Hora Zeleného přízraku (4)

Anotace: Následující den přináší jen nové otazníky.

Sbírka: Hora Zeleného přízraku

* 4 *

Měli se sejít v Clubu přesně v deset. Do té doby si ještě Jura stačil trochu vyčistit své sobotní oblečení, aspoň z toho nejhoršího, tohle snad už mamka překousne.

Sešli se všichni, schůze ale netrvala dlouho. Dohodli se, že hned po obědě na Wšs vyrazí, a to s Bojarem. Tam se pokusí, teď už snad z obou stran průchodnou chodbou, ověřit existenci kostry. K chodbě dojdou oklikou, směrem od Březovic. Předpokládali, že tam by je z Bratrstva nemuseli zaregistrovat. Wolfgang dostal za úkol, nevydat za žádnou cenu Bojara, i kdyby ho měl krýt vlastním tělem a Norbert mu měl při tom pomáhat.

Cestou domů Jura zahlédl Babičku Mary. Stála s několika dětmi před kostelem a něco jim vykládala. Přemýšlel, jak to udělat, aby nemusel jít moc blízko okolo ní; za žádnou cenu se s ní nechtěl potkat, nebo ji snad dokonce muset pozdravit. Šel tedy tak, aby od ní byl pokud možno co nejdál a ještě koukal do země.

„Do kostela děti nechoďte. Říkaj tam lidem jenom samé hlouposti a chtějí je zmást. Kostely si někteří lidé vymysleli jenom proto, aby mohli ostatním poroučet, a sami se měli dobře“ bylo slyšet až sem její hlas. Zřejmě se snažila děti ideologicky zpracovat.

„Kdyby bylo na mně, všechny kostely bych zbourala a postavila místo toho něco užitečnějšího,“ pokračovala ještě.

„A co paní?“ zeptalo se jedno z těch dětí.

„Já nejsem žádná paní, já jsem soudružka,“ zahřměla Babička Mary důrazně. „Paní, ty tady byly dřív. Na ty jsme museli pracovat. Dneska, všichni co pracují, tak si jsou rovni…“

„A někteří dokonce rovnější,“ vzpomněl si Jura na průpovídku strejdy Bohdana.

„A tak co pa…, soudružko,“ proneslo to dítko poněkud nesměle.

„Třeba dům pionýrů, aby si měly ty hodné a chytré děti kam chodit hrát a učit se zpívat hezké písničky…“

Jura začal bezděky přemítat, kdo tak asi podle Babičky Mary mezi ty hodné a chytré děti patří. On se svými kamarády určitě ne, ale prdlá Marusja a Timur zřejmě ano. A zařadila by mezi ně i Pepýka, když je z rodiny, nebo ten by taky ostrouhal?

Ještě si představil, jak Babička Mary s tou svoji postavou, velkým pupkem a dost výrazným pozadím stojí na lešení a buduje dům pionýrů. Přišlo mu to docela k smíchu. Také nevěděl, co myslí tím hezké písničky, ale jak ji znal, tak to určitě neměl být žádný hit poslední doby, ale nejspíš Vyhrňme si rukávy…, ne-li něco ještě hroznějšího. Otočil se tedy směrem co nejvíc od ní, jako by chtěl obdivovat krásu staré lípy - ta ostatně teď kouzelně voněla - a kousal se při tom do rtů.

Najednou uslyšel strašný, přímo hysterický výkřik, až se polekal a asi bylo i vidět, jak s sebou trhnul. Nejdřív to vypadalo, jako když kvičí prase, co ho honí řezník s nožem a pak se ozvalo: „Jéžišikriste, ne…

Ne…

Nééé…

Maria Panno….,“ a pak zase už je to strašné kvílení.

„Tak teď se dovolává něčeho, o čem právě před chvílí mluvila jako o blbosti,“ pomyslel si Jura a otočil hlavu.

Z kostela vycházel muž v tmavém obleku s bílou košilí a kravatou, asi mu v tom muselo být dneska i docela horko. V ruce nesl tmavou aktovku a zdálo se, že vypadá taky dost udiveně, když slyšel, jak Babička Mary vyvádí.

Ta měla vytřeštěné oči, v životě předtím nic takového neviděl. Najednou se obrátila a dala na útěk. Při tom jí něco vypadlo a cinklo o zem, ale ona si toho nevšimla.

Děti vypadaly, že jsou taky dost paf, stály jak přimrzlé, jako kdyby je někdo uhranul. Jura udělal několik kroků, aby ten předmět, co jí vypadl, zvedl ze země a užasl. Byly to jeho klíče…

Chtěl ještě popojít, když za sebou uslyšel: „Pozor chlapče, hnědá turistická značka.“

Taktak se zarazil a stačil udělat drobný úkrok, aby do toho nešlápl.

„Dě…, děkuji,“ poděkoval koktavě tomu tajemnému muži, který teď stál přímo za ním.

„Té paní asi něco vypadlo,“ konstatoval tajemný pán naprosto zřejmou skutečnost, i když na druhou stranu nebylo jasné, jestli tím myslí klíče, to vedle, nebo snad dokonce obojí.

„Já vím, kde bydlí, tak jí to donesu,“ dělal ze sebe Jura ochotného, hlavně aby o klíče nepřišel. Nebude to nijak skandalizovat a než by mu vysvětlil, jak se věci doopravdy mají, kdoví jak by dopadl. Vydal se směrem, kterým utíkala, jako že jde za ní, a pak to vzal oklikou. Teprve, když byl doma, tak se mu v hlavě všechno rozleželo a dal se do smíchu.