Bosenské polarity

Bosenské polarity

Válka v Bosně a Hercegovině 

     Podle sčítání lidu z roku 1991 tvořilo obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny 44 procent Bosňáků (z 90 % muslimové), 31 procent Srbů (z 99 % pravoslavní), 17 procent Chorvatů (z 88 % katolíci) a 6 procent lidí se deklarovalo coby Jugoslávci.

     Bosňáci a Chorvati vyhlásili 3. března 1992 nezávislost Bosny a Hercegoviny na základě referenda z 1. března 1992. Srbové referendum bojkotovali a 7. dubna 1992 vyhlásili vlastní republiku. Politický konflikt přerostl v ozbrojené srážky, jímž padlo za oběť (i v etnických čistkách) na sto tisíc obyvatel a velmi posílily vzájemnou nevraživost mezi národnostmi země. Ve válce bojoval prakticky každý proti každému. OSN vyslala do země jednotky, jež rozdělily bojující strany. Po 42 měsících bojů byla pod tlakem USA uzavřena mírová dohoda 21. listopadu 1995 v Daytonu a 14. prosince 1995 ji v Paříži slavnostně ratifikovaly všechny bojující strany.

     Po válce se statistické údaje velmi změnily, jelikož za občanské války zahynulo podle odhadů sto tisíc obyvatel země (70 procent Bosňáků, 25 procent Srbů a pět procent Chorvatů), skoro polovina obyvatelstva byla přesídlena, a to v rámci země i do zahraničí. Podle údajů americké CIA žilo v roce 2000 v Bosně a Hercegovině 52 procent Bosňáků, 34,1 procenta Srbů, 12,3 procenta Chorvatů a 0,6 procenta ostatních.

Bosenské polarity

     Shrbená stará žena v černém kabátě zpívá monotónní píseň. Plouží se bosá v děravých punčochách po zledovatělé hlíně tržiště táhnoucího se podél silnice do města Otoka. Přes ruku jí visí za jedno ucho ošuntělá taška na almužny. Je na tom vážně tak bídně, nebo chce vzbuzovat soucit, aby dárci byli štědřejší? Netuším. Vím jen, že je to drasticky působivý detail dokreslující všechno, co jsme v Bosně viděli.
     Naše návštěva končí. Tržiště je zastávkou na závěrečné cestě vojenským Land Roverem, který nás uplynulé tři dny všude vozil. Vyskáčeme z auťáku. Máme na sobě vojenské oděvy a na nich visačky SFOR kvůli naší ochraně. Jako cizinci v civilu bychom mohli vzbudit vražedné choutky nějakého snajpra či teroristy, kterých je tady pořád dost. K českým vojákům mají však Bosňáci i Srbové důvěru, určitě větší než k Britům nebo Američanům. Stále nás berou jako za dob Jugoslávie za pobratimy čili bratrance.
     Naši důvěru ale příliš nebudí klobásy, uzené maso, ryby ani jiné zboží nabízené zdejšími trhovci. Radši nastupujeme do Roveru a pokračujeme k mešitě s minaretem na kraji Otoky. Mešit je v Bosně spousta, ale všechny, které jsme dosud viděli, měly zbořené minarety. Tenhle stojí, je však uprostřed prostřelený. Doprovázející major vysvětluje, že na něj vypálila dělový projektil nudící se osádka zakopaného tanku.
     Posledním cílem naší cesty je Bosanska Krupa, kde se nachází česká základna na muslimské straně od zóny separace, co odděluje Muslimsko-chorvatskou federací a Republiku srbskou. Na srbské straně leží naše základna v Donji Ljubiji u Prijedoru. Hlavou mi táhnou vzpomínky na všechno, co jsme tady prožili.


     Přijeli jsme krátce potom, když američtí vojáci SFOR zatkli bosensko-srbského generála Radislava Krstiče. V červenci 1995 velel operaci dobytí muslimské enklávy Srebrenica ve východní Bosně a přičítá se mu odpovědnost za následné masakry tisíců muslimů. Jeho zatčení prý vyvolalo napětí v oblasti, kde působí český prapor. K bezprostředním incidentům však podle našich vojáků nedošlo.
     Projeli jsme se kolem řeky Sany a sádkových rybníků, které oddělují Srby od Bosňáků. Ti z devadesáti procent vyznávají islám, proto se nazývají spíš muslimové. Srbsko-muslimská polarita je tady patrná snad ze všeho. Major nám pověděl, že v rámci výcviku opravila ženijní rota několik kilometrů rozbité silnice na srbské straně a stejný počet kilometrů museli vyspravit i na straně muslimské. Ze štosu žádostí o pomoc vybrali nejdůležitější úseky, kudy se svážejí děti do škol.
      Nechali jsme si vyprávět, co se zde událo za téměř pět měsíců působení této mise českých vojáků. Dohlíželi na hladký průběh voleb, které provázely určité provokace. Zajišťovali klid při návštěvách uprchlíků v jejich původních domovech. Jezdí tam čistit zbořeniště svých domů a hroby blízkých. Ani to se prý neobešlo bez incidentů.
     Na podzim se exhumovaly hromadné hroby. Mají jich tady být stovky a dokazují, že se tu za války děla zvěrstva z obou stran. Nedlouho před naším příjezdem byl objeven hromadný hrob v multietnické části, který patřil k těm velkým, protože skrýval na sto padesát obětí. Objevili ho v lese ve třicet metrů hluboké šachtě ve tvaru zvonu a exhumace těl probíhala bez účasti zahraničních vojsk. 
     Ani na jiných exhumacích se vojáci SFOR přímo nepodílejí. Patroly a komise jen doprovázejí místní vojáky a policisty, kteří ostatky z hrobů vyzvedávají a pak odvážejí k expertízám, jež mají určit, pokud to jde, totožnost mrtvých. Nakonec se uspořádá hromadný pohřeb tam, odkud oběti pocházely. Ví se o řadě masových hrobů, ale drží se v tajnosti kvůli bezpečnosti lidí, jichž se nějak dotýkají.


     Terénní Land Rover tiše bublal zasněženým zvlněným územím posetým stromy a troskami obydlí, kam se člověk podíval. Mířili jsme do Hambarine, což je oblast šesti vesnic mezi Prijedorem a Donjou Lubijí. Cestou jsme se dověděli, že tu před válkou žili z devadesáti procent převážně vzdělanější a bohatší muslimové. 
     Teď je Hambarine liduprázdné. Všechny domy byly za jedinou noc podminovány a vyhozeny do povětří, když se Srbové dověděli, že se sem mají muslimové vrátit. Původní obyvatelé utekli většinou do Sanskiho Mostu a sem jezdí pouze o víkendech odklízet ruiny a upravovat okolí.
     Sledoval jsem žalostné zříceniny a bezútěšnou pustinu a říkal si, že to dá ještě fušku všechno odklidit a znovu postavit. Dýchal z toho smutek tím větší, že půvaby okolní krajiny nedokázal schovat ani sníh. Tady jsme všichni museli mít na hlavách kovové přílby a na tělech neprůstřelné vesty, i když to nebylo nic příjemného.
     Dívali jsme se pak na Hambarine ze školy na návrší. Nikdo ji sice nerozstřílel ani nevyhodil do vzduchu, zato byla zcela vyrabovaná. Ze stropů a zárubní dveří visely rampouchy, vlhkost a plíseň rozežrala zdi místy pomalované nemravnými obrázky. Paradoxně dokazovaly, že život ani zde přece jenom neskončil. Opuštěné vzorce sloučenin a část periodické soustavy prvků na zbytcích omlácené omítky v chemické učebně působily však přesně opačným dojmem.


     Vrátili jsme se na základnu v Donji Lubiji a než jsme opět vyrazili Land Roverem na prohlídku Kozarce, přiblížili nám vojáci situaci v tomto městě na srbské straně od zóny separace. Střelba proti německé firmě, která v Kozarci spolu s norskou firmou opravovala domy pro návrat muslimských uprchlíků ze Sanskiho Mostu, byla dávána do souvislosti s událostmi v Kosovu. Krátce na to tam, asi teroristé, vyhodili do vzduchu opravovaný dům těsně před dokončením při návštěvě muslimských uprchlíků.
     Pak se vojáci podíleli na odklízení trosek a vyprošťování těl mrtvých českých letců z havarovaného vrtulníku. Smutek z tragédie, jak jsme se dověděli, na ně padal už při akcích po havárii a pak při rozloučení se zesnulými. To jsou následky války, které nutí vojáky o všem přemýšlet. Jsou prý ale odolní, takže to zvládají i při setkáních s místními. Ti mají válku v sobě. Každý s ní udělal zkušenost, každého poznamenala.
     Kozarac je město, kde patroly českých vojáků monitorují činnost uprchlíků a také uprchlický tábor ve škole. Krajinští Srbové tam už tři roky bydlí v tělocvičně, spí vedle sebe na zemi na slamnících, u kterých mají také všechny své věci. Okny sledují, jak nedaleko roste nový, na zdejší poměry luxusní činžák pro muslimy. Je podsklepený, má rozvedený vodovod, koupelny a splachovací záchody, což ten původní údajně neměl. 
     Procházeli jsme mezi lidmi na slamnících a ani jsme se nedivili, když jsou naštvaní, že se tady opravují domy pro návrat muslimů, zatímco oni žijí téměř bez humanitární pomoci v bídných podmínkách. Otázka je, jak moc si svou současnou situaci zavinili sami nenávistí vůči muslimům.
     Většina z asi tisícovky nynějších obyvatel Kozarce jsou Srbové, muslimů je tu teď asi osm rodin, ačkoli před válkou tvořili převážnou část obyvatelstva. Dnes jsou v Sanskim Mostě, který byl dříve zase srbský. Provázející major nám vysvětlil, že se uprchlíci mezi Kozarcem a Sanskim Mostem vyměňují rodina za rodinu.
     Místní samospráva ve městě je srbská stejně jako policie, ačkoli existují snahy o vytvoření multietnické policie. V souvislosti s tím se mi do mysli vkradla otázka, proč mezinárodní společenství usiluje o opětovné etnické promísení obyvatelstva, když současné rozdělení země, jak se zdá, místním lidem celkem vyhovuje. 
     Společenství prý ale nechce, aby v krvavé válce vydobyté etnicky čisté bosenské Srbsko sloužilo jiným za příklad, jak dosáhnout násilím podobných cílů také třeba v Kosovu. Vysvětlil mi to večer u plechovkového piva zase už na základně jeden náš kapitán. 


