Co přinesla voda (13)

Anotace: ...aneb všechno je jinak...

Navzdory tomu se ráno probouzíme. Je opět všední, avšak slunečný den. To je velmi důležité a nadějné. Tak si představuji dovolenou. Letní teploty, vysazená okna, v kamnech plápolá oheň. Bez zápachu nafty si život už ani představit nedovedu.
Zničený nábytek, koberce a ostatní zařízení domu, knihy naložené v igelitových pytlích, spousta dalších předmětů nahromaděných před domem, mění den ze dne svou podobu. Proces rozkladu a prorůstající plíseň. Další ingredience pro čichové buňky.
Podařilo se navázat spojení s pojišťovnou.
JISTOTU MÁM RADĚJI NEŽ NAČANČANOU NADĚJI.
Na přiblblé slogany jsem machr. Nikdy jsem nebyl žádnej vopruz. Ale: KDYŽ SE NABUDÍM, RÁD SI ZAPRUDÍM.
Mája vyhledá ve Zlatých stránkách číslo na okresní hygienickou stanici. Ze sterilního aparátu na druhém konci se hlásí příjemný nezávadný ženský hlas.
„Dobrý den, zde Opletal, Měchovice.“
Líčím naši situaci a žádám odběr vzorků z kontaminovaného prostoru.
Paní mne odkazuje na specializované pracoviště krajského hygienika.
Na volaném čísle se nikdo neozývá. Zkoušíme další s částečným úspěchem. Mluvíme se záznamníkem. Nevím přesně co mi vadí, ale pokaždé mám při tom divný pocit. Nejsem si jistý, zda mi více chybí přihlouplé otázky či potvrzení, že mé kostrbatě vyjádřené informace byly správně pochopeny. Ačkoliv nejsem přítelem sáhodlouhých hovorů, vždy mne vykolejí příkaz záznamníku: „Po zaznění signálu mluvte, po minutě zazní další signál, který váš hovor utne.“ Vzhledem k tomu, že blbě slyším a každou chvíli mi píská, zvoní či šumí v uších a sluch se mi vypíná častěji než záznamník, nedokáži se v tu chvíli ubránit panice. Ta pak způsobí že začnu blekotat jak idiot a někdy ze sebe nevypravím ani slabiku. O to výřečnější jsem po úderu sluchátkem.
Pečlivě si tedy připravím zamýšlené sdělení a vytáčím znovu již volané číslo. Tentokrát mne hlas ze záznamníku nevytočí a já jej seznámím s naší potíží.
Stále jsem však nabuzený k tomu, abych pokračoval v hledání dalších cestiček. Využívám informace z denního tisku, kde jsou otištěna důležitá telefonní čísla na různé záchranné instituce, povodňové a krizové štáby.
Začínáme opět na okrese. Hlas, který zaslechnu po chvíli vyzvánění, patří živé osobě. S úlevou ji informuji o problému a požadavcích. Trpělivě mne vyslechne. Poté mi oznámí, že mne přepojí na kohosi kompetentního. Děkuji. Chvilku poslouchám podivnou hudební kompozici. Zřejmě povodňová znělka, napadá mne při tom. Rychle doplním textem.
NA OHEŇ I NA POVODNĚ,
JE NÁS TU DNES VÍC NEŽ HODNĚ.
JEŠTĚ CHVILKU ČEKEJ,
NESMÍŠ BEJT TAK MĚKKEJ.
„Kropáčková, prosím.“
„Dobrý i když poněkud zasmrádlý den,“ parafrázuji jednu z televizních rosniček.
V duchu ještě dodávám: „A vězte, bude hůř.“
„Co si přejete.“
Přednáším již nacvičenou řeč. I paní Kropáčková ví, na koho mne přepojí.
Následuje úryvek valčíku Johana Strausse Na vlnách. To mne kdysi učil pan Kňourek na akordeon. Původně jsem začínal na piáno. Po roce mi učarovalo duo Bláha – Fábera a přešel jsem na měchy. Moje první i druhé muzikantské krůčky však zaznívaly v jiném bydlišti. O Měchovicích se mi tehdy ani nezdálo.
Z vln se náhle vynořil chraplavý mužský hlas.
„Vařecha.“
„Dobrý den, Opletal, Měchovice.“ opakuji to, co jsem již opakoval a jsem zvědavý na další hudební předěl.
„Dobře pane Opletal. Znamenám si. Je na vás nějaké spojení?“
„Ano. Bude to číslo aparátu, z kterého právě volám.“ Pečlivě diktuji naše telefonní číslo.
„Zítra v osm zasedá krizový štáb, váš požadavek tam přednesu.“
„Děkuji za laskavost.“
Z prázdného přízemí zaburácí mužský hlas.
„Je tu někdoó?“
„Anoó. Tady jsme.“ sbíhám ze schodů.
„Vezu vám vysoušeč od paní Růžičkové.“
Neznámý pán mne odvádí k dodávce stojící kousek od domu.
Vnitřek vozu zabírá obrovské monstrum. V menším provedení spatřil jsem jej několikrát ve sportovních halách či plaveckých stadionech které vyhříval. Na konci tlustého kabelu, zástrčka pro třífázový proud. To bychom prosím měli.
Proud byl do domu vpuštěn zřejmě ještě dříve než my. O jeho přítomnosti jsem se dozvěděl už druhý den po našem návratu z vyhnanství. Blízký soused, pan hostinský, ptal se mě, zda-li již k nám přišel. U nich, že už se prochází. V té chvíli blíže stojící pan Svoboda se přidal s podobnou informací. Líčil jak v holínkách vstoupil do ještě zaplavené místnosti a náhle začalo podivně jiskřit v zásuvkách.
Jako naprostý laik v této oblasti energetiky jsem požádal místního elektrikáře o revizi našich elektrických obvodů. Puzen jakýmsi instinktem, vypnul jsem hlavní jistič hned po svém průniku do domu.
Elektrikář přítomnost napětí zaznamenal. Poté odpojil promočené přízemí a zprovoznil obvody v podkroví. Při té příležitosti zredukoval výkon či příkon sušiče na polovic a uvedl jej v činnost. Kolečko elektroměru nabralo třetí kosmickou. Přidělat k němu vrtulku, máme další větrák. Rychle jsem si spočítal, že při této spotřebě nám společný celoroční příjem jen taktak vystačí na zaplacení účtu za elektřinu. Čert to vem. Je tu jistá naděje, že se toho nedožiju. Zamořené prostření a infarktové stavy při častých kontaktech s obecní blbostí a jejími reprezentanty teď pracují v můj prospěch. Abych se připojistil, začnu možná kouřit.
Navzdory tomu dobří lidé stále žijí. Vedle našich přátel a sousedů Matějkových, ke kterým se jdeme chlubit s naším novým pomocníkem kilowatožroutem, patří k nim i paní doktorka Vlachová. Ta občas navštěvuje dílnu Matějkových za účelem posilování imunitního systému přírodním lékem importovaným z moravského Slovácka, Valašska a dalších lokalit, kde jsou švestky uctívány podobně jako posvátné indické krávy.
Právě přítomná lékařka má pro nás další důkaz lidskosti. Do své ordinace v Dé-Pé-Esce si veze přístroj, který umí z mokré nahřáté místnosti odebírat přebytečnou vlhkost a podobně jako zařízení na výrobu léčivého nápoje, zkapalňuje vodní páry do objemné nádržky. Vzhledem k tomu, že v preferované budově již vrčí takových odšťavovačů nejméně padesát (původně byly určeny zaplaveným obyvatelům) a další se již do Dé-Pé-Esky nevejdou (ledaže by blondýna přišla na jednoduché řešení a stavěla je na sebe), ráda nám ten svůj zapůjčí. Slzy v očích svádíme na sílu slivovice. Díky.
Náš domek, zdá se, nebude muset být zbořen tak jako mnohé, kterým se nedostalo včasné první nebo druhé pomoci. Obecní priorita si žádá oběti. Později budou zbořeny i další, neboť příležitost je třeba využít. Zvláště když o dotacích z obce je možno přímo rozhodovat a možnosti státních příspěvků se nabízejí.
