít, když ho zarazila náhlá změna počasí.
Slunce zmizelo a teplo brzkého dopoledne vystřídal mrazivý chlad vanoucí z hlubin země.
Plukovník moc chtěl odejít, ale neviditelná síla ho upoutala na jednom místě.
Jasně viděl děsivý černý oblak vystupující z bezedné hlubiny utrpení a ve svém nitru slyšel naprosto nepopsatelný šílený hladový řev.
Ten, kdo se tady dere na světlo světa, trpí hladem!
Děsivým nezkrotným hladem!
On děsivě prahne po potravě!
Plukovník náhle věděl, co musí udělat.
Jakmile mu tato myšlenka prolétla hlavou, vše se vrátilo do normálu.
Slunné a teplé dopoledne.
Důstojník se otočil na smrtelně bledého hraběte a řekl: ,,Tam tím směrem je vesnice.“
S posledním slovem mávl rukou, hrabě jen přikývl a plukovník pokračoval hlasem znějícím jako sudba posledního soudu: ,,Její obyvatelé se provinili zradou a musí být potrestáni.“
Nelidský hlas se mu začal třást, když skoro šeptem dodal: ,,Musí být nasycen!“
Třikrát tato tři osudová slova zopakoval a pak už mlčel celou cestu k autu i do Prahy.
Hrabě vystoupil a plukovník SS se vydal ke státnímu tajemníkovi Karlu Hermanu Frankovi.


PS: Lidice byly srovnány se zemí a všichni muži zastřeleni.

obraz čtvrtý:

Karel se pomalu rozjel a zapálil si další cigaretu, prakticky se ani nemusí dívat na cestu
Tuto linku jezdí čtvrtým rokem a zná tady každou zatáčku a každý výmol.
Ještě přidá plyn a přeřadí na nejvyšší kvalt, čtyřproudá silnice umožňuje plnou rychlost.
Teď ho čeká krátký sjezd, poté přejede úzký potůček a vyjede na kopeček.
Tam z toho místa pak bude vidět celé severozápadní panorama Prahy.
Tady to Karel nemá rád, už několikrát cítil zvláštní pocit při přejíždění té strouhy, ale dnes vše vypadá docela dobře.
Silnice je suchá, slunce svítí no prostě letní pohoda.
Najednou sluneční idylu zahubil černý mrak vyrážející přímo z asfaltu silnice.
Šokovaný Karel zřetelně slyší řev šíleného hladového monstra
Slyší koncentrovaný řev děsu a utrpení!
Slyší i sám sebe!
Křičí: ,,Musí být nasycen!“
Strhl volant a autobus v plné rychlosti opustil silnici.

PS: Při těžké nehodě autobusu na silnici R7 zahynul řidič a devět cestujících. Příčinu nehody se nepodařilo objasnit.




dodatek č.1
zpráva ČTK:
Na tiskové konferenci regionální rozvojové agentury byl oznámen záměr investičního fondu ,,Dubai investment“ vybudovat v katastru obce Makotřasy vědecko-technologický park. Lokalita byla vybrána vzhledem ke strategické poloze poblíž letiště Ruzyně s přihlédnutím k napojení na dálniční síť. Tato pak bude prostřednictvím rychlostní silnice R7 plánovaný areál přímo protínat.


dodatek č.2
výňatek z telegramu české centrály fondu ,,Dubai investment“ sboru učenců při Káhirské islámské univerzitě:
Zemní práce byly ukončeny. Žádáme o souhlas s vyzvednutím.


dodatekč.3
výňatek z protokolu okresního ředitelství Policie České republiky:
Včerejšího dne došlo v areálu společnosti ,,Dubai investment“ k tragické události. Zaměstnanec Ali Bashir v náhlém pominutí smyslů usmrtil jedenáct kolegů. Všechny oběti byli sečnými a bodnými a ranami zmasakrováni k nepoznání. Do ukončení soudní pitvy není možné určit zda je předem stanovený počet obětí konečný. Na místě zadržený Ali Bashir byl předán do lékařské péče a v tuto chvíli je hospitalizován na psychiatrickém oddělení vězeňské nemocnice.
Autor Tanula, 26.04.2013
Přečteno 776x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter