Manželé malíři a povodeň v Přerově

Anotace: Letos uplyne 25 let, kdy mimořádné povodně, způsobené neobyčejně intenzivními a dlouhotrvajícími srážkami na moravsko-slezském pomezí, ničivě zasáhly hlavně Česko a Polsko, značně také Slovensko a okrajově i Německo a Rakousko.

V Česku byla zasažena většina Moravy, celé Slezsko a východní Čechy. Z celkových 114 obětí zahynulo 56 v Polsku a 50 v Česku. Rozhodujícím dnem byl 7. červenec 1997, kdy se ze svých břehů vylily řeky Morava, Opava, Bečva, Opavice, Bělá, Tichá Orlice, Třebovka, Smědá a Úpa. Žil jsem tehdy v Přerově, který byl vylitím Bečvy z břehů zasažen dost silně a nedaleká obec Troubky, kde spadlo velké množství domů a zahynulo devět lidí, se stala tragickým symbolem těchto povodní. Čtvrt století od záplav chci připomenout však nikoli statistickým výčtem, nýbrž osobním příběhem manželů Evy Chmelařové-Siblíkové a Jana Chmelaře, malířů a grafiků žijících tehdy v Přerově v rodinném domě blízko Bečvy, který se stal Janu Chmelařovi málem osudným.

Rozbouřená voda přerovské Bečvy

     „Děláte ty noviny blbě, už to ani nečtu,“ řekl mi malíř jen tak mezi řečí. „Kdybyste chtěl vědět, jak se mají dělat noviny, zajděte si do archivu a prohlídněte si stará čísla Strojaře.“
     Svérázný umělec Jan Chmelař tím narážel na dobu svého působení v redakci podnikových novin. Vrátil jsem mu špílec na výstavě obrazů malířů Přerovska v žerotínském zámku. Pod jedním z Chmelařových obrazů se skvěla jmenovka Josef Chmelař.
     „Vy se stydíte za svá díla, že je podepisujete pseudonymem Josef?“ zeptal jsem se ho, sotva se ke svému obrazu přiblížil.
     „Co je to za blbost?“ řekl vznětlivě.
     Ukázal jsem na jmenovku. Okamžitě vytáhl propisku a rezolutně jí jméno Josef na krásně vyvedené cedulce přeškrtal a napsal tam své pravé jméno Jan.
     „Muž velice chválil, jak jste napsal o výstavě obrazů malířů Přerovska,“ oznámila mi Chmelařova manželka Eva Siblíková, když mě pár dní po vernisáži natrefila, jak postávám kdesi u pošty.
     „Vždyť mi tvrdil, že naše noviny nečte.“
     „Ale to víte, že čte. A jak pečlivě, hlavně vaše články,“ usmála se.

     Když pak toho roku přišla povodeň a 7. července se v Přerově začala řeka Bečva vylévat z břehů, zavřeli jsme redakci a vydali se na různá místa zdokumentovat, co se kde děje. Došel jsem k tenisovému areálu blízko řeky u lávky, po níž se dalo přejít na druhý břeh, kde se nacházela jezírka zvaná Laguny a za nimi zbytek lužního lesa, který nesl název Žebračka.
     Třeba tam uvidím ryby zachycené v keřích, pohrával jsem si s myšlenkou, že se do Žebračky později vypravím, neboť jsem si vzpomněl na knížku povídek Petra Chudožilova Kapři v kvetoucích trnkách. Byl jsem děsně naivní. Rozsah povodně, která se záhy naplno projevila, mi k takové výpravě nedal příležitost. Teď jsem ale právě potkal malíře Chmelaře, který bydlel se svou manželkou nedaleko v rodinném domě. Přecházel zatím po pevné zemi a zamračeně pozoroval cvrkot kolem.
     „Tohle je hovno,“ řekl. „Tohle byla povodeň,“ vytáhl z kapsy malý skicák a ukázal mi svůj náčrtek povodně ze stejného místa z 20. května 1940.
     „Jen abyste nedělal účet předčasně,“ namítl jsem.
     Jenom mávl rukou.

     Nechal jsem ho být a šel dál. Cestou jsem sledoval, jak už se vody Bečvy valí přes nábřežní alej a samovolně se spojují se sousední rybářskou nádrží. Události následujících čtyř dní jakékoli myšlenky na malíře Chmelaře překryly.
     Měli jsme co dělat, abychom sehnali důležité informace a vydali na koleně provizorní noviny, které byly cenné hlavně tím, že přinesly úplný seznam, kde jsou ubytovaní všichni evakuovaní lidé, takže si jejich blízcí mohli oddechnout, jakmile je v seznamu našli. Také nám kolemjdoucí rvali výtisky novin z rukou, když jsme je sami kolportovali.
     Druhý den potom, co voda zmizela z ulic, jsem potkal Evu Siblíkovou a ptal se jí, jak tu hrůzu s manželem přečkali.
     „Ani se neptejte, skoro všechny obrazy, a ještě spoustu dalších věcí mám úplně zničené a k tomu se Honza málem utopil.“
     „Ježišmarjá,“ vyděsil jsem se. „Ale je v pořádku?“
     „Je. Měl velkou kliku,“ řekla a z jejího dalšího vyprávění jsem dal dohromady, co se vlastě stalo.

