A hle! svět celý zdrtil vůdce slepý...

A hle! svět celý zdrtil vůdce slepý...

Anotace: Ačkoli do výročí bitvy na Vítkově zbývá téměř měsíc, následující text je dílem parodií na ni, a dílem humornou parafrází jejího věcného a historicky hodnotného popisu, který tímto způsobem historické hodnoty částečně zbavuje.

Jan Žižka na Vítkově

Je 14. července, Léta Páně 1420 a jihovýchodně od pražských hradeb na hřebenu vrchu Vítkova se schyluje k bitvě mezi týmem God´s Warriors čili Božími bojovníky Žižkov, kteří tvoří posádku dvou srubů fortifikace, jež zde nechal vybudovat jednooký husitský hejtman Jan Žižka z Trocnova, a křižáckým velkoklubem Red Foxes čili Liškami ryšavými Lucemburk, vytvořeným z kruciaty vedené římským králem Zikmundem Lucemburským.

Než k dlouho očekávanému střetnutí dojde, zavítaly k nám do studia v nedaleké žižkovské televizní věži Budoucnost – Futurae, odkud máme skvělý výhled na nadcházející krvavé bojiště, tři naši terénní spolupracovníci, aby se s diváky podělili o události, jež se odehrály v Praze a okolí v minulých dnech a hodinách. Zpravodajové Jakš z Nekmíře, Štěpán ze Sudoměře a Adam z Melechova jsou už ve studiu připraveni podat informace. A já, moderátor Jarý Odlipan, jsem nachystán rovněž.

„Tak Jakši, ty jsi byl nedávno na Malé Straně. Nebo na velké?“

„Jak na velké?“

„Toho si nevšímej, jen jsem žertoval. Co se tam stalo?“

„Tedy, jak víme, král Zikmund oblehl Prahu a cítil se na koni. On na něm dokonce možná i seděl, ale to není ověřené. Každopádně se rozhodl přitvrdit a 9. července vyslal do rozflákané Malé Strany uherské bojovníky. A po slezském knížeti Ludvíku Břežsko-Lehnickém, tuším, že druhém v pořadí, chtěl, aby dobyl Saský dům a malostranské mostecké věže. Jenže ty hlídaly husitské posádky. Prý se kníže Ludvík zmocnil jedné věže a zajal přitom stovku kacířů. To se však křižáci jen vytahovali.“

„Jakši, nesouvisel s těmi potyčkami i husarský kousek několika husitů, co vyrazili přes most na Malou Stranu? Eh, co kecám, husaři nejsou ještě vynalezení.“

„Máš ale, Jarý, pravdu. Souvisel s tím. Avšak husiti před přesilou Němců a Uhrů zdrhli. Avšak i jiné husitské týmy byly naladěny bojechtivě. Jeden se pokusil doplout k malostranskému břehu po vodě a vylákat křižáky k šarvátce. Brzy ale museli Boží bojovníci obrátit a jedna pramice se dokonce převrhla uprostřed řeky a její osádka se pořádně vyráchala.“ 

„To já mám zajímavější informace.“

„No tak povídej, Štěpáne.“

„Už v pátek 12. července před Újezdskou branou blízko ruin kartuziánského kláštera se odehrálo větší střetnutí. Zikmundovi Uhři tam náhle napadli dost velký táborský oddíl, přičemž prý několik desítek nepřátel zabili a údajně zajali 156 žen, které prý měly vlasy zastřižené jako muži a byly opásány meči a jako zbraně užívaly kameny. A to jejich oblečení, měly na sobě prý kalhoty a holínky.“

„Tedy to jsou věci, Štěpáne.“

„Křižáci z těch mužatek, jak se říká viragines, byli prvotřídně paf. Já si ale myslím, Jarý, že katolíci při popisu táborských bojovnic chtějí hlavně prezentovat zvrácenost husitů.“