     Druhý den ráno nás cestou do Batkovců zastavilo stádo prasat. Byla to domácí prasata, která za války utekla a teď žila volně v kopcích v oblasti Staré Rjeky. Batkovci jsou vesnice, kde před válkou relativně svorně žila tři etnika, po čtyřiceti procentech muslimů a Srbů a dvacet procent Chorvatů. Potom se tudy však třikrát prohnala fronta a mnozí přišli o život, jiní z domovů prchli. Dnes se někteří postupně vracejí. V Batkovcích žijí Srbové a dva kilometry odtud v obci za kopcem muslimové. Kromě domů jsme tady nic neviděli. Nezahlédli jsme ani človíčka. 
     Nebyl tu ani obchod, jen z komínů stoupal kouř a z chalup táhla vůně zabíjaček. Major nám objasnil, že lidé sice museli odevzdat zbraně, ale stejně má každý doma kalašnikova, a když jim dojde maso, vyrazí do okolních kopců, zastřelí prase, která tu volně pobíhají, jak jsme mohli vidět a udělají zabíjačku. Kromě toho pálí ještě rakiji a jinak prý jsou zalezlí a nedělají vůbec nic.
     Neměli tady ani školu, a tak i malé děti musely většinou docházet na vyučování spoustu kilometrů, protože autobus sem zajížděl jen dvakrát týdně. V muslimské vsi za kopcem sice škola byla, ale tam by zdejší Srbové své děti nedali. Tristní situace se školou se však měla brzy změnit. Ostatně proto jsme sem přijeli i my.
     Zásluhu na tom, že zde v bývalém krámku vznikla jednotřídní škola pro prvňáky až čtvrťáky, jež se dnes slavnostně otevře, měli hlavně srbští manželé Mile a Slavica a rovněž skupina pro styk s veřejností českého kontingentu. Ta provozuje dva Cimic House, jejichž úkolem je za britské peníze podporovat různé občanské aktivity, malé a střední podnikání a budování infrastruktury. Major vysvětlil, že zdejší Srbové dodali objekt a učitele, čeští vojáci pak školu vybavili a upravili. Obec podle něj nemá vůbec žádné prostředky. 
     Mile a Slavica se třemi dětmi emigrovali před válkou do Německa. Nyní se vrátili a jako první se postarali o zřízení školy. Za českou pomoc jsou prý vděční. Mile řekl, že válka byla politika, obyčejní lidé s ní neměli nic společného. 
    „Když přijedete z míru do poválečné doby, máte z toho chaos v duši. Těžko se to popisuje. Lidé jsou apatičtí, jsou bez práce, bez domů, ale doufáme, že se to zlepší. Už teď se díky vám děje leccos pozitivního. Škola je začátkem nového života,“ vyznal se. Slavica řekla, že je dobře, když se tu občas někdo staví a vidí, v jaké jsou situaci.
     Na oslavu otevření školy přinesla pak paní Slavica rakiju a zabíjačkové dobroty. Když všichni jedli a pili, pomyslel jsem si, jestli i Mile má doma kalašnikova, běhá s ním po okolních vršcích a střílí nebohé čuníky. Jeden náš podplukovník si přihýbal tak mocně, že najednou padl toporně jako prkno dopředu přímo na obličej.


     Našim dalším cílem byl ten den Stari Majdan, který spadá správou také do opštiny čili okresu Sanski Most. Žijí tam muslimové a obec vyhlížela výrazně jinak než srbské Batkovci. Na hlavní ulici lemované řadou obchodů bylo dost živo. Muslimští manželé Fehim a Sedžida si tam postavili s českou pomocí u svého domu dílnu na výrobu dek a polštářů. Major nás informoval, že ji měli už před konfliktem, po válce ji obnovili, ale nyní už přestávala kapacitně stačit.
     Fehim a Sedžida uprchli před válečnými hrůzami do slovinského Mariboru, založili tam opět dílnu na deky a polštáře, kterou teď vede jejich zeť s dcerou. Jejich dům ve Majdanu zůstal jako zázrakem stát, ač přišel o okna a půl roku byl bez elektřiny. Nyní už vypadal velmi pěkně. 
     „Mě zajímá podnikání, ne politika. Před válkou jsem ani nevěděl, kdo je muslim, kdo pravoslavný a kdo katolík. Nebýt vašich vojáků, těžko bychom však firmu znovu rozběhli,“ svěřil se Fehim. „Ve Slovinsku jsem plakala a chtěla být ptákem, abych se sem zaletěla podívat, jestli stojí náš dům. Byli jsme šťastni, že ho nezničili,“ přiznala Sedžida, zatímco vařila arabskou kávu.
     Sledoval jsem ji a připadalo mi to jako alchymie. Potom nám rozdala mrňavé šálky s neskutečně lahodným nápojem. 
     „Válka, myslím, už nebude a podnikání se rozběhne. Snad se dožijeme i toho, že se staneme zase svobodnými lidmi a budeme jezdit volně do ciziny,“ prohlásil u kávy Fehim. Major nám prozradil, že manželé byli nedávno v Česku, aby si u nás dojednali dodávky materiálu pro výrobu, a právě včera jim přivezli první zásilku. Fehim doufal, že přímé dodávky z Česka bez překupníků jejich zboží zlevní. Zatím dodávají jen do Bosny a chtějí vyvážet i do Norska. Podle Fehima vyřeší práce všechny problémy a s tímto jeho krédem jsme se s manželi rozloučili.
     Při návratu major v Land Roveru vykládal o tom, že jsou muslimové daleko podnikavější než Srbové. Mlčeli jsme a já se díval ze slídového okýnka do zasněžené krajiny a nemyslel jsem na nic.


