Co přinesla voda (9)

Anotace: ...Aneb všechno je jinak...

S gustem leju naftu do ucpaného kanálu. Před osmou hodinou jdu pozdravit povodňový štáb. Naproti hospodě v zahradním altánu jsou soustředěny úklidové prostředky, balená voda, ochranné pomůcky a nářadí. Chybějí pouze věci, které bych právě mohl potřebovat. Kus hadice, zednické kladívko, vysoušeč a kontejner. Před altánem sedí mládežníci a sepisují požadavky postižených. Zde se objednávají vysoušeče, kontejnery, zaznamenávají žádosti o čerpání vody ze sklepů, komu se nelíbí jeho dům objedná si zde statika, který doporučí zbourání. Veškeré požadavky hlaste zde – my to zapíšeme. Balenou vodu si můžete odnést hned, ostatní budeme řešit postupně. Poukázky na naftu nepotřebujete? Ani ne. Nejsem zvyklý čehokoliv se dožadovat, o cokoliv se prosit. Vždy jsem si dokázal nějak pomoci. Kvůli vodě bych rozhodně neobtěžoval.
Vlevo od altánu mají svůj hlavní stan hasiči. Kdepak stan. Nad kulatým plastovým stolem roztažený reklamní slunečník.
„Dobrý, nehořlavý den přeji.“ Bohužel neznám originální hasičský pozdrav. „Promiňte, nevím, co ti lidé tady mají furt s těma povodněma. Mě voda nevadí. U řeky bydlím rád a dobrovolně. Pouze topný olej bych potřeboval odstranit z domu. Za domem mám ropný sklípek. Zvu vás na pár kubíků.“
Velký (postavou) hasič si pohledem měří mých slabých sto sedmdesát cm.
„Jaký máte číslo?“
„Devadesát dva, prosím. Měchovice, Hlavní devadesát dva. PSČ nám odnesla voda.“
„Ale tam už jsme byli.“
„Já vím, pamatuji si to. Ale zapomněli jste tam takový dlouhý, válcovitý, měkký, páchnoucí předmět. Nevím, jak se to odborně nazývá. Vypadá jak obrovské, světlé hovno z Guinessovy knížky rekordů.“
„Rukáv. Říkáme mu rukáv. Saje naftu.“
„Myslím, že v rámci svých možností už nesaje. Mohli by jste si ho odnést? A při té příležitosti vysrknout ropu ze sklípku?“
„No dobře. Někoho tam pošlem.“
„Děkuji.“
Cestou zpátky jsem se náhle přistihl, jak vůbec nemyslím na sex. Hlavu mám plnou mokvajících cihel, kamení a mazutu.
Mája už je doma. Leští kachlíky v koupelně. To je její parádní úklidové číslo. Nezřídka jsem se v různých částech bytu zamotával do pavučin. S vysavačem, ani s prachovkou se nikdy moc nekamarádila. Ovšem koupelna a záchod procházely každý týden pravidelnou očistnou kůrou.
„Volala Zuzanka s Tapírem, že nám dnes přijedou pomoct,“ hlásí žena. „Taky volal Pavel Vaniš, Eva a Karin. Ta nám nabídla okamžitou půjčku sto tisíc.“
„To je skvělý,“ reaguji dojatě. „Máme přátele. Není jich mnoho, ale jsou dobří. Možná že přijde i hasič,“ snažím se též vytasit s dobrou zprávou.
Po předchozích předpovodňových, povodňových i popovodňových zkušenostech vytrhávám list z poznámkového bloku a píši:

OZNÁMENÍ ROPNÉ HAVÁRIE
V souvislosti se záplavou našeho RD č.p. 92, ul. Hlavní, došlo současně k vyplavení ropného produktu ze sousedního domu. Celý náš RD včetně vnitřního vybavení a celého pozemku byl zamořen. Událost jsme ústně hlásili 15.8.2002 odpoledne.

Když dopíši a podepíši, vytrhnu druhý list a pořizuji druhý originál. Oba papíry odnáším na obecní úřad a proti razítku předávám úřednici.
Po návratu začínáme s Májou oškrabávat venkovní nátěry stěn. Stejně jako uvnitř, tak i venku jde místy dolů omítka. Jinde se však pevně drží kamenného zdiva.
A kdopak nás to přišel navštívit? Dokonce TŘI hasiči. Hasičů je plná obec. Neustále projíždějí sem a tam. Jako na přehlídce. K vidění je technika používaná v naší zemi během posledních padesáti let. Každé auto si veze svůj znak či erb se jménem města, obce nebo podniku. Všichni přijeli pomáhat zaplaveným Měchovicím. Je to pro ně vítaná změna. Tady si moc nezahasí. Za to odčerpávají vodu ze zatopených sklepů a studní. Voda se však z nasycené půdy doplňuje, a tak jejich práce zatím nemá výsledky. Kdyby se zastavili a každá posádka si vzala na starost jeden objekt, jistě by ještě několik vozů zbylo na střídání. Ale život není o tom, co je ideální a racionální. Základem života lidského je chaos. To je stav, nebo-li živná půda pro zlodějnu, korupci a podvody všeho druhu. Pro lež a přetvářku. Tak jako plísni na mokré, špinavé omítce, daří se v chaosu neschopným s ostrými lokty. Je možné snáze předstírat činnost a podrážet nohy. Rozum a slušnost zde nemají místa. Představa, že městem projíždí tramvaj kde všichni cestující v pohodě sedí, svá zavazadla majíc pod kontrolou, ani v jejich hlavách není tlačenice a zmatek, taková představa musí být pro slušného kapsáře nepřijatelná.
Přicházejí další hasiči.
„Máme tady někde čerpat vodu ze sklepa.“
„Říkáte vodu a myslíte ropu, že?“
Kromě intenzivního smradu cítím, že můj humor je chvílemi ubohý, je to spíš způsob reakce kolísajícího imunitního systému. Někdo lomí rukama, pláče, chlastá, sedí a netečně hledí, jiný horečně přenáší předmět z místa na místo a jeho činnost nemá konce, další hledá pevný provaz či spěchá k mostu nad údolím. Jeden se směje a neví čemu. Zlost i agresivitu střídá apatie. Radost se snoubí s nadějí, zklamání se páří s deziluzí. Jen voda s ohněm si nerozumí a olej se nechce potápět.
„Cože? Vy máte ve sklepě naftu?“
„Ano pane, písemné hlášení jsem již podal na obecní úřad. Též jsem informoval některé vaše kolegy.“
Velitel tříčlenného družstva se zamyslel.
„Ale na to musí přijet specielní nádrž, do které se to odčerpá a potom odveze k likvidaci na určené místo.“
„Hmm… a mohli by jste tedy udělat aspoň to, že přesvědčíte tu nádrž, aby přijela?“
„Tak jó. My sem někoho pošlem.“
„A prosím vás, můžete odnést ten rukáv? Myslím, že už má dost.“
Hasiči štítivě již zbarveného, nasáklého červa uchopili za jeden konec a pomalu, aby olej stačil cestou vytékat, táhli jej k východu. Na chodníku před domkem ho ponechali svému osudu. Špinavá mastnota opouštěla rukávec a podél chodníku zamířila k obecní studni. Zamkl jsem branku v domnění, že zápach zůstane venku. Z kanystru jsem si nalil do kbelíku čistou vodu a šel si posedět na čistý záchod, abych si pročistil hlavu.
Sotva dosednu, slyším nějaké hlasy a bouchání na plechová vrata.
„Májo, prosím tě, jdi otevřít, to budou zas nějací hasiči, asi přijeli čerpat…“
Operativně ruším původní plán a chvatně natahuji kalhoty. Okénkem zahlédnu červené montérky a zaslechnu známý ženský hlas. Montérky patří Tapírovi, hlas Zuzance, jeho ženě.
Vycházím a Tapír na mne volá.
„Ty vole, my sem jedem dvě hodiny, bloudíme jako blbý a pak nás sem ani nechtěj pustit.“
„Čau Tapčo, ahoj Zuzi, jste moc hodný, že nám jdete pomoct. Nás sem taky neradi pouštěj. Vždycky nás chvíli dusej a pak nám jako prokážou tu čest, že se tu můžeme ráchat v těch sračkách. Vůbec by mi nevadilo válet se někde daleko od vody. Jenže jak to vypadá, nikdo to za nás dělat nebude. Maximálně vy dva. Hahaha… Tady se totiž veškerá aktivita a prostředky koncentrují do Dé-Pé-Esky.“
„Do jaký Pé-Dé-Esky?“ táže se Zuzanka.
No přece do LP desky,“ vysvětluje Tapír.
„Ale hovno,“ uvádím věc na pravou míru. „Dé-Pé-Eska je Dům s pečovatelskou službou. Novostavba. Rozvedená paní starostka opustila byt s manželem a nějaký čas bydlela na chatě. Jako teď my, když nás málem opustil dům. Nevím, jestli jí to někdo ze stranických kolegů poradil, nebo na to přišla sama, rozhodla se, že si za obecní peníze a nějakou tu státní dotaci postaví byt. Vyřešila to docela mazaně. Ke svému bytu nechala naprojektovat pár pokojíků pro důchodce, lékařskou ordinaci a další služby. Ten barák musel stát spoustu peněz. Největší problém byl, sehnat ty důchodce. Co na tom, že v obci jsou rozflákané silnice a chodníky. Kolem Dé-Pé-Esky na velkých plochách zámková dlažba, pečlivě upravené okolí, v suterénu garáže pro nové auto paní starostky. A takový objekt nemůže přece jet na ňákou přiblblou žumpu, to dá rozum. A tak je třeba vybudovat ve staré části obce kanalizaci, aby občané viděli, jak se nová starostka stará. Starý starosta, který bydlel v novější části, zase zaváděl vodu a kanály pouze tam. Poučení je na snadě: Jako příštího starostu volte vždy kandidáta z vaší ulice. Pokud je vaše ulice příliš krátká, máte smůlu. Tak milé děti, pokračování příště. Vidím, že jste v pracovním.“
Sotva jsem to dořekl, rozlétla se branka a v ní zablýskla stříbrná hasičská přilba. Není to však přilba, je to úplně nová, obrovská chromová špachtle v ruce kamaráda Pavla Vaniše.
A bylo nás pět. My, co máme špachtle, začínáme oškrabávat stěny a odlupovat duté, odfouklé a odmaštěné omítky. Mája, na kterou nezbyla škrabka, chápe se kbelíku s lopatkou a začíná vynášet opadaný materiál.
Máme štěstí. Asi padesát metrů od nás bydlí prominentní úřednice a my tak můžeme s jejím nelaskavým dovolením sem tam něco odhodit do kontejneru přistaveného k jejich domu. Jedná se především o tu omítku a dále o věci uložené kolem domu a nyní kontaminované ropným bahnem. Mnohých předmětů je škoda. Možná by se daly umýt a třeba ještě použít. Práce je však tolik, že máme co dělat, abychom to do smrti stihli. Pak už si chci trochu odpočinout.
-pokračování-