Psy - high

Anotace: Report z jednoho z nejunikátnějších českých festivalů, zasazený do prostředí zatopeného lomu v hradišstském vrchu.

 

     Noc, lidé jako plující stroje na obloze obdařeni citem, ctností a pověsti vypovědět příběhy, příběhy vyprávějící, oddávající se sebereplekujícímu mýtu o stvoření slova, zvuku, počátku Vesmíru, lidství, liány mysli, tam dole a nahoře, vně i uvnitř, vniveč příběhu o zrození naši etapy, naší skupiny Psychedelikatesy. 

 

Nacházím se ve vlaku, v hlavě mi cirkulují myšlenky,

mimo tento prostor, mimo tuto kolej,

projíždím trasou Praha - Plzeň,

krajinou zabalenou do tabáku,

krajinou Zkušenosti,

krajinou města v okolí Konstantinovi lázně.

Objevuji se mezi vystupujícími ve stanici Konstantinovi lázně. Procházím kolem starých budov z dvacátého století, skrze velký listnatý park s pódiem, dál až kolem zámecké stavby, lesní stezky, asfaltové silnice, až k odbočce na zatopený lom Hradišťský vrh. Vycházím nahoru podél značek, enigmatické písmena zalomená do sebe, příslib něčeho neočekávaného.

Jdu sám, jako předvoj, souputníci jsou již na cestě, mimoděk, procházím kolem starorepublikové, pororozpadlé vilky, postarší muži s lahvemi s pivem tlachajíce o bůhvíčem, lvíčem řešeto rozlitých přání nad nebem a na zemi a my, my dva v jediném těle, hudba jejíž neslyšnost znají opodál v dimenzi zapomnění, říše snění je vzdálena dva sáhy dlouhé louče. 

 

Přicházím blíže, na bráně se shledám s pánem s anti-monopolní páskou na pravé paži, s brýlemi, vypadá na člena protiválečného, proti-kapitalistického odboje, on je tady jako zástupce autonomní zóny, z organizátorů Psy-high, psychedelického festivalu, slavícího čtvrtou edici svého obskurního působení na české festivalové scéně. 

Na bráně nahlásím jméno a náš projekt Psychedelikatesy, je štestím a souhrou osudu, že jsme mezi účinkujícími, vystupujícími, po pár chvílích dostávám náramek na ruku a vstupuji dovnitř, na kamenitou pláž, přede mnou se rozprostírá krajina zatopeného kamenitého lomu, voda je čistá, ale neprůhledná, do průzračnosti moře má daleko, ale je to voda, molekulární složení naší země, bytosti, vlivů měsíce a oblohy, oblohy z ohně a bouře, jenž měla nastat další den.

 

Procházím se na břehu zvukovou krajinou,

východní, středoasijská dívka zpívá květinovou mantru,

hudba je unášivá jako roznět vln přilivu,

přede mnou čtyřkanálový zvuk,

zarovnaný do kříže působení planet,

usednu a kontempluji tento tón,

do něhož matka Země utkala onu melodii,

melodii vědomí a míru.

  Vstávám a jdu na průzkum odlehlejší strany lomu, pochoduji s krosnou přes festivalový areál, nacházím odpočinkové stany, live stage a velkou bílou paní za kavárnou, druhou svatyni postavenou jako obrovský kornout s černých třásní lucidní harmonie umělkyně, vnímám tento prostor, stávám se tímto prostorem, objevuji přizračnost shledání této chvíle s tou další, návaznost neznámá. 

Hledám místo pro zavěšení hamaky, všechny stromy v první patře lomu jsou ověšeny, ty nejpestřejší variace, jak oči hledají místo, kam by uvěsili konce lana, za která zavěsí víčka, do kterých se upletou sítě ze slov a z vlasů dívky s vůní santalového dřeva, úsměvy nepohasínající rozkoše.