     Na závěrečný den naší cesty jsme se přesunuli přes Otoku do základny českých vojáků v Bosanske Krupě na muslimské straně od zóny separace. Jak nám prozradili velitel a pyrotechnik zdejší ženijní čety, právě v zóně separace je nachází nejvíc min. Jejich počet se odhadoval na deset milionů v pěti tisících známých minových polích a prý se budou odstraňovat minimálně sto let, což nám připadalo neuvěřitelné.
     Čeští ženisté nás seznámili s desítkami typů min, klasický i domácky vyrobených, také s granáty a různými ďábelsky důmyslnými nástražnými systémy. Tak třeba mina zvaná „ananas“ je upevněna na kolíku zaraženém v zemi. Odstraní-li pyrotechnik její rozněcovač a odpojí sedm drátů vedoucích od ní coby nástrahy, hotovo ještě nemá. Kolík může být u špičky provrtán a dírou provlečen drát vedoucí k roznětce granátu zakopaného v zemi.
     Nebezpečí prý stále hrozí i mimo minová pole. Například ve Starim Majdanu, kde jsme byli včera, mina před týdnem roztrhala místního obyvatele. Okolí spousty domů v zemi jejich obyvatelé zaminovali, potom třeba museli utéct, pak se nevrátili a nikdo tedy neví, kde se miny nacházejí. 
     Přitom většinu min nelze odhalit minohledačkou, neboť miny jsou plastové. Za války přeorientovali na výrobu min dokonce výrobní program továrny na plastové zdravotní pomůcky. Místo injekčních stříkaček a hadiček ke kapačkám na infuzi tam produkovali miny zvané cihly, z nichž semtex při iniciaci vystřelí vějířovitě do okolí šest stovek ocelových kuliček.
      Minéři tady nyní pracují tak, že bodají do země minobodci ve vzdálenosti dvou centimetrů od sebe a je jen na jejich zkušenosti, zda poznají, že narazili na minu nebo jen na kámen či na kus kovu. To ale vykonávají místní vojáci, zatímco ženisté SFOR, tedy i naši, jejich činnost monitorují. Určují také, zda byl den efektivní nebo nikoli, neboť jen za dny efektivní jsou minéři placeni.
     Blížil se konec naší návštěvy. Skoro jsme už nastupovali do auta, když k vjezdu do základny přiběhl asi desetiletý chlapec, že v potoce pod mostkem leží granát. Pyrotechnici se ho vydali zlikvidovat, ale ukázalo se, že šlo pouze o plastový obal od Coca-coly ve tvaru granátu. Vtipné nám to v té chvíli nepřipadalo. 
     Zatímco ale vojáci zneškodňovali domnělý granát, vzal jsem si kluka stranou a povídal jsem si s ním. Zcela vážně mi řekl, zná člověka, který zabil jeho babičku. Těší se prý, že se mu pomstí, až vyroste...


     Potom už jsme se vydali na zpáteční cestu. Přes město, které se ze srbské strany jmenovalo Novi Grad a z muslimské Bosanski Novi, což byla poslední polarita, na níž jsme v Bosně narazili, jsme vjeli do Chorvatska a odtud domů. Za sebou jsme nechali obraz Bosny a Hercegoviny tři roky po válce, který jsme měli možnost na okamžik zhlédnout.
     Jaký byl? Tisíce ruin domů, celé oblasti pustých, vylidněných a zničených vesnic, deset milionů min v zemi, stále nově odkrývané hromadné hroby umučených a zabitých lidí, bída, v lepším případě šedesátiprocentní, ale většinou stoprocentní nezaměstnanost, únava z války i útrap, zmatek… 
      Válka připravila mnohé o životy a lidi, co přežili, zase o blízké. Tisíce jich vyhnala z domovů, které byly rozstříleny, ale častěji vyhozeny do povětří a všechny totálně vyrabovány. Válka rozvrátila hospodářství, dopravu, veřejnou správu i zákony této nádherné země. V duších lidí jen upevnila nenávist i touhu po pomstě na těch, kteří zabili jejich příbuzné a někdy vyvraždili i celé rodiny.