„Nerad do toho vstupuju…“

„Jen mluv, Adame.“

„Na bojující ženy si však nemůže zvyknout ani husitský kazatel Jakoubek ze Stříbra, když řekl, „velmi neslušný jest, jako svini pancieř, tak ženě boj“. Podobného názoru je i celá řada husitů. Nesmíme zapomínat, že trvá ještě gotika, kdy je bojující žena vnímána jako odporující vžitým křesťanským hodnotám.“

„Máš recht, Adame, stačí si vzpomenout, jaký úžas vyvolá za pár let Jana z Arku.“

„To mi, Jarý, povídej. A co teprve jiná bojovnice ze stoleté války, hraběnka Jeanne de Montfort.“

„Tu chceš srovnávat s Pannou Orelánskou, Adame?“

„No tak, Štěpáne, přestaňte se hádat. Jaké vlastně budou mít God´s Warriors a Red Foxes na bitvu počasí a jaká je vůbec atmosféra v Praze. Ale to už se k nám blíží celá ve žlutém rosnička Kunhuta. Mimochodem, Jakši, Štěpáne a Adame, všimli jste si, že je Kunhuta vždycky nejlíp ze všech oháknutá?“

„U nás v Nekmíři se také říká, že jí nejvíc sluší barva žlutá.“

„A u nás v Sudoměři, že je pokaždé podle módy vyfiknutá.“

„A u nás v Melechově, že je jak ze žurnálu vystřihnutá.“

„No jo, pánové, zase kecáte o ženských, na to vás užije. Jsem však ráda, že se dobře bavíte na můj účet. Přejdeme ale k vážné práci, co říkáte, pánové.“

„Takže Kunhuto, řekni, co můžou Bojovníci a Lišky očekávat?“

„Můžu prozradit rovnou, že bude hezky a teplo. Asi jako mezi vámi, hoši. Nebe bude bez mráčku…“

„To od tebe bylo neprofesionální, nekorektní, subjektivní a nevyvážené, Kunhuto. Myslím, že za svou orientaci se nikdo nemusí stydět.“

„A vy si ze mě, Jarý, můžete dělat srandu, jo? To je vyvážené? Ale k věci. Nebe bude bez mráčku plné beránků... To je asi blbost, že? Co mi to dali v režii za papír? Každopádně v tom horkém počasí atmosféra zhoustla, že by se dala krájet. A včera, považte, přesně 13. července hodila svatá Markéta srp do žita…“

„Promiň, Kunhuto, že ti do toho musím skočit.“

„To se nedělá, Jakši, ale mluv.“

„Už včera měli husité v obléhané Praze nervy našponované k prasknutí. Cítili, že Lišky vedené koučem Zikmundem udeří. Nevěděli kdy, ale že to bude brzy, bylo nad slunce jasné i v tom vedru. No a právě na svatou Markétu přebrodil početný křižácký oddíl Vltavu, vjel na Špitálské pole a předstíral útok na město. Za hlasitého zvonění radničního zvonu se proti němu Poříčskou branou vyřítily zástupy husitů. Bylo to neuspořádané, neboť se Warriors nechali strhnout davovou psychózou, zapomněli na taktické plány z porad a bojově naladěni nedbali příkazů svých hejtmanů. Chtěli stůj, co stůj dokázat odhodlání hájit boží zákon.“

„To byla hrubá chyba.“

„Však je taky, Jarý, tohle neuvážené jednání stálo řadu obětí. V rovinatém terénu za útulkem pro malomocné neměli totiž proti jízdním křižákům šanci.“ 

„Kolik bylo konkrétně těch obětí, Jakši? To víš, divák je náročný a žádá detaily.“

„Vstoupím do toho.“

„Máš přesnější informace, Štěpáne?“

„Jistě. Počet obětí osciluje mezi dvanácti a padesáti. Nejnižší číslo samozřejmě udávají husiti, kteří mluví i spořádaném ústupu nepřátel zpět přes Vltavu.“

„Přesnější informace. Nenech se vysmát. Tohle jsem věděl taky. A také hejtmani v pravobřežní Praze dobře věděli, co se nezdařilo. Okamžitě začali činit opatření, aby předešli nekázni a živelnosti.“

„Díky, Jakši. A jak bylo v Zikmundově realizačním týmu, Adame?“

„Tam vládla spokojenost. Průzkum bojem se zdařil na jedničku. Tahle generální zkouška posloužila jako klamný manévr, jehož cílem bylo přesvědčit husity, že další, podstatně větší křižácký úder povede znovu proti městským hradbám.“

„Málokdo ale tušil, že zdánlivě zrcadlový útok začne Zikmund hned v neděli 14. července, tedy dneska. Naštěstí my ve Futuře jsme jako vždy dobře informovaní. Takže pánové, je pozdní odpoledne a o nešporách nastane klíčový okamžik.“

„Nemůžu se dočkat.“

„Nebuď netrpělivý, Jakši. A Štěpáne s Adamem, buďte také v klidu. Ale co to, už je vidím. Na Špitálské pole opět vyrazily početně silné jízdní oddíly. A jestli mě zrak neklame, tvoří je převážně míšeňské a rakouské Lišky. Jak by ne, měli to ze svých ležení k brodu nejblíže, lenoši. 

 

Husité čekají před srubem na křižáky

Ale pozor, dnes jejich část nemíří k městskému opevnění, nýbrž se skrývá za pomocný sbor, který zaujal pozici na Špitálsku, a pokračuje na východ až k mírnému zakončení vítkovského hřebene. Jeho úbočím pak stoupá na dlouhé rovinaté návrší. A tady, vážení přátelé televizních bitev, učinili křižáci půlobrat a rychle se rozjeli neobydleným územím západním směrem k Žižkově fortifikaci na vrcholu Vítkova.“ 

„Promiň, Jarý, je třeba poznamenat, že odjinud se ani na rozestavěnou husitskou pevnost zaútočit nedalo. Jižní i západní stráň, a zvláště severní svah Vítkova jsou tak prudké, že vylučují nasazení jízdy.“

„Dík za doplnění, Adame. Ale teď sledujeme, jak křižáci míjejí vinici V ohradě a odtud mají ke stanovenému cíli jediný kilometr.“

„Nezlob se, Jarý, ale možná by bylo dobré vědět, co teď dělá Zikmund.“

„Tak rychle, Štěpáne, bitva nepočká.“

„Král Zikmund, sleduje útočnou akci z Letné a něco si čmárá na taktickou tabulku. Ale i Žižka může z Vítkova pohodlně monitorovat situaci v křižáckém ležení. Oba tak mají o přesunu křižáckého jízdního sboru vcelku dobrý přehled.“

„Dost, jsem tu zase já, Jarý Odlipan s hlavním komentářem. Musím se věnovat i lidem v pražském souměstí. Ti vnímají jen situaci na Špitálsku a pohyby posádek Pražského hradu i Vyšehradu drží husity v nejistotě, jestli nenapadnou jejich pozice u novoměstských hradeb a u Kamenného mostu. Než pochopí, že hlavní úder směřuje na Vítkov, to bude ještě trvat. 

Bojechtivost je na God´s Warriors patrná

Od věci nebude ani popis husitské fortifikace a terénu. Nedokončenou pevnost, známá česká bolest, na západní výspě Vítkova tvoří dvě srubové stavby na kamenné podezdívce obehnané zídkou, před ní dal Žižka na východě vykopat tři příkopy, které přetínající vítkovský hřbet těsně za jeho nejužším místem. Nejsou ale hluboké, asi se Warriors nechtělo dál kopat. 

Na jižní straně zakomponovali husité do svého opevnění viniční věž, snad součást rozlehlé vinice staroměstského nožíře Michaela Zweijara, podle jména Němce, jenž husitskou Prahu opustil. Jeho dům U Zlatého půlkola v Michalské ulici zabavila obec, která jej posléze levně prodala protonotáři staroměstské kanceláře a známému husitskému politikovi Zdimírovi ze Sedlce. Jak typické. I Zweijarova vinice propadla konfiskaci a byla rozdělena na čtyři díly, jež se dostaly do rukou přívrženců kalicha. 