Na základě zkušeností získaných od přímých účastníků minulých povodní a také s ohledem na zahřáté jističe, rozhodujeme se zapínat zkapalňovač přes noc, aby z prohřátých (ani náhodou) stěn odsával přebytečné vlhko. Nyní už nám chybí jen zařízení, které by bez nároku na elektrickou energii měnilo všudypřítomný zápach na malé, úhledné brikety. K tomu pak účinný kotlík, jenž by je bezezbytku spaloval. Zkusím zajít k altánu. Třeba tam něco takového mají.
Nad výdejem pestrého sortimentu z humanitární pomoci vládne (aspoň se tak tváří) figurka ve vojenských maskáčích s čupřinou tmavých vlasů korunujících snědou tvář. Jako úřední jazyk používá slovenštinu.
„Čo si prajetě?“
„Nějaké nové koště, co dobře mete, bych prosil.“
„Došly.“
„Doparoma,“ snažím se využít své cizojazyčné zásoby.
Vykročím na schůdek, abych nahlédl do regálu.
„Sem je vstup zakázaný,“ dorazí mě úředník tónem, jazykem i postavou.
„Sory, prepáčtě. Tak nič. Dovidenija.“
Kašlu mu na jeho Savo. Kamarádi nás zajistili. Už vím, že odtud se pomoci nedočkám. Spíše jen lehce sleduji cvrkot kolem. Vidím jak si příbuzní odvážejí plná auta čistících prostředků, kartony minerálek. Prominentní občany následují různě početné skupinky brigádníků, kteří obětavě přijeli na pomoc nešťastným Měchovicím z různých, relativně suchých končin naší krásné, orosené vlasti. Čistě oblečení, vážení občané, z nichž mnozí shlíželi na stoupající vodu z oken svých bezpečně vysoko umístěných domů či bytů, nepovažují za nutné pomoci služebníkům s nářadím, neboť by to snižovalo jejich důstojnost. Kdo sem přijel proto, aby pracoval? Studenti, kteří se doma nudí, protože škola je zavřená nebo obsazená plebejci bez příbuzných. Nezaměstnaní, vděční za jakoukoliv robotu. A čí hlasy bude Slávka potřebovat v blížících se volbách? NAŠE! Tržní socialismus bez nás nevybudujete. Cítím, že žaludek mám jako na vodě, a tak se raději stahuji na základnu.
Prostředí domova je poněkud nevlídné. Po tom, co všechno jsem viděl, docházím k závěru, že jsme na tom velmi dobře. Kolik bude strženo domů, pozná se snadno. Kolik stromů už padlo, nebo bylo už pořezáno, asi nikdo nepočítá. Přefikli i smrk ověšený žárovkami. Na vánoce se už nerozsvítí. Letošní jolka bude zřejmě instalována před Dé-Pé-Eskou.
Každého stromu je nám líto. Stejně jako nás mrzí mnohé naše vlastní činy a myšlenky. Pud sebezáchovy i přidružené negativní vlastnosti, nekultivované špatné návyky. Věčné pochybnosti o sobě samých. Proud čpícího společenského kvasu. Zvrhlé mutace hodnotových kmenů. Odvracíme se od zrcadel zobrazujících naše nitra i odpudivý zevnějšek. Listujeme v drahých, barevných časopisech a zde se zhlížíme v iluzi ztepilých těl obklopených lesklými předměty. Žehráme na přírodu, která nám permanentně komplikuje život deštěm, sněhem, větry, mlhami, sluncem i tmou. Vadí nám mráz. Spařeni vedrem prcháme do klimatizovaných nákupních center. Jsou toho mraky, co jsme ještě neochutnali. Mamutí baráky narvané tím, co ještě nemáme. Kdo hledá butik kde je k mání moudrost, slušnost, střídmost, důvěryhodnost, tolerance, obětavost, solidarita? Ti co mají, neprodají. Pouze předvedou. Zboží je vzácné. Komu není z hůry dáno, v apatyce nekoupí. Tak zní stará moudrost.
Nad rozlehlým jevištěm pozemského tyjátru bdí velký dramatik-režisér. Herců přibývá. Jeho asistenti absolvovali svá školení i praxi zde na zemi. Áda, Voloďa, Mao, Mohamed. To jen namátkou. Další jsou v učení. Představení je dlouhé, není však slabých míst. Finále bude jistě velkolepé. Augusty nehodnotíme podle toho, co představují, ale jak se své úlohy zhostí. Nenávist není na místě. Pouze obdiv či nezájem. Jen žádná vlastní klišé. Jsme pimprlaty, za nitky tahá ON. Iluzorní vlastní vůle je předem naprogramována. Chyba je vyloučena. Hraju roli šaška, ale nevím o tom. Mé ambice být jím, jsou zapůjčeny za účelem lepšího výkonu.
Slovo má partnerka: „Slyšíš mě miláčku? Přišel fax z pojišťovny. Zítra se má dostavit pan Hlomoz, likvidátor.“
Šašek: (radostně vyskočí) „Sláva! Konečně!“
Cinkot rolniček mne doprovází k dispečinku. Na zítřejší odpoledne objednávám velký kontejner.
„Kontejnery došly,“ informuje mne vyžilá blondýna, s kterou jsem dosud neměl tu čest.
„A mohu ty smradlavé krámy, do nichž se z olejem nasáklých domovů nastěhovali všichni drobní, milí i odpudiví živočichové živící se nyní plísní a sebou navzájem, naskládat na chodník?“
Dosud nezorientovaná bloncka zapomněla repliku.
„Ano? Tak díky.“ zachraňuji situaci a mizím.
Cestou k domovu zahlédnu subretu, jak s neznámým štábem natáčí další klip.
Pan Vařecha se dosud neozval. Znovu vytáčíme číslo z novin. Spojovatel. Hrajeme druhé směně. Na drátě paní Kropáčková.
„Ano, vím o vás, dobře že voláte. Mluvila jsem s kompetentním hasičem, zítra se k vám přijede podívat.“
Příliš jistoty jsem z této informace nenasál.
„Díky, jste stále velice laskavá.“
Program dne i přírodní světelné podmínky jsou téměř vyčerpány. Zbývá zaplácnout okenní otvory igelitem, na místě bývalé stříšky nad sklípkem napnout plachtu, naložit kamna, vypnout teplomet (při čemž klesnou otáčky elektroměru) a na noční destilaci připravit odšťavovač par. Následuje obvyklý večerní a noční program. Ochuzený nekulturní vložkou s křidýlky.
Po probuzení už běžné, každodenní, téměř zautomatizované úkony. Zapomínáme, jak jsme žili před dovolenou.
Nezvykle přesný pan Hlomoz nás zastihne připravené. Reálná zapáchající scéna, rozsáhlá fotodokumentace, vzorně přesný seznam zničených věcí (pouze na housle jsme zapomněli), nepotřebují zvláštní komentář. Zástupce naší pojišťovny se může záhy vydat za dalším klientem.
My jdeme vyklízet haraburdí. Na scéně se objevují tři postavy mladých mužů. Neptám se jich odkud přicházejí a hlavně kdo je posílá. Vím to. Z tohoto samého zdroje se totiž rekrutují komparsisté v náhle vznikajících frontách přede mnou. To ON mne zásobuje manželkami, ON řídí dopravu, když vyjíždím na doposud prázdnou hlavní silnici, aby mne, spěchajícího nechal chvíli vydusit. Pak mne laskavě vpustí, aby mou starou, stejně již rezavou škodovku srazil na utajeném náledí, přímo proti osamělému stromu. Jen s lehkým škrábnutím pak mohu vystoupit. A tak dále. Koktejl slzí a úsměvů se všemi ingrediencemi, včetně topného oleje. ON není jen milostivý. Je to kamarád, který pomůže v pravý čas, pokárá, když je třeba, režíruje a vede mé kroky i když z povzdálí, hovíc si v klubu při kafíčku. Proto jsou zde právě tři pomocníci, hbitě vynášející klumpry na chodník.
- pokračování -