Malé zamyšlení na závěr

      Přečetl jsem po letech reportáž, kterou jsem tehdy napsal, a zas mi z ní bylo smutno. Také jsem ale přemýšlel o tom, že válka v nové nezávislé Bosně a Hercegovině byla etnicko-náboženská. Tenkrát jsme jen málo tušili, co to znamená a proč se na konci dvacátého století v Evropě kvůli národní příslušnosti a víře mezi sebou zabíjejí lidé, co spolu dosud žili v míru? Ptali jsme se, kde se vzaly ty nesmiřitelné animozity mezi nimi?
     Uplynulo víc než dvacet let a najednou věci, kterým jsme tehdy příliš nerozuměli, chápeme docela dobře. Svět kolem nás se změnil, a přestože žijeme stále v míru a dá se říct i v blahobytu, náhle víme, co znamená nenávist k jinému národu nebo k jinému náboženství… Neměl jsem však chuť rozebírat nějaké příčiny a souvislosti. Ostatně, kdo jsem já, abych něco hodnotil? Pochybuji, že na tom záleží.

 

https://kvaj.blogspot.com

Autor kvaj, 10.07.2019
Přečteno 639x
Tipy 5
Poslední tipující: mkinka, Frr, jitoush
ikonkaKomentáře (32)
ikonkaKomentujících (8)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Dokonale iracionální debata. Jak píšeš, kdo jsi, abys hodnotil? A kdo jsme my, abychom hodnotili? Svým hněvem jen zvyšujete zlobu tohoto světa. Že se na to, pánové, všichni nevykašlete! Každý nechť si své domněnky nechá pro sebe, nebo alespoň napíše - já se domnívám. Hned by to vypadalo jinak. Patent na pravdu nemá nikdo z vás. Nemá ho nikdo. Naštěstí. Pravdu o tak složitých věcech lze snad popsat, alespoň trochu, knihou od odborníka, ale určitě ne jedním dvěma odstavci od laiků.

15.03.2023 13:34:21 | kozorožka

Nevím, kde se ti dva vyskytli pod mou reportáží, kterou jsem publikoval před téměř čtyřmi roky, aby prudili.

15.03.2023 20:32:52 | kvaj

Labyrint světa má podivuhodné zákruty a zdá se i časové smyčky :-). Rozhodně tohle téma si o blbou debatu přímo říká. Je plné negace samo o sobě, a negace zase přitahuje negaci. Tak to vnímám já. Ke zlobě světa přidáváme další. A na světě nezměníme vůbec nic. A nikdo své vidění světa stejně jen tak nezmění, jedině na základě vlastní zkušenosti.

16.03.2023 14:34:01 | kozorožka

O blbou debatu, nebo blbce v debatě, jako jsou ti dva?

16.03.2023 14:58:34 | kvaj

Nerozumím, ale rozhodně se nepřidávám k žádným nadávkám. Ctím Ježíšova slova: toť slova tvá jsou. :-) A k tomu dodávám: Každý má svůj pohled na svět a nikomu ho neberu, ani nevnucuji svůj.

16.03.2023 15:06:34 | kozorožka

Jeden neměl "na věc", o které jsem psal, žádný pohled, jen si přihříval nějaké své veganské polívčičky, a druhý jednoduše lhal - popíral etnickou podstatu konfliktu v Bosně a tvrdil, že byl vyprovokovaný zvenčí, což se nikdy neprokázalo. Navíc jsme na litwebu, tak by se komentáře měly zabývat literární hodnotou textu.

16.03.2023 16:00:52 | kvaj

v té době jsem jezdil často do Chorvatska do Dalmácie...v hotelích a turistických letoviscích vystřídali Němce a Čechy bosenští uprchlíci a kluci, zranění ve válce za horama...o skutečné povaze té války vím své...nacionalismus v odporné podobě, která zase vystrkuje rypák na Ukrajině, neonacismus a brutalita...válka je hnus...

15.03.2023 09:46:11 | stormeater

Válka je hnus nepochybně. Zatímco však v Bosně šlo o etnický konflikt, na Ukrajině rozpoutala válku ruská agrese, která je tím nejhorším výrazem ruských imperiálních zájmů a ruské rozpínavosti.

15.03.2023 10:34:06 | kvaj

ano, o tom se často píše...skutečnost je ovšem stejně prostá jako jinde...střet zájmů Ruska a USA, kde hlavní obětí jsou obyčejní lidé...
V Bosně byl etnický spor jen naoko...opět je skutečnost jiná...všichni jsou stejné rasy, mluví stejným jazykem, ale každá skupina má jiné náboženství...opět spor, vyhrocený zvenku...

15.03.2023 10:49:53 | stormeater

Jedeš ruskou propagandu. Nejde o žádný střet zájmů Ruska a USA. Rusko napadlo suverénní Ukrajinu, jejíž existenci předtím uznalo, kvůli hypertrofovaným velmocenským ambicím svého šíleného vůdce a jeho nohsledů. Omáčkami o střetu zájmů Ruska a USA v různých variantách krmí ruská propaganda sebe a svět, aby zastřela agresivní povahu svého režimu. Takhle prosté to je. V Bosně šlo samozřejmě o etnickou válku. Zjisti si, co je etnikum a nepleť do toho rasy. (Nikdy jsi neslyšel třeba výraz etničtí Němci v Rumunsku?) Bosňáci, Srbové a Chorvati jsou přece různé národy, to nemůžeš popřít. Co to plácáš o vyhroceném sporu zvenčí?

15.03.2023 12:21:38 | kvaj

s debilem diskuse nevedu...mysli si své, kreténe

15.03.2023 12:51:40 | stormeater

Ach, ta vůně zabijaček...
Ale koho by trápilo pět miliard mrtvých.

14.03.2023 10:59:50 | MonoGame

Pět miliard mrtvých? Kde jsi to vzal?

14.03.2023 12:56:53 | kvaj

Pět miliard zavražděných zvířat ročně. Ale nejsou v tom ryby a mnoho dalších věcí.
Slovy hraběte Tolstého:
"Dokud budou jatka, budou i pole válečná."

14.03.2023 14:48:08 | MonoGame

Tolstoj byl složitá osobnost. Po padesátce prohlásil svá nejlepší díla za triviální a odešel na Kavkaz vyprávět tamním muslimům o Lincolnovi, který byl podle nich největší vojevůdce světa. A k těm pěti miliardám zabitých zvířat - chápu, co chceš sdělit, ale zlem jsou průmyslové chovy a zabíjení zvířat (+ pokusy na zvířatech a jiné týrání zvířat), ne domácí zabíjačky. Člověk nikdy nebude jen býložravec (jako jím není třeba medvěd), protože se na planetě objevil jako masožravý primát.

15.03.2023 09:22:34 | kvaj

Tak snad když jmenuji zabíjačky, tak asi nebudu pro velko'chovy' a pokusy... to dá, doufám, rozum.
Jsem vegan.
30 let bez masa, mléka etc.
Bez násilí.
Jde to.
Dokud budou lidé jen kázat vodu (psát dojemné články) a pít víno (zabíjení všeho druhu)... No jo, když ono vám to vlastně vyhovuje - hlavně nic neměnit... a ještě si u toho pěkně popláčete.
Romantika smrti zaobalená do nutnosti a determinace.

15.03.2023 11:07:05 | MonoGame

Máš hloupé řeči jako všichni, kteří zabředli do nějakého extrému. Vegan nejsi dozajista od narození, jako ostatně žádní vegani a ani vegetariáni, což je pro tebe jen dobře, neboť děti nezbytně potřebují také živočišnou stravu včetně masa ke zdravému vývoji. Ostatně člověk je savec, tedy po narození saje mateřské mléko. Je tedy velmi pravděpodobné, že bys tady už dávno nebyl, kdyby tě rodiče od narození krmili jen rostlinami. Tvůj příměr o kázaní vody a pití vína je nesmyslný, protože morálně odsuzuješ to, co je lidem přirozené. Lidé jsou skutečně masožravými primáty (i kdybys to zuřivě popíral), a proto nikdy v dějinách ani v současnosti neexistovaly na zemi společnosti vegetariánů či veganu, možná po omezenou dobu byly nějaké menší skupinky. Proč by se tedy měl člověk stydět za to, že se živí také masem, vejci, mlékem a výrobky z něj, když je to pro něj přirozené? Ty bys chtěl měnit lidskou přirozenost? Pokud ano, je to dementní.