Okolo čtvrté odpolední přijíždí kamarád a spolutvůrce autorského, básnického spolku Psychedelikatesy Tom Roztočil, rozkoukáme se a jdeme se vykoupat společně do lomu, vodní hladinu rozčeří první tempa, voda je studená k letnímu osvěžení, klid v dechu a na prsou jen vibrace z prvního zrození pohybu, pod vodou zelené řasy, nedohledná hlubina, bílé kameny od soli v povzdálí slunce. 

 

Na maličký okamžik se rozloučíme, vystavím zrak k pohybu, jdu se zavěsit, napsat báseň o syntetickém stoupání na druhém břehu laguny, kde dlouhý, nekonečný tón uzemňuje svět svitem hudební přítomnosti elektronické gnóze, vidoucnost haštěřivého pera se upokojí na špičce verše, chvílí rezonuji a poté s amazonským rouchem, uslyším její průbojný hlas jak se line prostředím lomu, hlas básnířky hlásající své vykřičené čelo zkušenosti do světa, z hlubin, z myšlenkové dřeni emočních lastur nezkrotnosti umělecké exprese, žižně po poznání a touhy po překonání sebe sama, svých stinných neduhů psychické nemoci, svých vlastních doznání, je čirou energií, talentem, proudem pestrých flow zasazujících ránu uzemňující pozornosti pozorujících entit na planetě Psy - high. 

 

   K pozdějšímu odpoledni dorazí i zbytek skupiny s Pavlem, Janem a jeho činskou ženou Xianzu. Společně se uvítáme u starého kamene vytěženého před desítkami let, zůstal tu jako obřadní kámen pro společnou uvítací ceremonii. O nezvyklosti místní lidské flóry se vyprávějí příběhy. Máme mít čtení o desáté večerní, na pláži kamenité pustiny, před vyprahlým festivalovým publikem, jejich oči se budou sbíhat ve tmě a roje obrazů je budou něžně pronásledovat, jako matematické poučky o zapomenuté harmonii vyhřezlé z lůna časoprostoru, budou kroužit ze žiznivých úst, z úst do úst až obkrouží svět, sluneční soustavu a vzálená souhvězdí, kam se lidský zrak teprve podívá, až doodívá své sny tam na druhé straně tohoto údolí.

 

Půl elipsa postavená ze dřeva vyhořelé elfí vesnice,

do ní zapleteny fáborky nového vítězství,

čtyři tvůrci, básníci pod ní se svinutými svitky,

rudé světlo posuvu se vrací od tváře ku tváři,

lidé vděčně sedící před jejich obrazností,

za nimi abstraktní kvanta vizuálních projekcí,

teprve o desáté záčnou slova proudit,

básníci se vystřídají u mikrofonu,

doplní se v tvorbě a poznání,

a stvoří společnou chvíli,

v improvizaci utkají příběh,

za hranici poznatelnosti vesmíru,

oděni do hyperprostoru,

na prsou zjevení...

 Vidění, čtení končí, ozvěny jsou pryč a stále doznívající v srdci, posluchačstvo uzřelo naše básně, verše a obrazy, stali se jimi na chvíli, poděkování za to, že jste s námi 'chvíli společně umírali', seděli a poslouchali, vnímali a pozorovali, učili se a tvořili tuto chvíli, jak se dívat společně do budoucna. 

Poslechneme hypnotické smyčky melodicky táhlé elektronické hudební produkce, než se vydáme po náročné cestě a uchvacujícím čtení do zavěšené hamaky na lomem, stihneme utkat symfonii za lom, všechny lidi vněm, na harmoniku hrající stín z tvé duše, radost přetavená v libé tóny, všechny ty bytosti, ty co mne zrodili, matce na počest, hlasům v přírodě, mantrám přítomnosti.

Světla dole nepohasínají ve tmě celou noc, cestičky vysázeny svícemi a nahoře ve druhém patře, malý stan se svíčkou a modlitebničkou, vídím v něm dívku, jak na kolenou provozuje modlitbu, jakmile odejde, vydám se sám dovnitř, napíši na krátký svitek papíru přání, sroluji jej a uložím mezi ostatní modlitby. Myslím na to 'kéž jsou všechny duše naplněny'.

 

Usínám do hudebního podkladu hlubší karmínové nostalgie na úsvit, probouzím se ve víčcích v šeru, rozhýbávám ospalé kosti, vstříc novému dni, na zavěšené hamace. Střih do odpoleního slunce, vydej se s námi, Jan mne volá dolů do údolí, seběhnu a najdeme se v kavárně, hledá jednookého muže s plným batohem sublimných substancí, zjistíme co má, sedneme a popovídáme, odcházíme nikoliv s prázdnou.

 

Sejdeme se v lese plni očekávání, připravíme ceremonii v mechovém lese, plném starých borovic vztyčených vstříc modrému nebi kyselinových ústřic. Ceremonie spočívá v rozpůlení hostine na dvě půlky, na čtvrtiny, obřadní role se ujme náš Jan, nechť je tento les mírumilovným místem', pronese, aniž tuší, že nás čeká jedna z nejsilnějších bouří v našich životech.

 

Ti dva odešli pomalu, vyběhli hledat význam, mízu, dech,

objevili pannu Marii ve skále, pohanské zřiceniště,

kůru stromů vypadající jako smysl starého pohřebiště,

avalony bohů a milodárné liturgie,

vracejí se mezi enigmatická příkroví,

v dálce sedméré blýskání za minutu,

poté jedenáctéré a šestnácteré,

ostiny světla nám zaplavují obzor přes větvičky borovic,

vždy iluminuje sporá pasáž, 

aniž by jsi zaslechla zvuk přicházejících blesků,

je to artificielní světlo z festivalové mapy?

Odlesky se vracejí na sítnicích dvakrát rychleji,

vítr se zvedá a přináší snové krajiny k životu,

koruny borovic se počínají ohýbat s přibližující intenzitou,

blesky iluminují krajinu a než se objeví nad naším zorným polem,

vznícení uleháme na krajinu jehličí porostlou mechem,

bouře vytrvale sílí a kapky se blíží,

oči se nám klíží k nebeské klenbě,

k velkému vizuálními divadlu prostoru,

theatrum fractalium archorum,

holistní tripper na lopatkách mezipatří,

vykřikující enthuziastická světlohra,

v nanosekundě se rodící blesk zanikající v zorném poli,

střemhlavá rotace koruních čéšek borovic

a temná astronomická fraktální krása,

kry obraznosti malují nevyslovitelné kompozice,

slévají se v mihotající zrcadlení neodloučitelných úhlů světla,

kapiláry očních vzorců dotvářejí zobce pro orchestrion bouřlivé oblohy,

ptáci se vytrácejí z epicentra klimatických vzorců

a smrtelný strach se vytrácí s přílivem první kapky z nebe,

havraník přilepen na nebeskou klenbu freskura,

harmonikář v područí hlubokých ráčnění třpytných vznícení,

s dechem hladí klaviaturu dvířek otevřených vnímání,

jak nepohasínající činitel vítězství v kráse a boji vítězství,

našlo si nás to, 

když se stane nemožné,

je to jako dar obrovský dar Vesmíru,

a my jsme byli poslední nervové zakončení skutečnosti,

kterou nebylo možno jinak než vnímat suchou jehlou srdce zkušenosti,

na trase jedinečného nezaměnitelného přirodního fenoménu,

který loví a strhává bouři do područí vnímatele ve vnímaném,

a nedá se zachytit, nedá se vyslovit, dá se jen zažít na ohnivou kůži,

smáčenou náhlým deštěm z oblohy opuštěných srdcí kyselinového ryku,

jako by jsi mne držela něžně za ruku a broukala naši oblíbenou píseň ticha.

 Vydáváme se střemhlavě zpátky do lowcraftowského ticha apokalyptické pyramidy myšlenek, skrze pole plné mokrých stanů, světel a polámaných stébel noci. Našli jsme oheň, jako by se dusil pod tíhou kapek deště, sušili svá těla a brodili se obrozenou zkázou našich duší, vypůjčili si vor z přístavu všech popravených a plavili se vstříc bouři, větru, kapkám bičujících naše těla, mysli točící se v kruhu, v cyklu, jenž se měl roztříštit o skaliska, aby mohl ven, aby mohl propustit svoji mysl ze zajetí hmoty, tam na onom světě, kvete ona mladá básnická budoucnost. 