     Sotva jsem Jana Chmelaře onoho 7. července opustil, vrátil se domů pro foťák a snažil se zdokumentovat řádění vodních spoust na tenisových kurtech. Jenže dům Chmelařových měl v zadní části zahradu zapuštěnou přes dva metry hluboko pod terén a do ní ústila okna malířčiny keramické dílny. Ze silnice se do zahrady hrnula už voda Bečvy a začala zaplavoval sklep a keramickou dílnu.
     Eva běžela pro svého muže, přitáhla ho domů a on, jak viděl rychle postupující zkázu, zpanikařil. Vřítil se chodbou, kde bylo po kotníky vody, do keramické dílny a shromažďoval manželčiny výtvory, že je pak odveze na rudlu do bezpečí. V klidu by věděl, že dělá pitomost, ale když stále přitékala voda…
     V chodbě už dokonce zvedla velkou, těžkou skříň, jež doplula ke dveřím do dílny, zabouchla je a zatarasila. Malíř byl v pasti. Za okny i v místnosti stoupala bahnitá břečka a stále víc ubírala Janovi prostor, kde mohl dýchat. Na záchranu nějakých věcí už neměl pomyšlení. Nakonec plaval v úplné tmě s hlavou až u stropu, který dělila od hladiny jen úzká mezera. Už se smiřoval s tím, že se ven asi nedostane, když uslyšel zvenku rány do okna.
     To se Eva pokoušela z balkónu v prvním patře rozbít dřevěnou latí okno ve své dílně, ale byla to marná snaha. Naštěstí její počínání viděl soused, který odněkud přinesl lešenářskou trubku, a tou prorazil malíři cestu k záchraně. Chmelař musel ale díru ve tmě a v kalné vodě najít. To se mu podařilo tak, že si po chvíli pořezal ruku o rozbité okenní sklo a téměř třiasedmdesátiletému malíři zbývalo už jen vyplavat na svobodu, což tento vitální muž hravě zvládl.

     Skončilo drama boje o malířův život, ale pokračoval zápas o záchranu výtvarných děl obou tvůrců. Evina díla byla poškozená více. Voda zničila většinu jejích obrazů, za své vzala i spousta studijního materiálu, keramickou dílnu povodeň zdevastovala úplně, když voda dokázala převrátit i těžkou keramickou pec. Záplava ale nevyplenila jen hotová díla obou umělců. Zpustošila i fotodokumentaci, zařízení, nástroje a odnesla Evě také téměř všechny kresby z Pavlova na Pálavě. Tam jezdili malířští manželé tvořit rádi a často. Měl jsem oba rád, ale ne proto, že mi z Pálavy občas přivezli láhev vína.
     Jednou jsem takhle seděl v redakci, když za mnou přišel obchodní cestující ve víně a dal mi ochutnat příšerně drahá vína z jižní Afriky, Kalifornie, Austrálie, Nového Zélandu, Maďarska a Rakouska. Připadala mi dobrá, ale nevyznal jsem se v nich, protože jsem na víno nikdy moc nebyl.
     Sotva obchodník odkráčel s nepořízenou, neboť se mnou žádný kšeft neudělal, vstoupil do kanceláře Jan Chmelař a postavil na stůl flašku vína z Pálavy. Přiťukli jsme si na oslavu, že jsme přežili povodeň. A to víno chutnalo báječně. Možná líp než vzácná cizokrajná, která jsem právě ochutnal, jen bylo desetkrát až pětadvacetkrát levnější.
     A teď, jelikož jsem dal sbohem alkoholu, jsem pozvedl číši čisté chladné vody z artézských studní na počest obou malířů, protože věřím, že Honza a Eva spolu stále tvoří i na onom světě, jako to dělali od studentských let, kdy se poznali a že jezdí malovat do nebeské Pálavy.

Přerovské nábřeží Bečvy za povodně

Takhle vypadala za povodně lávka u tenisového areálu v Přerově

Pohled na povodňovou lagunu Bečvy v Přerově

Takhle dopadly Troubky, tragický symbol povodní roku 1997

Všechny fotky jsou kopiemi pohlednic ze souboru, který vydaly okresní noviny Nové Přerovsko a výtěžkem z jejich prodeje přispěly na pomoc nejvíce postiženým obcím Troubky a Bochoř.