Cruz deFerro

Cruz deFerro

Anotace: Jedno zastavení poutníka do Santiaga de Compostela

Na některém z dalších obzorů jsem předpokládal jeden z mých příštích cílů, tajemný Cruz de Ferro.
Když jsem konečně zahlédl vysoký dřevěný sloup, na jehož vrcholu je železný kříž, bylo chladno. Konečně chladno. Vlastně nepříjemné chladno...
„Mám radši vedro“, řekl si již přivyklý poutník.
Byl jsem už zvyklý na vedro bez úkrytu, mám je vlastně rád a znám je i z mé kovárny, kde ve výhni zatopím i když je venku přes třicet… Ve své kovárně se chladím tím, že chodím bos a přejímám tak chlad do chodidel z betonové podlahy. Mívám dobrou náladu při práci, když je vedro venku i v dílně… A také vím, že má nálada klesá s příchodem mraků…

V nejvyšším bodě mé pouti dnů minulých, i budoucích, se nachází železný kříž o jehož původu panují dohady.
Ve výšce 1531 metrů nadmořské výšky se vypíná dubový, vysoký sloup, na jehož vrcholu je zasazen kříž.
U paty sloupu je navršena mohyla z kamenů a kamínků, které sem donesli poutníci, kteří sem za víc než tisíc let, přišli ze všech koutů světa.
Musel jsem se přiobléci v horském sedle, kterým se přelévá vítr, a žene před sebou vlhké cáry mraků a mlhy…
Je to zvláštní místo... Spíše malá náhorní rovina je Monte Iraga. Je to jedno z nejprostších míst na mé cestě. „Jen kříž“ na štíhlém dubovém kůlu, trčící z „hromady kamení…“
Lidé se dohadují, že by to mohl být římský ukazatel cesty, nebo snad oltář věnovaný bohu Merkurovi, patronu cestujících. Nebo to byl hraniční kůl mezi panstvími, které v roce 1103 přenechal král Alfons VI. Poustevníkovi Gaucelmovi ?
„Pane, kéž tento kámen, který kladu ke kříži Spasitelově, symbol mého snažení na této pouti, převáží jednou, až budou souzeny skutky mého života, misku vah ve prospěch mých dobrých skutků“.
Nevyslovil jsem tuto motlitbu…, když jsem k patě sloupu kladl kamínky za své blízké. Myslel jsem na jejich štěstí… Také jsem své přání polohlasem vyslovil. Klekl jsem si na koleno, abych se přiblížil té spoustě lidských přání, drže hrst těch svých v levé ruce. Bral jsem jeden po druhém a dobře při tom věděl, který ke komu náleží. Polohlasem jsem hovořil s každým z těch mých blízkých a při tom docela vážně a zcela soustředěně myslel na jejich štěstí, představuje si při tom, co každému schází - klid, zdraví, láska…
Cítil jsem se jako veledůležitý posel se zvláštním úkolem. Na sebe jsem nemyslel, a nerušil tím spirituální, prchavý okamžik… A vlastně - nic mi nescházelo...
Když jsem potom pokračoval, bylo mi lehko. Po těle i na duši. Jeden z úkolů které jsem si dal, byl splněn.
Také jsem si ale zároveň uvědomil vzdálenost kterou jsem s tou hrstí kamínků musel projít a věděl, že alespoň trochu odlehčuji ze svého břímě, které denně tíží má záda…
Za vesnicí Manjarín, jsem se dostal horskými stezkami daleko od silnic a šel stále sám, opilý krásou hor Leónu. Do Ponferrady jsem měl sestoupit skoro o tisíc metrů a čekalo mě možná osm hodin chůze.
Cesta si dala načas, než se sklonila k nížině, do míst mého budoucího noclehu.
Bylo mi ještě pár hodin dovoleno, všemi smysly procítit ten horský ráj na nejkrásnější stezce, která mne doposud přijala. Na nejkrásnější stezce, lemované mnoha odstíny zeleně, od té nejsytější, plné vláhy, až po nejsvětlejší khaki keříků, jakoby upletených z ocelových drátků.
A nevnímal jsem práci nohou, když jsem se kochal pohledem na mnohonásobné obzory, vynořující se z dopoledního oparu a mraků flákačů, které se válely kdesi dole pod úrovní mých podrážek, barevnou paletou kvetoucích keřů ve žluté, červené a modré všech odstínů a všude přítomnou, až omamnou vůní řecké Retsiny…
Autor khantengri, 15.06.2011
Přečteno 312x
Tipy 4 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Judita,
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter