Reportáž, opožděná o 60 let

Anotace: Reportáž o první polovině r. 1945, jak jsme žili.Bylo mi 13. let.Končila druhá světová válka

Snad mnohý z Vás slyšel v rozhlase vzpomínky malíře Anderleho v pořadu Láska za lásku
Když jsem své dceři vyprávěl své vzpomínky na stejnou dobu. chtěla, abych něco z nich napsal.Porovnejte s dnešní dobou
Blížíl se konec války.Fronta se na dlouho zastavila před Ostravou. Bydleli jsme na Uhrovci G v druhém poschodí .Na radipřijímači, z kterého byly vykuchány krátké vlny aby nemohl příjímat cizinu, visel povinně na ladícím knoflíku červený štítek s nápisem: poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá smrtí Přesto se nám podařilo poslouchat silně rušený rozhlas z Anglie, někdy i se sousedy. V zahraničí byli dva tátovi bratři, kteří odešli počátkem okupace za hranice bojovat proti fašistům, jeden byl letec, bojoval v bitvě o Anglii.Druhý byl tankista a osvobozoval také Ostravu.Třetího bratra zavraždili němci v koncentračním táboře, Topilo se uhlím v malém "vincku".Z oken byl výhled dvěma směry . Z jednoho na šachtu Michálku a haldový násep s dřevěným barákem, kde sídlilo gestapo Pod náspem vedla cesta.Jedním směrem vedla do velkého podjezdu pod vysoký traťový násep,a druhým směrem ven do pole. Po cestě jezdily transporty německých vojsk v obyčejných povozech, s vojáky a municí, tažených koňmi.Působili zbědovaným dojmem.Když vyjeli do pole a zmizeli za obzorem, obykle se objevili na obzoru drobné siluety letadel a po nějakém čase jely povozy zpět,naložené troskami , mrtvými a raněnými.Tam za obzorem se na tři měsíce zastavila fronta Několikrát bylo vidět siluety tanků které se vždy stáhly zpět. Druhým oknem byl výhled na vysoký haldový násep po kterém vedla trať.Před ním byly dvě velké usazovací nádrže ve které se usazoval uhelný mour z praní uhlí.Třetí velká nádrž byla s čistou vodou, oddělena od usazovacích nádrží betonovou hrází.V této nádrží jsme chytali drobné rybky na ohnutý špendlík na niti.Při mytí rukou jsem si jednou hrál stříkáním vody z dlaně, při určitém způsobu stříkání vody byly přilákány ryby i žáby, které lezly přímo do ruky.Za nádrží tekl malý potok, protékal druhým velkým podjezdem směrem k výletnímu místu se stromy, Eldorádu.Časem z něho byla smradlavá stoka.Na vrcholu podjezdu bylo mé oblíbené i nebezpečné místo kde jsem rád sedával.
Do školy se chodilo podjezdem a přes plochý haldový násep.Tam byl i kostel a za ním hřbitov.Pravidelně dopoledne přelétaly na obloze letky stříbrných letadel s chatakteristickým zvonivým bzučením.Na radiopříjimači přibyl další, kulatý štítek se sektory, ve kterých se oznamovala poloha "nepřátelských letadel"Při jejich přiblížení se vyhlásil letecký poplach.Při poplachu se vyřítila celá škola ven,každý utíkal domů.Ve dveřích stál ředitel a poroučel jít do sklepa,ale vlna žáků ho vždy smetla.
Základní charakteristikou doby byl hlad a zase hlad. Potraviny byly na lístky.Příděly byly malé krajíc chleba byl vzácností a často rodiče hladověli , aby mohli dát krajíc dětem navíc.Byli ale takoví kteří měli pole, zahrady, prodávali potraviny za přemrštěné ceny a měli všeho dost.Rodiče proto tolerovali, když děti si na velkém poli vytrhli tuřín nebo ve velké zahradě posbírali jablka. Peněz na pokuty bylo dost ale nebylo co koupit.Nepsaným zákonem kluků bylo: nesahat na malá políčka ,kdo by to zkusil byl ostatními nemilosrdně zbit.Byla při přitom i legrace.Za Rychvaldem byla protektorátní hranice.Nedospělí měli volný vstup, dospělí ne.Šli jsme na jablka na německé straně a když nás honili s holemi,utekli jsme za hraniční kolík,za který jsme si sedli. Na druhé straně byli zuřivci s holemi a my po nich házeli ohryzky.