 

Zpět na břehu, znovu u ohně, ohřívajíce dlaně víček, výměnou energií. Energie nikdy nezačíná ani nekončí, je věčná, nedá se zničit, jen přemenit, v jinou formu energie. Dlouho šlehají tvář živící plameny, červenalé tímto políčením živlů. V kavárenském prostředí hrají glitch pásky na starém magneťáku. Do toho vyskočí zvuk kávovaru v ultimátním zaznění. Káva i čas, neochvějní čajovníci září na celé kolo, lidé v dobrosrdečné prérii deště, pospolu pod jednou jurtou v blízkém vesmíru, hřející kapky čaje na rtech, oslovení vděčnosti.

 

Měla éterický hlas a dlouhými prsty slévala hlasitost zvukové krajiny,

ta se vrstvila a spoléhala v návaznost té druhé,

jevicí se v dálce za bublinkami tekuté žárovky oceánu,

až ke kovovým náústkům kdesi v lithiové modři prostoru,

odlétala a měla éterický hlas zářící citem k opravdové upřímnosti,

její texty byly hluboké a metaforické,

úsměv na konci vystoupení dozrál příčin blaženosti.

Měl staré fotogenické pásky roztříhané horizontálně,

vystřeloval světlo v rámci jediné vteřiny mnohokrát,

doplňoval to modulačními ozvěnami tekuté plodnosti,

vznítil tak technologii kterou sám akceptoval k tvoření,

jako přízrak před mým zrakem příslib skutečného tvůrce,

jenž vrátil fotografii dávný život v kontextu nového tisíciletí.

Na konci noci pod rouškou kloboučků, vydáváme se k baru, příhody okolo ohňů, sušení polymorfických ker oděvu, hlavy otevřené a chlad tam na obloze, malé mžitky upínající se do cárů svítání, chátrající tělesná schránka mne volala ke spánku, lidé okolo ohňů a jejich příběhy, ty jiskry v očích autonomní zóny, rok počáteční fáze, vydávaje se ven, zpátky do lesa, na okraj civilizace, na okraj naděje.

 

  Vše vlhké a svítivé, mihotající zrak ustálil se ve spacím pytli plném vody, nářky zlobící se oblohy pročištili vzduch vody světa, za nimi jen světlo. Až pod tíhou mantry odevzdání tělu zemi, se podařilo neklidnou mysl zkrotit a spasit tak na několik hodin spánkem, před očima krásný fraktální chaos filigránského deště borovic tancujících ve tmě bizární divadlo korunního prince obraznosti. Nadpopisná zjevení v oku oratorií přirody se rodí, když jsi připraven je vcítit do svého díla. 

 

Z hlubin spánku mne budí dvě staré duše,

indiánští předkové v kožešinách a s očima šelmy,

opatrovníci našich duší,

v klínopisu mechové paměti,

budím se s roztroušenými pocity na úpatí své paranoii,

nepřetrvávající pocity že jsi naživu,

stále naživu v tomto světě a těle,

ta vděčnost za to být naživu,

jaký to dar,

jaký to dar nebesům,

jaký to dar přátelům,

jaký to dar borovicím,

nebi jenž sneslo své hlasy

a uchvátilo nás svou malbou vláken šalby bouře,

bitvy o vítězství jednoho vnímání ve světle Zkušenosti.

 

   Díky za ni i Vám! 

      Inspirace, múza mne zastihla na cestě domů, na cestě domů zpívám si píseň reflexí a medituji o ní, o múze šelestivých vibrací,

o slovech utlumených ve chvění srdce,

o hlase za oponou, o věrnosti, jenž mne opouští,

o tísni, jenž mne nadlehčuje,

o živoucnosti jenž mne přibližuje ke smrti,

o lehkosti myšlenek na smrt a o naději nad věčností,

o nesmrtelnosti víry a o tobě, o Tobě, má Lásko!