Co přinesla voda (16)

Anotace: ...aneb všechno je jinak...

Bolest namožených zad pomalu ustupuje pod nátlakem plného měchýře. Ještě že mám kam. V duchu, abych neprobudil tiše spící Máju, chválím svou prozřetelnost. Táák. A nyní do říše snů.
Těžko říct v kolikáté noční hodině a minutě dostavil se první. Bezpečně však vím, že moje podvědomí tentokrát nevyužilo svého potenciálu a nasadilo otřepaný, mnohokrát již reprízovaný sen pro pamětníky.
Nudný, primitivní scénář. Žádná známá hvězda. Šedivé kulisy jakéhosi maloměsta. Jsem obsazen do role poutníka, chcete-li turisty, který právě dorazil na centrální náměstí pojmenované Starý Rynek. Mám v úmyslu navštívit zdejší vyhlášené muzeum nočníků. Podle turistické příručky jsou v něm soustředěny předměty noční potřeby od pradávna až po nejnovější výkřiky moderní doby. Věhlasní archeologové z celého světa věnovali muzeu své nálezy. Do sbírek přispěli i slavní cestovatelé. Například Frič, Cimmerman, Hanzelka a Zikmund, Holub a Remek i Pilip z Bubeníkem. K vidění by zde měly být nádoby z doby kamenné(tedy kamenné), dále pak bronzové, keramické, porcelánové malované, hliníkové, plastové. Stříbrné a zlaté někdo ukradl.
Poněkud mě zarazilo, že v muzeu není WC. Před exkursí bych si totiž rád ulevil. Po dlouhé cestě (ani nevím, čím jsem do města vlastně přijel) je to už akutní. Při prohlídce exponátů by má potřeba zřejmě ještě zesílila a nemohl bych si jednotlivé kousky řádně vychutnat. V podstatě by to neměl být problém, že? Je však zakázáno, se vystavených skvostů dotýkat, natož pak je ochcávat. Nad dodržováním zákazu bdí přísní průvodci. Jdu se tedy porozhlédnout, zda v blízkém okolí nejsou nějaké veřejné záchodky. Nejsou. Potvrzují mi to, nezávisle na sobě, dva chodci, které náhodně během pátrání potkávám. Vejdu tedy do blízkého bufetu.
Nejprve si dám malé pivo a pak jakoby ledabyle vykročím ve směru šipky, za kterou postávají malý mužíček s partnerkou. Na dveřích toalety-cedule-V REKONSTRUKCI. Po přečtení informace, tlak v měchýři ještě stoupl. Hledám tedy nějaké temnější, zapadlé místečko. Vcházím do starobylé uličky, hned za muzeem a snažím se ukrýt v temném zákoutí.
„Sakra!“
Do čehosi jsem kopl. Současně se ozval chřestivý zvuk a mohutné šplouchnutí rozlité tekutiny zasáhlo i mé nohy.
A v tom jsem se probudil. Mája rovněž.
„Spi,“ vykřikl jsem zoufale, téměř plačtivě.
Mé vědomí navyklé na pozvolný, celé hodiny trvající záběh do provozní činnosti, bylo právě vražedným způsobem donuceno k rozjezdu z nuly na sto dvacet procent během zlomku sekundy. Takové zrychlení nemá ani Ferrari. Současně bylo zahlceno silnou dávkou zoufalství nad přerušeným spánkem. Nechyběla ani frustrace z neuskutečněné prohlídky vzácných muzeálií.
Surfuji ze schodů a přemýšlím, kde se nalézá depozitář hadrů na podlahu. Mezitím Mája, která mě opět neposlechla, vstává, odkudsi vyčaruje prostěradlo a vykrývá horní patro. Já přináším z venku kbelík a ručníkem strženým s prádelní šňůry, se snažím vysušovat náhlou pomočeň. I Mája už je dole s dalším prostěradlem. Nemá brýle, já jsem rozespalý a tak se srážíme ve velké kaluži. Z palubkového stropu, tvořícího zároveň podlahu podkroví, nám chčije za krk. Déšť neustává. Střídavě vytíráme podlahu i strop. Nakonec se vrhám do suterénu. Zde je kupodivu sucho. Jdu vylít kbelík a vracíme se do postelí. Už žádné sny. Už žádná probuzení. Žádné povodně. Tohle nemám zapotřebí. Jako malý chlapec (ještě jsem to nezapomněl) drmolím: „Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku, opatruj ji ve dne v noci, hlavně ať se nepomočím.“
Ráno, opět po delší době, najíždím na režim pomalého probouzení. Dopřejeme si i klidnou snídani s kávou. Už jsme na odchodu z chaty, když dole u branky zaregistrujeme mladého Kulíka s novinami v ruce. Že by se rozhodl, nosit nám denní tisk až do domu?
„Pojďte dál Pavle, sice už odcházíme, ale nespěcháme. Dáte si kávu? Čaj? Tonik? Kolu? Džus? Doporučil bych čaj, ten máme.“
„Ne, děkuji. Chci vám jen ukázat jeden inzerát ze včerejší MF DNES. Firma Elektrocity zde prezentuje svůj dar zatopeným Měchovicím. Daruje všem postiženým domácnostem elektrické spotřebiče, o které přišli při povodni. To je dobrý, ne? Můžete si ty noviny vzít.“
„Bezva. Rádi. To je skutečně zajímavé. Pokud to myslí vážně, jsou to frajeři. Ne jako ty volové na kaskádě, co nás o to připravili a ani se nepřišli omluvit. Tak dík Pavle.“
Hned po příjezdu do Měchovic, vydám se ještě na jednu výpravu pro zbytek dřeva, které nám hodní brigádníci vytřídili a připravili na hromádku.
Potom znovu prohlížíme inzerát z MF VČERA. Nahlodaný paranoiou způsobenou předchozími vládami a obecními úřady od převratu v roce 1948 do dnes, čuju za tím zas nějakou flignu.
„Hele, zavoláme tam,“ ponoukám Máju.
„Tak tam zavolej,“ souhlasí ona a vyhledá číslo na informační oddělení firmy.
Vytáčím. Ozve se série příšerných zvuků o vysoké frekvenci, hlodajících mé chatrné bubínky. Kovadlinky se rozklepou a rozezní. Začínám tušit, proč firma nese název ELEKTROCITY. Ještě lepší a výstižnější bylo by ELEKTROAKUSTICKÉŠOKY.
Žena vyhledá lepší číslo.
„Recepce,“ ozve se zvonivý dívčí hlas.
„Máte volný pokoj pro dva milence?“ nedokáži se ovládnout.
„Zde není hotel, ale recepce firmy EUROPE TECHNIKS,“ zvoní hlásek.
I já samozřejmě vím, že většina vrátnic se již transformovala na recepce.
„Ach tak. Promiňte stárnoucímu nezodpovědnému muži laciný žertík. Mohl bych mluvit s někým zodpovědnějším? Tím se vás samozřejmě nechci dotknout. Po telefonu by to ani nešlo. Mám na mysli člověka, který zodpovídá za inzerát ve včerejších novinách. Pokud to tedy nejste přímo vy.“
„To nejsem. Já jsem recepční. Přepojím vás na paní Součkovou do právního oddělení.“
„Díky. Rád bych se někdy nechal pozvat na recepci. Nebo aspoň na raut.“
Následuje známá skladba – hrajeme telecomu. Nu což. Za hodně peněz, něco muziky.
Paní Součková mne ujistí, že nejde o žádnou klamnou reklamu na účet namočených, ale o humanitární gesto jejich, naší firmy. Oni předají dar paní starostce a na ní pak bude, spotřebiče správně rozděliti.
Vzpomněl jsem na padesát vysoušečů v Dé-Pé-Esce a na pořadník pod hlavním slunečníkem, neustále aktualizovaný tak, abychom setrvali na posledním místě.
„Tak to jste připravili příbuzným příbuzných pěkné dárky pod stromeček.“
„Ne, ne,“ upřesňuje paní Součková.
„Vše bude transparentní. Podmínkou v darovací smlouvě je, že smlouva i seznam obdarovaných bude vyvěšen jako veřejná listina.“
Poděkuji a tím náš rozhovor končí.
Nekončí však naše aktivita. Dobře víme, že dáno je pouze to, co je psáno. Proto naše obavy přeneseme ještě na papír a doporučeně odešleme štědré firmě. Potom se sklouzneme do zaběhnutého stereotypu.
Zítra má být sobota. Bude? Je. A s ní i brigádníci na likvidaci zeminy olejky. Čtyři vojáci. Vede je čtyřicátník v maskáčích. Maskovaný civilista František Bláha. Nejsou však dobře vyzbrojeni na práci. Nějaké náčiní máme, zbytek vypůjčím a seženu kolečko na odvoz hlíny. Krizový štáb má pro celou obec k dispozici pouhých pět koleček. Ani o kolečko víc. Kdo zaváhá – neveze. A tak si mimo pořadník půjčuji povoz od Vojty Matějky. Míval jsem kolečko svoje. Ovšem během rekonstrukce domku se jaksi záhadně ztratilo. Asi se mu nechtělo dělat. Na rozdíl od vojáků, kteří makali, až se z nich kouřilo. Kouřilo se i z Franty Bláhy, který svým pracovním nasazením udával vysoké tempo a přitom bez přestávky hulil Startky. V poledne odpochodovali chlapci na oběd. Pan Bláha si místo oběda zapálil další retko a dali jsme řeč. Zajímá mne, co jej motivuje k tak ušlechtilé, avšak namáhavé činnosti.
„No, víte,“ vypustí František v obláčku dýmu. „Já jsem se rozmýšlel, jestli mám jít na houby, nebo na pomoc zaplaveným. A rozhod jsem se takhle.“
„Odkud jste přijel?“ ptám se.
„Z Prahy. Před tím jsem pomáhal evakuovat Karlín.“
V duchu mu vyseknu hlubokou poklonu.
„Co vás přivedlo zrovna do Měchovic?“
„No, víte, já sem tremp a jednou sem tu byl na pivě.“
Uznávám, že silnější argument neexistuje.
Během polední pauzy mi pan Bláha dává různé rady, jak postupovat při obnově domu, odhaduje kdy co vyschne, kterou zeď bude nutno zbourat, kde se nacházejí největší ložiska ropy. Nemám nejmenší nárok dělat si z něj legraci, ale přišlo mi, že tak trochu všude byl a všechno zná. Málem mne porazilo, když jen tak mimochodem prohodil, že večer nastupuje na noční směnu. Také se mi svěřil, že je v té samé straně jako Miloš, Vladimír, Standa a Buzková. Zemana prý musí občas přibrzdit, aby to nepřeháněl s těma bonmotama, Špidla se bez nějaké té rady taky neobejde, s Grosem nejsou velké problémy a Petra je hodná holka, ta mu moc starostí nenadělá. Tak jsem pana Bláhu požádal, aby jí vzkázal, ať to nepřehání s těma rozparkama. My to tady pak odsíráme. A taky ať si hlídá pozici. Její blonďatá konkurentka z Měchovic už má nakročeno. Možná i rozkročeno. Pak ještě s Fandou zabrousíme do mystiky, alternativní medicíny a přes geologii a petrografii se spolu s vojáky vracíme k bahnitému humusu.
Nejhorší práce číhá na úseku mezi naším domkem a sousedním domem. Tento pruh pozemku je majetkem pana Křiváčka. My máme na základě jakéhosi věcného břemene právo na něj vstoupit. Většinou nás při tom Křiváček šmíruje okénkem ze schodiště svého domu. Jindy (pokud tudy nevypouští olej) monitoruje náš pohyb sklepním okénkem. Pro dokonalý přehled si ještě na protější straně vyvrtal díru ve zdi stodoly. Když jsem tuto skulinku objevil, ucpal jsem mu ji klacíkem. Uznávám, že tato schválnost naše vztahy asi nezlepšila.
Už náš první kontakt brzy po mém nastěhování začal poněkud nešťastně. Snažil jsem se tehdy trošku uklízet zahrádku. Rvu ze země kopřivy, sbírám zbytky prken a použitelný materiál (to by mohlo hořet) skládám právě na ten pruh, netušíc ještě, že mi nepatří. V omylu však dlouho nesetrvám.
„Jak si to dovolujete, házet sem ty prkna?“ ozve se odkudsi.
Slušně jsem se lekl a na chvíli zůstal dezorientován. Nejprve se ohlédnu. Nikoho nevidím. Přede mnou je zeď. Vpravo taky zeď, jen malé okénko u země.
„Haló, je tam někdoó?“
Je tam ticho. Vlevo jen ten pruh pozemku. Zvednu tedy hlavu i když mi tento pohyb působí bolest za krkem. Nade mnou, v okně vysokého domu, zcela mimo moje běžné zorné pole (i to mám menší než Křiváček) je právě on. Tak takhle se zdraví a vítají v Měchovicích naplaveniny; bleskne mi hlavou. Rychle se omlouvám, seberu čtyřicet prken do náruče a couvám na parcelu 16/II.
Z vysokého okna jsem musel vypadat hodně malej, slušnej, blbej a měkkej. Z tohoto pohledu pak se mnou tehdejší místostarosta dlouhý čas jednal. Taky na mne posílal různé komise. Například tehdy, když řemeslníci umístili nový okap na mém domku na své původní místo nad jeho pozemek. Nebo když vítr foukal z mé parcely na jeho a přinášel sebou mokré dešťové kapky, které údajně zvlhčovaly zeď jeho stodoly. A tak podobně. Došla mi trpělivost a poslal jsem na obec ostrou nótu. K tomu jsem si v duchu slíbil, že ještě jednou a dám mu přes držku. Tak se nejlépe řeší sousedské spory. Hezky po staročesku. Přesto jsem jej celých dvanáct let trpělivě a slušně zdravil, zatím co on mne přehlížel jak jezero. Až letos na jaře. Sluníčko už hřálo, kosi se čachtali v našem jezírku s leknínem. Vyjdu na chodník. Proti mně Křiváček.
„Dobrý den,“ zase zdravím.
„Dobrý den, pane sousede,“ omráčil mě soused.
Je dopoledne, mozek mi ještě nešrotuje. Že by nějaký zbytkový sen vloudil se do reality? Nebo snad to jaro? Ten vzduch? Vůně kvetoucí jabloně na mé zahrádce u Vrchcáby?
„Potřeboval bych, aby jste nechal odemčenou branku, sousede. Chtěl bych si postavit žebřík na vaši cestičku a nahlédnout do pojistkové skříňky umístěné na boku mého domu.“
Aha. Takhle je to. René umí být slušný, když něco potřebuje. Možná má také nějaké specielní zařízení, schopné registrovat můj vnitřní hlas. V tom případě se mu nedivím, že se polepšil. Každopádně to vítám, protože preferuji dobré vztahy.
Křiváčkův pruh je už od pohledu i pocitově kontaminován nejvíce. On se však v tuto dobu chová a tváří, jakoby to jeho pozemek nikdy nebyl. Prakticky celé odpoledne jsme strávili dolováním ohromných placatých kamenů a kopáním udusané, dobře promaštěné hlíny. Když pak znavení vojáci následovaní maskovaným F. Bláhou odešli, vybírali jsme z Křiváčkových kamenů kousky našeho betonu a cihel, které tam omylem vojsko přihodilo. V té chvíli zaslechl jsem odkudsi stejný hlas a tentýž tón, jako před dvanácti lety.
„Co se to tady sakra děje? Co je to tu za bordel?“
A já, místo toho, abych vzal Křiváčka kusem betonu, co mám právě v ruce, zůstávám klidný, malý, slušný a vděčný za tu jednu odpověď na pozdrav začátkem jara letošního roku, kdy bosý kos si myl levou, zbývající nohu v našem jezírku. Pravou mu uhryzla sousedovic kočka.

-