Jinak jsme měli běžné zájmy.Prali jsme se s Rychvalďany kamením, které nám nosily děvčata.Když nás naháněli do hitlerjugend vstoupili jsme do KČT. Klubovnu jsme si udělali ze staré trafiky, Dělali jsme "nájezdy" na chatu hitlerjugend v nedalekém lesíku, bombardovali ji kamením,rozbili co se dalo a pak utíkali
.Naše velká soutěž byla: kdo první přeběhne usazovací nádrž s uhelným mourem.Tekutý mour se postupně zahušťoval, měnil se v houpavé bahno, které se snadno probořilo.Při proboření nebylo možné se z něho bez pomoci vyprostit.Přišel jsem na to že při rychém běhu se bahno jen zhoupne a nestačí se probořit.Pod vlivem Foglarových knih jsme si stavěli i skryté podzemní klubvny.
Celková situace se zhoršovala.V poli na druhé straně Michálkovic postavili Němci protiletadlovou baterii.Pálila po přelétajících letadlech za kterými vyskakovaly obláčky po vybuchlých granátech.Z oblohy padaly střepiny velké až 10x3cm.při dopadu na hlavu by určitě zabily.Navíc se přelety letadel i střelba staly nepředvídatelné,bylo nutné se ukrývat, nejčastěji přitisknukím k silnému stromu a silnou větví nad hlavou.Z počátku jsme střepiny sbírali, pak jich pršelo tolik,že nás přestaly zajímat.
Jednou při přeletu padal z oblohy velký oválný předmět ,který dopadl na okraj polotuhého mourového pole.To jsem už jednou přeběhl.Vypukla všeobecná panika: BOMBA! Všíchni se rozutekli a z velké vzdálenosti zpoza rohu domu vykukovali co bude.Uvažoval jsem:těleso dopadlo tam,kde bych se probořil, kdybych tam zůstal stát, a neprobořilo se! Bylo tedy lehké a při své velikosti muselo být duté.Tedy žádná bomba. Rozběhl jsem se po betonové hrázi k němu. Když jsem na ně klepal jestli je duté, zpozorovala mě matka.Přiběhla celá vyděšená,s velkým křikem mě mlátila hlava nehlava, mlátila mě i cestou domů. Pak jsem se díval,jak ostatní se k "bombě" přískoky blíží aby zjistili že je to přídavná nádrž se zbytkem benzinu.Mě jenom bolelo celé tělo.
. Stavěli jsme si tajnou klubovnu v polovině železničního náspu, krytou křovinami, pod železničním strážním domkem.Strážný měl námitky.Při hledání jiného místa v náspu, jsme objevili něco jako dřevěná dvířka.Po otevření tam byla nízká chodba.Aha! našli jsme cizí klubovnu! Dále byly bedny se žlutými kostkami.Mýdlo!, řekl Vlastík a vzal si několik kostek.Vyšli jsme ven, upravili dvířka a odcházeli.HALT! HALT! HALT! ozvalo se shora náspu.Voják s puškou.Utíkali jsme.Padlo několik výstřelu. Cestou jsme odhodili žluté kostky Útěk se proměnil v dlouhou štvanici.Rozdělili jsme se..Pronásledovali mě,asi díky těm odhozeným kostkám.Utíkal jsem dlouhou cestou, lesem a křovím, až mezi rychvaldské rybníky. Byli stále v patách.Začal štěkat pes. Sbíhal jsem právě ze svahu z pravé i levé strany tekly malé potůčky, které se slévaly.Ve špici bylo hodně kup lesních mravenců.Mezi ně jsem padl.V ústech jsem měl chuť krve z plic.Podráždění mravenci ihned šípali.Pronásledovatelé minuli, asi díky mravencům nic neucítil ani pes.Ležel jsem dlouho a mravenci štípali.Vrátil jsem se poštípaný,se zarudlými očima,na které jsem skoro neviděl. (teprve hodně později jsem poznal,že ty žluté kostky byl ekrasit a "klubovna" byla podminována trať.Po válce byl tam vyhozen cecý násep
Eva. Moje první naivní láska.Nebyla hezká ani škaredá, všední typ, menší,než já.Měla krásně modelovanou postavu,pružnou chůzi a ladné pohyby.Na rozdíl od ostatních byla velmi inteligentní a chytrá.Měli jsme stejné zájmy,stejné povahy a dokonale jsme si rozuměli. Měla velký smysl pro zodpovědnost i pro legraci .Snažila se zbytečně ukrývat to, co svědčilo o tom, že už je žena.(I já jsem se tajně holil).Líbila se mi.Byla to taková láska na první pohled, Byli jsme spolu šťastni a pořád rozesmátí.Mě bylo tenkrát 13, Evě 15 let.
