Orientační závod

Anotace: Reportáž pro vás, jestli máte rádi sport, určitě se vám zalíbí. Aspoň doufám. A jak vznikla? Jednoduše. Napsala jsem ji na zadané téma slohové práce : Můj sportovní zážitek.

Každé léto jezdíme někam pryč, do ciziny, po českých rekreačních centrech, vyhledáváme památky a kulturní události všemožných míst světa. Není však jednoduché narazit na takovou společnost, která zařídí vše potřebné, jak to slibuje na začátku. Jelikož si dovolenou většinou plánujeme předem, pokud se nejedná o last minute, chtěla bych vám přiblížit dovolenou v rekreačním středisku Vysoké školy ekonomické a aktivity, které zde můžete během svého pobytu vykonávat.
Rekreační středisko Dobronice je přímo určené ke sportovním a odpočinkovým účelům, jak pro zaměstnance, tak pro studenty. Mimo prázdninovou sezónu sem dojíždí studenti VŠE se svými lektory a učí se sporty, které nejdou obvykle provozovat ve městě. Mezi ně patří i vodáctví, softball, cykloturistika, volejbal, tenis a mnoho dalších. Tyto sporty zde provozujete i vy, rekreanti, pokud máte zájem. Nemusíte se bát, že byste to nezvládli. Jezdí sem tělocvikáři, kteří na vše dohlédnou. A kdybyste přeci jen neměli ponětí, co znamenají slova háček, faulball, strike, backhand a nespočet dalších podobných slov, nevadí.
Speciálně pro vás se v polovině pobytu koná každoročně orientační závod, nebo-li běh po lese s mapou. Ovšem závod není jen tak pro někoho. V horku, které panuje se příliš dobře neběhá, i když se nacházíte v lese. A pokud jste něčím indisponováni jako například kuřáckými plícemi a jinými neřestmi, je jen na vás, jak se rozhodnete. Se závodem nás seznamuje chlapec, který běžeckou trať připravuje a je tedy hlavní organizátor: „Jsou dva typy orientačního závodu, buď se můžete účastnit dopoledního závodu, který je připravován pro malé děti s rodiči, nebo běžíte odpolední hlavní závod ve skupině po dvou, maximálně třech lidech. Na startu dostanete mapu, buzolu pokud někdo potřebuje a čas jedné minuty na nalezení startovací pozice. Pak už je jen na vás, jak se vám povede. Hodně štěstí!“
Stojím na startu s Honzou, který se pro dnešek stal druhým členem mé skupiny. Oba dva si protahujeme ztuhlé svaly a nervózně pozorujeme okolní ruch. Organizátor nás pobídne na start, předá mi papírek s políčky od jedné do patnácti a Honzovi podá mapu s buzolou. Máme minutu na zorientování se. Na mapě v měřítku 1:5000 jsou vyznačena červenou fixou stanoviště, kde se nalézají oranžově-bílé lampionky, na kterých jsou uvázány štípací kleštičky, kterými musíme označit prázdná políčka na papírku, jež držím v ruce. Za námi se ozve hlas pořadatele: „Připravit se na start! Pozor! Teď!“
Běžíme. Podle mapy utíkáme lehkým klusem k prvnímu stanovišti. Je nutné si rozdělit síly, protože trať je dlouhá přinejmenším tři kilometry a terén není všude průchozí, neboť lampionky jsou umístěny na místech uprostřed lesů, navíc se může stát, že váš orientační smysl selže a vy zabloudíte. Což znamená jediné, snažíte se vymotat z kruhu a naběháte o dva kilometry navíc za předpokladu, že ještě máte sílu běhat. K prvnímu lampionku jsme se již dostali, cestou za následujícími stanovišti míjíme další dvojice, někdy i trojice, jak udýchaně těkají očima po oranžové barvě. Sem tam uvidíte někoho, jak se k těžce vypátranému lampionku žene, pak se ženete za ním. Tomu se říká příkladná pomoc, ač nechtěná.
Zbývají nám již jen dva poslední lampionky. Sotva popadám dech, protože právě zdolávám ohromný kopec. Nohy mi podjíždí a na boty, které jsem si před chvílí nechtěně vymáchala v bažině, jichž je tu nespočet, se mi lepí jehličí. Mám žízeň, ale brát si s sebou vodu je, jak běžet s židlí v ruce. Kleštičky posledního lampionu nahlodávají políčko s číslem patnáct. Máme hotovo, teď jen doběhnout do cíle co nejrychleji, protože vše je na čas. Jak se blížíme k cíli i startu zároveň, slyšíme nadšené volání diváků: „Přidejte!“Cílovou rovinku bereme s Honzou sprintem. Odevzdáváme kartičku pořadateli, který si zaznamenává náš čas - 1 hodina 15 minut. Diváci spokojeně tleskají a vyhlíží další přibíhající. Před námi již doběhlo šest skupin. Za hodinu, až všichni přiběhnou, pokud se neztratí, se dozvíme výsledky. Čas si krátím rozhovorem s organizátorem, který mi právě odpovídá na otázku, kolik lidí se běhu účastní: „To je různé, dopoledního závodu se účastní většinou pět rodin s opravdu malými dětmi. Odpoledního závodu se účastní přibližně dvanáct skupin po dvou, což je dvacet čtyři lidí.“ „A proč myslíte, že se více lidí nepřihlásí?“Ptám se. „Závod je sám o sobě hodně náročný a někdo se třeba neumí orientovat v mapě a bojí se, že by zabloudil.“ Odpovídá pořadatel. „Stalo už se někdy, že jste museli někoho hledat?“ „Ano, ale jen v případě nočního orientačního závodu. Ve dne se to nestává, pokud si totiž nikdo už neví rady, automaticky nehledá další stanoviště. Sám pak nalezne cestu zpět, sice možná za pár hodin, ale někdy se určitě objevit musí.“ Rozhovor s organizátor končí smíchem.
Nyní je čas na výsledky. Já s Honzou jsme se umístili na hezkém osmém místě, nebýt toho, že jsme se krátce ztratili, mohli jsme mít lepší čas. Ale nevadí. Nemusíte vyhrát, stačí jen zažít pocit vyčerpání a adrenalinu z hledání lampionků. Zažene to i ty nejčernější chmury a užijete si spousty zábavy, protože večer se za odměnu můžete napít něčeho dobrého ve zdejší hospůdce se zahrádkou a koukat při tom na hvězdy..