Vinic na Vítkově a na jeho svazích je ale víc. A ty, co nyní postrádají v horkém červenci 1420 majitele, nevyhlížejí utěšeně. Útočící Lišky jsou na vinicích jako doma, však to známe, ale nestarají o zelenou idylu, kterou ženou své koně. Asi myslí víc na povídačku, že se husité na Vítkově klaní ďáblu. Přesun křižáckého sboru je ovšem tak rychlý, že když se jeho čelo ocitá u prvního příkopu, může posádka Žižkovy tvrze jen zoufale snít o pomoci z pražského souměstí.

Jenže tady se ukázala nedokonalost přípravy míšeňských a rakouských Lišek a my s úžasem sledujeme, jak promarňují časový předstih i moment překvapení, který mohli přetavit v konečný úspěch. Nu, pozdě bycha honit. Sílu jejich úderu mělní úzký, respektive neširoký hřeben o rozpětí v severojižní ose 40 až 80 metrů, který se ještě zužuje před příkopy chránící oba sruby a křižáci tak najíždějí do jakéhosi trychtýře, což jejich postup podstatně zpomaluje. 

A teď nám dochází, že kouč Žižka tady použil stejný princip jako u Sudoměře, viď Štěpáne, a znovu se projevila jeho vojenská genialita, i když v odlišném terénu. Jeho taktické schopnosti i předvídavost jsou mimořádné, i když má jen jedno oko. To musí uznat i nejzavilejší nepřítel. Zdaleka nespoléhá jen na šablonu vozové hradby a my jsme asi svědky jednoho z hlavních faktorů, jenž rozhodnou o osudu tohoto střetnutí.“

„Jarý, kolik křižáků vyslal vlastně Zikmund dobýt a obsadit Vítkov?“

„To ti můžu říct přesně, Jakši. Jejich počet neznáme. Ale počítám patnáct stovek, ale i tak mají proti obráncům pevnosti zhruba dvacetinásobnou převahu.“

„Takže Božích bojovníků je asi pětasedmdesát?“

„Někdo tvrdí, že přesně dvacet šest mužů a tři ženy, ale to je podlé mého mínění nesmysl. Tři desítky by na příval křížových Lišek nestačily.“

„No dobře, Adame, teď s tím ale nezdržuj, protože nervy drásající boj pokračuje. Co to ale vidím, útočící Lišky poměrně snadno zdolaly překážky v podobě prvních dvou příkopů a zmocnily se viniční věže. Prudký zápas se rozpoutal o třetí příkop a zeď chránící oba sruby. To je drama, vážení přátelé. Situace obránců je vskutku tragická, nemají už dokonce šipky do kuší ani prach do houfnic a zůstávají jim pouze obligátní sudlice, cepy a kameny, svezené sem ke stavbě fortifikace. Nevím, nevím, jestli jim to bude stačit.“

„Promiň, Jarý, rád bych něco poznamenal.“

„Štěpáne, co je zase?“

„Leč vzdorují, chtěl jsem říct, a prokazují udatenství, neboť vědí, že musí vydržet, dokud nedorazí posily z Prahy.“

„Nepředbíhejme ale událostem. A koukejte na tu táborskou ženu, ač beze zbroje, nehodlala opustit přikázané místo a s výkřikem – ´Neslušíť věrnému křesťanu před Antikristem ustoupiti!´ – umírá.“

„Opět, Jarý, promiň, ale tohle je důležité. Se svými lidmi sem spěchá dokonce Jan Žižka, sám se zapojuje do boje a mlátí palcátem křižáky hlava nehlava. V té pálavě prokazuje na svůj věk obdivuhodnou fyzickou kondici…“

„Přestaň s tím hodnocením, Jakši. Přece vidíš, že teď Žižka málem přišel o život, jenže jeho bojovníci ho cepy vytloukli z rukou nepřátel, vždyť už bratra Žižku svrhli křižáci do příkopu. Takové štěstí ale nemá hejtman míšeňského oddílu Heinrich z Isenburgu, který právě padl. Jako Žižka bojoval na špici. Nu což, byl to statečný a odvážný nepřítel.