Ve dne jsme s Evou chodili do Eldoráda.Místo hudby nám zněly výstřely a hluk z blízké fronty.Místo nenadálého deště při kterém mladí lidé mohou promoknout, hrozil nám nenadálý déšť střepin z protiletadlových granátů, který nás mohl zabít.Po setmění tmavé siluety zatemněných domů často osvítily světlice a jako rány na buben se k hudbě fronty přidaly blízké výbuchy bomb.Přesto jsme chodili ven, šťastní že jsme spolu, spřádali plány a snili o svém společném životě po válce.Chtěli jsme studovat, Eva chtěla být lékařkou a já inženýr. Slíbili jsme si, že budeme celý život spolu, až budeme pracovat, tak se osamostatníme. Často jsme byli zcela sami uprostřed rozvíjející se jarní přírody a dlouho si hleděli s bušícím srdcem do očí a přerývaným dechem říkali nejhezčí slova..Oba jsme věděli,že se nesmíme spolu dotknout, protože bychom vše pokazili.Byla to naše první velká nesmělá a bohužel nenaplněná láska, na kterou se pak často vzpomíná celý život.Nikdo z nás netušil, jak strašný bude mít konec.
Válka nám zkrátila dětství a urychlila dospívání.Dospělí nechápali naši generaci. Nechtěli vědět co se s námi děje, co cítíme ,co prožíváme a co chceme v životě.Jejich stanovisko bylo k mladým vžy stejné:TAK DOST! Museli jsme předstírat že jsne stále dětmi, hrajeme si s hračkami a jako děti chodíme si ven hrát.Plánovali jsme už celý společný život, co budeme dělat ,kde pracovat jak společně budeme žít,co a jak studovat, později i dvě děti. Za dva roky mi mělo být skoro 16, Evě l7 let, mohli jsme už pracovat a osamostatnit se, a vzájemně se podporovat. Nádherné životní plány
(Poznámka :V necelych16 letech jsem šel pracovat do Vítkovic, pak jsem studoval průmyslovku jako závodní stipendista a na vojenské vysoké škole jsem dostal diplom inženýra chemie.Bohužel už dávno bez Evy Uvádím to proto, že naše sny nebyla jen fantasie) Zatím byla válka. Válečná situace se zase měnila:Na obloze se skoro denně odehrávaly vzdušné souboje letadel ale fronta se nehýbala Její dunění bylo stále stejné.Letecké boje jsme sledovali z úkrytu v průjezdě.Za celý týden jsem viděl pouze jedno sestřelené letadlo.Padalo pomalu, obracelo se ve vzduchu jako list a když se otočilo vrtulí nahoru, pilot zapnul motor a vyletěl kousek výše.Nakonec asi spadlo.Byli jsme se tam podívat.Našli jsme tam jen drobné trosky a hodně nábojů , které jsme odnesli do svých skrýší.Pokračovaly přelety letadel na Německo a po palbě protiletadlových děl padaly nejprve střepiny a pak se snášely k zemi svazky tenkých staniolových pásků.Byly dobré pro vánoční výzdobu.
Pak bylo dlouhé nejhorší období nočního bombardování.Letadla nalétavala zcela tiše s vypnutým motorem.Pak se rozsvítili světlice, zahučely motory a vybuchovaly bomby.Letecký poplach se už dlouho nevyhlašoval.Němci namontovali na auto kulomet a stříleli po letadlech.S autem jezdili po ulicích a před letadly se skrývali mezi domy.Letadla bombami pronásledovala auto.
Stáli jsme s tátou ve dveřích domu.Za zády byly schodiště, jedno dolů do sklepa..Pozorovali jsme světlice a čáry stopek nábojů Ozval se svištvý zvuk s vrčivžm podtonem.Řekl jsem jen: tati, to letadlo divně...BOMBA! vykřil táta a strhl mě do dveří.Výbuch nás smetl po schodech do sklepa a vyrazil s námi dveře.Měli jsme štěstí.
Kryt byl velká místnost ve sklepě s dlouhou lavicí k sezení.Při dalším bombardování jsme byli v krytu.Blízký výbuch odhodil lavici i s lidmi asi metr dopředu.Další výbuchy pum lomcovaly místností jako s krabičkou sirek Ráno jsme viděli, že z vedlejšího rodinného domku je hromada rozbitých cihel.Zahynuli tam rodiče mého nejlepšího kamaráda.
Bombardování se opakovalo vždy po setměmí.Letadla přiletěla vždy tiše, pak shodili světlice,zapnuli motory a nato vybuchovaly bomby.Každý den jsem dlouho do noci hlídkoval u okna a po rozsvícení světlic jsem vzbudil rodiče a utíkali jsme do krytu.Bratr se často neprobudil.Matka měla v jedné ruce zavazadlo, v druhé pod paží bráchu a utíkala dolů Bráchovy nohy visely dolů a kodrcaly po schodech.Neprobudilo ho to.Tak to bylo den po dni, skoro měsíc.Výbuchy pum byly někdy dále někdy blízko. Terčem útoku letadel bylo také auto s protiletadlovým kulometem Jezdilo mezi domy a střílelo po letadlech.
Při nočním bombardování byla zasažena tramvaj, která dříve jezdila z Ostravy. Zůstal jen podvozek. Na protějším domě byla stržena omítka a část cihlové zdi Ve zbytku cihel bylo vtlačeno lidské maso a kostěnná drť. Tady u zdi stál člověk a zmizel.
Při jednm z dalších nočních bombardování jsme nevzali některé věci, které patřily do krytového zavazadla.Vrátil jsem se pro ně.Když jsem byl v bytě, začalo nové bombardování.Otevřela se kamna, vyvalily se saze, celý dům se houpal a třásl, nábytek poskakoval po pokoji, otevřely se skříně a vysypal se obsah, vypadly a rozsypaly se šuplíky,spadly obrazy a zrcadlo, a z pece saze.Při útěku dolů uskakovay schody pod nohama. Výbuchy byly ze směru nového sídliště, kde bydlela Eva.Tušil jsem ,že je zle. Hned ráno jsem se tam šel podívat.
To,co jsem viděl, bylo nad možnosti lidského chápání. Bylo to obrovské rumoviště, velké asi 100 x 50 metrů, po krajích lemované polozbořenými domy se zejícími otvory místo oken.Dvě řady po dvou cihlových domech,tvaru dnešních paneláků byly asi 50 metrů od sebe.Uprostřed mezi nimi zřetelná stopa automobilu, na ní v navezené hlíně, v pravidelných vzdálenostech malé krátery, jen půl metrů hluboké a asi 4 metry široké, Na obou stranách rozbité domy se zejícími otvory Přímo proti kráterům byly u všech domů prolomené zdi.Otvory po oknecch bylo vidět do prázdných pokojů s otlučenou omítkou.Před každým domem bylo velké rumoviště z toho,co výbuchy vymetly z domů.Mrtví a ranění už byli odvezeni v noci.Na rumovišti bylo vše co bývá v domácnostech Rozštípaný nábytek, stoly, židle, roztrhaný textil, šaty, deky prostěradla. Rozbité kuchyňské vybavení, hrnce porcelán, příbory a řada nepoznatelných předmětů.Vše bylo promícháno drtí omítky a cihel. Zůstaly tam i kousky lidského masa, kousky kůže s vlasy , stržený kus kůže z obočí a hodně dalších různých malých kousků lidských těl. Větší kusy lidských těl byly asi odneseny už v noci.Malý kluk naklepával na kameni klackem kus lidského masa..Tady zemřela Eva.Byla to pro mě strašná rána .