15.03.2023 12:07:55 | kvaj

Jsi drzý - to jsem nečekal.
Nebudu číst to, co už jsem slyšel milionkrát.
Nic původního nepřidáš, přecenil jsem tě, velmi.
Podporuj si, hloupě, svůj tisíciletý extremismus -
rasismus, speciesismus etc.
ale pak u toho nebreč.
Násilí je přirozené, tak co...

15.03.2023 12:24:53 | MonoGame

Drzý jsi ty už tím, že pod pod mou reportáží šíříš militantní veganství na základě mé zmínky o zabíjačkách. Jsi s tím někam jinam.

15.03.2023 12:52:10 | kvaj

Věk, že bys do rakve nasypal - ale moudrost uraženého pubescenta.
Překvapils velmi, ty vojevůdče v duchu generalissimů a führerů, kteří také na bázi 'přirozenosti' určovali, komu přiznat právo na život a kdo je otrokem.
Těžko mohu být militantní tvojí měrou, to ty máš ruce rudé a nebude to inkoust.

15.03.2023 13:00:58 | MonoGame

A ty jsi akorát debil, možná ti změkl mozek jak dlabeš furt tu trávu. Už neodpovídej.

15.03.2023 20:27:00 | kvaj

"Lidé se ke zvířatům chovají tak, jako se nacisté chovali k židům..."
Isaac Bashevis Singer

15.03.2023 12:30:29 | MonoGame

Hodně blízké. Moje kamarádka si vzala Chorvata a od jejího tchána znám přímé vyprávění. Některé věci byly až tak smutné, že jako posluchač, jsem místy brečela.

03.11.2021 16:56:20 | mkinka

Když to člověk vidí nebo slyší od přímého účastníka, tak je to hodně smutné.

08.11.2021 10:56:14 | kvaj

brilantní, leč smutné vyprávění :-D* ST*** Líbí se mi, co o něm výstižně napsala jitous-chka do komentářů**

11.07.2019 19:03:55 | Frr

Děkuji. O tom se nedalo napsat nějak vesele.

13.07.2019 11:44:27 | kvaj

..někdy stačí tak málo a všechno je jinak....ale připadá mi,že lidé jsou
v něčem stále stejní.....nepoučitelní.....ty "temné"stíny jsou v každém
z nás.....není na škodu si připomenout,že mít možnost žít v míru není
samozřejmost...měli bychom být vděčni......Ji.

11.07.2019 17:13:06 | jitoush

Ano, to byl jeden z hlavních cílů reportáže - připomenout, že mír není samozřejmostí, že se všechno může rychle zvrtnout a nebezpečí, o kterých jsme si mysleli, že už jsou zažehnána, mohou náhle opět vyhřeznout. nevím, jestli nyní nezačínáme být něčeho podobného svědky.

13.07.2019 11:43:44 | kvaj

...obávám se,že máš pravdu......Ji.

14.07.2019 09:44:26 | jitoush

Děkuji.

27.07.2019 19:48:56 | kvaj

Bída lidí. Ale kdo chytrý dovede vyrobit a prodat deset miliónů min? Víc než lidí v oblasti! To opravdu zarazí. Kupoval jsem včera měděnou trubku a 4 ks spojek, železa div že ho vítr neodfoukne, a platil 170. Co teprve takové miny z plastu..
Reportáž je napsaná profesionálně, všímá si podle mě důležitých podrobností, předkládá je jazykem smutně barvitým, a dává čtenáři možnost udělat si vlastní názor aniž by ho táhla na nějakou stranu.

10.07.2019 11:11:05 | Karel Koryntka

Děkuji za vlídné hodnocení. Měli jsme tam spoustu zážitků, ale měl jsem z té země po válce velmi tísnivý pocit.

13.07.2019 11:41:26 | kvaj

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí