Hora Zeleného přízraku (14 - 15)

Anotace: … ale ono se to stále jen ještě víc a víc zamotává.

Sbírka: Hora Zeleného přízraku

* 14 *

Cestou domů, a pak celý večer nad tím vším Jura neustále přemýšlel. Mohlo to být opravdu tak, jak ho to napadlo?

Pochopitelně, nikomu se tady nedalo nic dokázat, všechno byly jen spekulace. Odvolávat se na sny, případně na přízrak černého houslisty…

Pokud to opravdu tak bylo, musel by v tom s nimi jet i někdo od dráhy. Někdo, kdo věděl, kdy pojede vlak, sestavený ze samých prázdných vozů bez střechy, někdo kdo znal nejen jízdní řád, ale i čas, kdy takový vlak v ten konkrétní den pojede. Od pana Habury věděl, že nákladní vlaky nemusí jet přesně podle jízdního řádu: mohou jet nejen později, ale stejně tak i dřív, a to i o několik hodin. Takový vlak, pokud pro něj není dost vozů, nakonec třeba vůbec nejede.

To znamená: jestli to s tou kostrou bylo doopravdy tak, museli být pachatelé stále s někým ve styku, aby přišli k nad­jezdu zcela najisto a v přesnou dobu. S takovou věcí tam nemohli trčet půl dne; po mostě chodí lidé, navíc je červen, to je dlouho světlo a brzy se rozednívá…

A ten, kdo jim pomáhal, musel vědět, co udělat, aby vlak zastavil.

Přemýšlel o tom, jak se byli s Haburou do té chodby podívat …

Neměli přece žádnou záruku, že tam nikdo z Bratr­stva nebude. Pokud by se s nimi setkali, nedalo by jim moc práce, aby ten výprask z oné soboty nezopakovali. Vždyť Habura je sám jako houžvička, takže ani s ním by asi těžkou práci neměli. A jestli by si troufli i na dospělého člověka? Tihle výlupkové, ti se určitě hned tak před něčím nezastaví…

A jakou měli vlastně záruku, že tam nikdo nebude. On si to nebezpečí tehdy nějak neuvědomil.

A co Habura…? Ten tam šel s úplným klidem.

Buď tedy to nebezpečí taky podcenil, nebo…

Pak si ještě vzpomněl, jak se s Haburou bavil ve vlaku. Otáz­ky mu přece kladl jen tak okolo, na nic konkrétního se ho neptal, ale Habura nakonec sám na kostru přivedl řeč. Není to snad jasné podřeknutí…?

Teď si s tím byl už naprosto jistý.

Habura s nimi musí být spolčený…!

Že na to nevypadá?

V každé pořádné detektivce je přece pachatel vždycky nakonec ten, od koho by se to vůbec nečekalo.

A Habura je člověk, který má o je­jich klubu dostatek informací. A taky zná dobře Tyliškovy. Třeba mohli být s Babičkou Mary domluveni, aby jim doma něco zajímavého ukradla, když si to k nim v tu neděli hasila s klíči. Nebo mají doma nějaký důležitý dokument, o kterém, kromě rodičů, ví ještě i Habura…?

* 15 *

Druhý den ráno jel Jura do Děčína. Hned jak vystupoval, zjistil, že je perón plný odrostlejších kluků v tep­lácích. Byli to branci, zrovna rukovali a teď čekali, až jim přistaví zvláštní vlak. Roztáhli se skoro všude a Jurovi nezbylo nic jiného, než se mezi nimi protlačit.

„Necpi se tady ty vole blbá, nebo chceš, ještě jednou pár facek,“ ozvalo se najednou vedle něho. Ten nepříjemný hlas mu byl povědomý, jako by ho už někde slyšel. Ohlédl se a spatřil mladíka, taky v tep­lákách, s otráveným výrazem v obli­čeji.

Bratrstvo! Tedy aspoň jeden z nich. Jurovi už bylo jasné, odkud zná ten hlas, který teď, zcela nepochybně, oslovil právě jeho. Chtěl mu odpovědět, pokud možno něco dost sprostého, no mladík mezitím zmizel mezi ostatními…

Celé dopoledne mu pak vrtalo hlavou, kolik takovýchhle hochů asi může v Bratrstvu být a kolik jich letos ještě spolkne vojna. Rozhodně to nejsou, jak si mohl ostatně ráno na nádraží zblízka ověřit, žádní intelektuálové, kteří odejdou na podzim studovat a o víkendech se budou na Wšs vracet. Odchod jednoho vlastně taky vůbec nic neznamená, pokud tedy nebyli skutečně jen dva a Pepýk, tedy tři. S jed­ním by si už snad dokázali poradit a Pepýk? Ten reálné nebezpečí, tedy pokud se týče fyzického násilí, rozhodně nepředstavuje. A po­kud s nimi byly i nějaké ženské? Těch by se taky nebáli. Ale to jsou zase jen spekulace.

Doma ho náhle něco napadlo. Ví přece, kde v Hev­licích Pepýk bydlí. Kdyby se ukryl tak, aby na ten jeho dům dobře viděl – třeba na kraj lesa – mohl by ho pak nenápadně pozorovat, a pravděpodobně by se dostal i k dal­ším členům Bratrstva. Během krátké doby by šlo vysledovat, kdo k nim patří a kolik jich ve skutečnosti je. Pokud je tedy Pepýk s nimi nějak spolčený. Škoda, že na to nepřišel už dřív.

Tahle myšlenka ho tak zaujala, že se ji rozhodl realizovat. A co nejdřív. Nejraději hned…!

Cestou to musel vzít okolo Haburových. Tedy okolo zrádce Habury, jak ho teď v duchu nazýval. Zatím o jeho podezření nikdo nevěděl, s nikým z kluků o něm nehovořil. Nebude se u je­ho domu vůbec zdržovat. I když…

Třeba uvidí, jak si s Babičkou Mary předávají tajné infor­mace. Místo toho tam spatřil strejdu Bohdana a tetu Irenu. Stáli za plotem a něco paní Haburové říkali. Když přišel ještě blíž, viděl, že paní Haburová pláče a strejda s te­tou ji utěšují.

„Nebojte se, všechno dobře dopadne,“ říkal strejda, a teta ji držela za ruku.

Jura teď nevěděl, jestli má zařadit zpátečku a co nejrychleji zmizet, nebo naopak pokračovat v cestě. Pokud by se rozhodl pro to první, mohl by vypadat jako uličník, vždyť neměl žádnou záruku, jestli ho už nezahlédli. Půjde tedy dál, ono to nějak dopadne. Vtom si ho strejda všiml…

Tak se dozvěděl, co se vlastně stalo. Pan Habura vezl pana Konobrže někam na motorce, když jim na kraji města vběhl do cesty pes. Při tom se vymázli, ale podle toho, jak to strejda líčil, tak to nebylo nijak zlé. Havárku oba přežili, a teď jsou v ne­mocnici, ale prý mimo nebezpečí.

Z výletu do Hevlic sešlo. Jura se strejdou se vraceli domů, zatímco teta ještě zůstala s paní Haburovou. Cestou mlčeli, strejdovi nějak do řeči nebylo a Jurovi ostatně taky moc ne. V du­chu to všechno spojoval s předešlým případem a snažil se nalézt nějaké souvislosti.

Jestliže Mary zlikvidovala houslistu Kryštofa, musela mít logicky stejný zájem i na likvidaci jeho bratra. Vždyť ten mohl zrovna tak mluvit a navíc, tahle doba lidem jako ona, už moc nepřála. Pokud by byl Habura „od nich“, mohl takhle krásně nafintit motocyklovou havárku…

Proč by to ale vlastně dělal a hloupě riskoval svůj vlastní život, či v lep­ším případě poranění? Nebo to bylo domluvené jinak, a Mary se rozhodla, zlikvidovat je oba; vždyť Habura, i když v tom jel s nimi, mohl být nakonec taky nepohodlný.

Večer se, ještě než usnul, dlouho v posteli převaloval. Sny měl pak po tom hektickém dni dost zmatené a ráno si z nich mnoho nepamatoval. Jen se rozpomínal, jak se mu taky zdálo, že jde po náměstí, vedle laviček, na kterých vždycky sedávají důchodci, případně holky, které sledují cvrkot, aby pak měly o čem drbat. Najednou, z niče­ho nic, vyskočila z jed­né lavičky Dana a sprostě do něj strčila.

Jura se polekal tak, že ani nestačil zareagovat, ale vtom se ocitl na Wšsu ještě s někým, z toho snu nebylo zřejmé s kým. Někdo jiný je patrně honil, a proto se potřebovali dostat co nejrychleji pryč. Chtěli odjet vlakem, ale žádný zrovna v tu dobu neměl jet. Došli až na výhybnu, sloužil zrovna Habura, a ten se nabídl, že jim zastaví nákladní vlak.

„Běžte do Hevlic, já nepostavím na volno dřív, dokud nenastoupíte,“ vyzval je.

„A to jde,“ zeptal se udivený Jura: „Nedat jen tak z ni­če­ho nic vlaku na volno?“

„Kdyby po tom někdo náhodou pátral, tak řeknu, že nešla přehodit výhybka, že tam spadl kámen, nebo kus uhlí,“ uklidnil je Habura a Jura se probudil…

Nad tím snem pak přemýšlel ještě ráno. Jako by mu v něm chtěl pan Habura říct, že ho podezřívá neprávem. Kdyby v tom s nimi doopravdy jel, tak by skutečně stačilo nedat na volno a počkat, až vlak zastaví. V žád­ném případě nebylo nutné, přeřezávat drátovod a tak si zkomplikovat celý zbytek směny. Nehledě na to, že o té poruše pak už kdekdo věděl, zatímco takhle by o tom nikdo vědět nemusel.

Ještě, že si tu svoji teorii o Haburově spoluvině nechal jen pro sebe a nevyklopil ji ani před Wolfgangem. Vždyť mu ten Habura vlastně už dřív strašně pomohl. Nebýt jeho, nepoznal by ani Konobrže a teď by místo toho, aby si užíval prázdniny, už pěkně zařezával někde v JZD, nebo v místní hadrárně…

Pak ho najedno zamrazilo. Nebyl ten sen taky vzkaz mrtvého? Mrtvého, kterému, i když jen v myšlenkách, vlastně velice ukřivdil. Vždyť už přece slyšel o pří­pa­dech, kdy se někdo po havárce nebo něčem podobném cítil docela dobře, ale pak se mu to v důsledku vnitřních zranění náhle zhoršilo, a on během krátké doby zemřel…

Vstal, a bylo mu nanic…