Po třech dnech se konal hromadný pohřeb obětí.Lidé se shromáždili na prostranství před kostelem. Nad smutečním průvodem přeletělo letadlo a na obloze vytvořilo dlouhý sytě černý svislý sloup, jako vykřičník bez tečky a hrotem ukazoval na smuteční průvod.Hned nato proletěly těsně nad průvodem dvě letadla, obrátily se zpět, obletěky průvod,zamávaly křídly a odletěly. Lidé stáli jako sochy.Bylo to vyjádření smutku a rozloučení pilotů s obětmi?
Asi o týden později se německý kulomet schoval vedle kostela u hřbitovní zdi. Bomby vytvořily obrovský hluboký kráter o průměru asi 15 metrů, jen 5 metrů od schodů kostela.Kostel zůstal nepoškozený jen praskl obraz svatého. Druhý menší kráter byl o něco dále. Ve špatné předtuše jsem šel na hřbitov. Na místě Evina hrobu byl třetí kráter.Eva jako by nebyla, neměla ani hrob, jako by nikdy nebyla na světě.Přiletěla jako anděl, a po 15 letech odletěla do neznáma.Trvalo mnoho let, než jsem přestal tesknit.
Dnes mladí lidé nemusí skrývat vzájemný vztah. Kdyby to bylo před 60. lety, mohli bychom oba spolu do krytů, a Eva by mohla žít..
Začínaly boje o osvobození Ostravy.Chodili jsme do krytu zbudovaném ve vodorovné štole šachty Palba zesílila, padaly dělosřelecké granáty.Zuřiví Němci stříleli bez příčiny po lidech, Jenom chvilku jsme s tátou vyhlédli z domovních dveří a němec skrytý v podjezdu po nás střílel ze samopalu.Zasáhl jen rám dveří přímo nad našimi hlavami.
Jednou se otevřely dveře krytu, vešel civilista a zvolal: Jste svobodni! Za ním malý podsaditý voják,mávál velkou pistolí a volal:Kdě němec! Kdě němec! Vyšli jsme ven.Všude byla spoušť a stopy po bojích. Němci nikde.Zbyla po ních jen spousta rozházených nábojů. Na cestě ležel nevybuchlý, ohnutý ruský dělostřelecký granát.Náš dům byl poškozen jen málo.Ústním podáním jsme se dozvěděli,že domobrana napadla na haldě gestapo a svedla těžký boj s německou posádkou.Sovětská vojska se zastavila v prostoru Slezské Ostavy, čekali jsme jejich příchod.
Byl jsem se podívat na haldu, kde stálo gestapo.Barák byl rozbitý, všude kolem hodně mrtvol německých vojáků a rozházené munice. Už jim chyběly boty.
První večer po setmění se objevily na obloze čáry svítících nábojů. Zbylé skupiny němců se dorozumívaly.Příští den vypukla panika že němci se vracejí.Už to nestihli.Přišla dlouho očekávaná Sovětská armáda.
Na naše vycházky jsem chodil sám a vzpomínal.Šel jsem i do Eldoráda.Nevěděl jsem, že Eldorádo němci zaminovali protipěchotními minami.Měl jsem tam zvláští pocit - jako nevěříci jej nebudu popisovat - a pocit že mi v hlavě naplno pracuje nějaký stroj. Na některá místa jsem nemohl došlápnout nějaká síla to nedovolila. Prohlížel jsem takové místo, opatrně jsem odhrnul listí,hrabanku a hlínu a vytáhl - minu.
Byla to krabice tvaru krychle, na horní ploše uprostřed malá tyčinka, s ohnutým dolním koncem. Byla vyplněna ekrasitem ve tvaru drobných žlutých hvězdiček.Zahnutá tyčinka procházela víkem a byla zakončena rozbuškou.Do Eldoráda jsem chodil často a hvězdičky ekrasitu jsem s kluky vyměňoval za jiné věci. (klukovi,který mě stopoval,vybuchla mina pod nohou sotva přeskočil potok)
Přestěhovali jsme se do rodinného domku ve Švrklu,kde jsme měli vilu, zahradu, malé pole a domácí zvířata. Asi dva kilometrů daleko bylo stanoviště opuštěné protiletadlové baterie.Ve výkopu byly umístěa protiletadlová děla, zneškodněná roztržením konce hlavní.Okolo byly podzemní kryty a sklady munice všeho druhu.Bylo to úplné vybavení včetně dopravních podvozků,dřevéná bouda plná polic s ručními granáty,malé i velké dýmovnice a panceřové pěsti. celkem asi 1 tuna munice,a dvě velké bedny ekrasitu. To bylo naše "centrum zábavy", kde jsme denně chodili. Nedaleko za cestou stál podstavec a na něm čtyřhlavňový protiletadlový kulomet.Dal se roztočit a používali jsme jej jako kolotoč.Rozebírali jsme puškové náboje vypáčením hrotu a vysypaný střelný prach jsme užívali k zhotovení ohňostrojů a raket.Denně nás k večeru vyháněli a pronásledovali četníci Aby nás nepronásledovali ,kladli jsme za sebou zapálené kostky ekrasitu, hořel čadivým plamenem, a na něj položili několik puškových , nebo pistolových nábojů.Postupně vybuchovaly a četnici nás nepronásledovali. Rozebíral jsem náboje do protiletadlových děl vypáčením granátu z nábojnice.V nábojnici byl střelný prach jako svazek dlouhých trubiček a proti roznětce sáček s normálním prachem.Přibývalo cizích kluků,chovali se nezodpovědně.Ze svazku trubiček střelného prachu jednu trubičku povytáhli zapálili a házeli si svazek pod nohy, kde svazek vybuchl v ohnivou kouli. Aby odehnali četníky našli kulomet bez závěru a postavili jej na nedalelekou hráz. Namířili ho na dřevěnou boudu s policemi ručních granátů. Po příchodu četníků utekli na hráz , dali náboj do kulometu a odpálili jej úderem na na hřebík zatlučený do desky. Naštěstí střely jen bouchly do dřeva, četníci utekli a už tam nechodili.V poli rozdělávali velké ohně a nasypali do něj hodně puškových a pistolových nábojů. Pak skákali radostí, jaký mají bouchající ohňostroj. Do kráteru po bombě snesli dýmovnice a rozdělali oheň.Velký dusivý mrak způsobil paniku a zastavil dopravu na cestě. Chtěl jsem rozebrat protiletecký granát, t.j. střelu vystřelovanou z hlavně děla.Byl složen ze dvou částí.Přední část byla kuželová z bílého kovu. Další část byla ocelová, přibližně válcová.Problém byl,jak jsou spojeny.Na přední části byly dvě malé prohlubně proti sobě - pro kleště - spoj byl tedy šroubový. Zda jde o pravo-nebo levotočivý závit jsem určil pohledem na směr zatočení drážek v hlavni děla. Při výstřelu dostal náboj rotaci a při tom se musel závit utahovat. Při tom dostal "ránu",byl tedy odolný úderům. Pak jsem klekl na granát, nasadil rezavý hřebík do prohlubně pro kleště a kamenem jsem po několika minutách závit povolil. (všíchni recesisté utekli). Uvnitř byly válečky ekrasitu, přední měl vybrání pro rozbušku. Přední odšroubovaná část “špice“ měla na spodní části rozbušku.Po jejím vyšroubování byl v přední konické části strojek k odpálení granátu. Ten byl složen vrstevnatě z hliníkových destiček s otvory pro ozubená kolečka.Vše tak těsné,že se nárazem výstřelu nemohlo poškodit. Na vršku špice bylo slabší okénko a pod ním nárazník směřující k rozbušce. Nárazník byl jištěn záklopkami,které se otevřely teprve při výstřelu odstředivou silou. Nedošlo-li k zásahu strojek po určitém čase odpálil granát.Takto jsem rozebral všechnou munici, kromě pancéřových pěstí
Čas šel dál,.končily prázdniny a v poli zůstaly trčet z vyrabovaného skladiště jen protiletadlová děla.
: Po tragické smrti Evy jsem byl několik let v hluboké depresi a smutku.Nezajímal jsem se o děvčata, nenamlouval si je Ale ony se někdy zajímaly o samotáře.
Denně jsem chodil k řece Lucině kde jsme se koupali až do zámrzu a sedávali u táborálu, bavili se a zpívali. Chodili tam i děvčata až z Kunčiček.Seznámil jsem se se Zdenou ,bývalou spolužačkou.. Byla hezká milá a energická. Vznikl „kolektiv ve dvou“, pak pevné přátelství.Když se začalo měnit v lásku, musel jsem do Brna studovat A to je už jiná kapitola


jalan