Nicméně odpor obránců Vítkova je nesmírně, skutečně nesmírně hrdinný. Celá husitská Praha sleduje útok na Žižkovu fortifikaci se zatajeným dechem, s úzkostí, v slzách i v modlitbách. Myslí si, že se rozhoduje o její bezprostřední budoucnosti, že padne-li Vítkov, křižáci město nemilosrdně sevřou, donutí je kapitulovat, rozpoutají represe, však už vědí, co Lišky dovedou. 

Je to obraz zoufalství, ale přesto je tu naděje. Zvony pražských kostelů jednak svolávají husity k boji, a jednak vysílají úpěnlivý vzkaz do nebes s prosbou o pomoc, Ženy, tisknou v náručí své děti, klečí na ulicích a žádají Boha, aby nezapomněl na věrné křesťany…“

„Moment, Jarý, v těchto vzrušených okamžicích vidím, že se z Prahy vydává Horskou branou na Vítkov tolik žádaná posila. Tvoří ji asi padesátka střelců z kuší a značné množství venkovských cepníků, kteří nejsou ani chráněni plátovou zbrojí. V čele kráčí kněz se svátostí Kristova těla, uloženou v monstranci zavěšené na dlouhé tyči. Kněze doprovází ministrant a zvonkem oznamuje přítomnost Božího těla, které vyžaduje patřičnou úctu. Je jasné, že i husité pojímají vojenské akce i jako zbožnou pouť, sledující vítězství evangelických pravd a nápravu nepřítele. Show a osvěta musí zkrátka být.“ 

„Díky za podnětný příspěvek, Štěpáne, ale teď zase já, Jarý Odlipan. Vidím, že husitský sbor rychle vystoupal mezi vinicemi na jižním svahu Vítkova a vpadává překvapeným křižákům do levého boku. V jejich řadách způsobil tento tah zmatek, který znamená…, ano, je to tak, zásadní zvrat na bojišti. Část lišácké křižácké jízdy je zatlačena k prudkému severnímu srázu a ostatní řady se dávají na potupný útěk přístupovou cestou.

Je to tak. Je dobojováno. God´s Warriors Žižkov vítězí a velký favorit Red Foxes Lucemburk se musí smířit s porážkou. A přišel čas na pobojové hodnocení. 

Jakš z Nekmíře se okamžitě vydal na bojiště, aby zjistil, jak je to se ztrátami a už je zpátky ve studiu. Jaké zprávy pro nás máš, Jakši?“

„No tak nedlouhý boj si na straně poražených vyžádal snad až dvě stě obětí.“

„Snad?“

„Ale i ztrátu velkého množství koní, víš. Ale německé a rakouské prameny mluví skromně jen o šedesáti až sedmdesáti usmrcených. Zprávy z druhé strany hovoří naopak o třech stovkách, či dokonce o pěti stech mrtvých, ale to bude nadnesené.“

„Tak to ses moc nevyznamenal, Jakši.“

„Promiň, Jarý, myslíš, že ti v tom zmatku po boji někdo něco řekne přesně?“

„Z toho si nic nedělej, Jakši. Jo a ve vrátnici máš připravenou výpověď, stačí jen podepsat a vrátit se do Nekmíře. Naštěstí, my jsme budoucnost, tedy žižkovská TV věž Budoucnost, takže víme, co bylo potom.

Ukázalo se, že mrtvých v bitvě na Vítkově bylo podstatně méně než v krvavé řeži před Vyšehradem o pár měsíců později. Ne všichni křižáci také zahynuli na návrší Vítkov. Někteří se smrtelně zranili při pokusu o únik skalnatým severním srázem, jiní byli dostiženi a pobiti husity, kteří na ustupující nepřátele vyrazili z Poříčské brány, a část se utopila při panickém brodění Vltavy. Utopených ale určitě nebylo tolik, že se řeka zastavila, jak tvrdili někteří. 

Není to sice potvrzeno, ale je pravděpodobné, že mrtvoly padlých na Vítkově vítězové zbavili všech svršků, samozřejmě včetně tolik ceněné zbroje, a poté nahé položili břichy na příkop. Po několika dnech je rozsekali na kusy a spálili, zřejmě vedeni touhou po odplatě za řádění Lišek na vinici, tedy, co kecám, křižáků na Letné.

Husitská Praha si vydechla. Ale jen na chvíli, než si uvědomila, že protivník utrpěl jen malé ztráty, které na celkovém rozložení sil nic nezměnily. Pokus obsadit Vítkov se mohl kdykoliv opakovat, s čímž počítal i Žižka. Nepřestával proto zdokonalovat zdejší opevnění. 

Nejspíš ale nikdo mezi husity a křižáky 15. července netušil, že střetnutí na Vítkově rozhodlo o vojenském nezdaru křížové výpravy, tedy kruciaty. Sám Zikmund sice v nedělní podvečer 14. července roztrpčeně opustil letenské stanoviště, odkud sledoval dobývání Žižkovy fortifikace, avšak vystavit Prahu ostřelování z bombard a dalších palných zbraní nemínil. Proto jejich nasazení, jež by stejně k ničemu nevedlo, odmítl a dělostřelbu zastavil.

Opakovat útok na Vítkov se Zikmund nechystal ze dvou důvodů. Žižka byl na něj připraven a ani případný úspěch by nic neřešil. Na vyhladovění husitů už spoléhat nemohl. Svatá Markéta už hodila v teplém létě srp do žita, takže do pražského souměstí začalo Poříčskou a Horskou branou proudit tolik potřebné obilí, další produkty i stáda masného dobytka. Blokáda ztroskotala. Zikmund, ta liška ryšavá, nakonec asi věděl, že není všem dnům konec a nebude si přece ničit hlavní město českého království, které mu stejně spadne do klína.

Křižáci se ovšem jen obtížně smiřovali s představou, že se útok na Prahu ani velká bitva neuskuteční. Děsili se sice husitů, kteří na Vítkově nemilosrdně pobíjeli své protivníky, vadilo jim ale, že přijdou o požitek z drancování i o slibovanou kořist. Své rozčarování si zklamaní si vybíjeli nejčastěji plundrováním a rekvizicemi, ale také pobíjením bezbranných vesničanů, žen i dětí, a upalováním dopadených husitů. 

No a pak vypukl 19. července v míšeňském ležení před Královskou oborou požár, který strávil část stanů i bud. Potom se část křižáků rozhodla pro dobrovolný odchod a zamířila do svých domovů. No a já, Jarý Odlipan, půjdu také domů za rosničkou Kunhutou. Koupila jasně žluté povlečení a ve žluté jí to fakt sluší. Poplujeme v něm spolu jako ve slunečním jasu až do sedmého nebe.

O demoralizaci křižáků pramenící z vojenských neúspěchů, nečinnosti, nudy, horka, špatného zásobování, předražených potravin, což známe, ale i svízelných hygienických podmínek, o tom že jim husité situaci pranic neulehčovali, že v pondělí 22. července vtrhl dav rozhořčených pražských a táborských husitů na Staroměstskou radnici a vynutil si na nepříliš ochotných radních vydání sedmnácti zajatých Němců, že potom radikálové šestnáct z nich upálili v sudech za městem, ale tak, aby na ně křižáci dobře viděli, že život darovali jedinému muži, řeholníkovi, který slíbil podávat pod obojí způsobou…, tak o tom všem zase jindy.

Snad jen dodám, že to po 14. červenci 1420 vypadalo, že svět celý zdrtil vůdce slepý, protože porazit kruciatu, to jako fakt respekt. Ostatně to Jan Žižka potvrdil i v dalších letech. Ale na jak dlouho, vážení přátelé? Drtit svět je běh na dlouhou trať, o tom my, televizní pracovníci, můžeme vyprávět. Nakonec totiž přišly Lipany a o tom zase něco vím já, Jarý Odlipan.“

Autor kvaj, 20.06.2022
Přečteno 19x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí