Tajemství Prokletých plání 9. díl

Anotace: „Ježišikriste, co to, kurva, je?“ rozkřikl se Viktor a máchl sukovicí po nejbližší...

Sbírka: Tajemství Prokletých plání

„Ježišikriste, co to, kurva, je?“ rozkřikl se Viktor a máchl sukovicí po nejbližší postavě.
„Tak tohle je Bestie!“ vysvětlil Kalivoda, když se sám shýbal pro větev.
„Osobně dávám přednost poněkud slušnějším výrazům. Koneckonců, název bestie, sám o sobě, popisuje jedno stvoření a nás je tu jak vidíte o něco víc, shodou okolností, víc než vás.“ Ozval se hlas z davu, jehož původce chtěl zřejmě doplnit výrok Evžena Kalivody.
A na tento hlas rozestoupil se dav jako na povel a vytvořil tak úzkou cestu, na jejímž konci stál Petr Mohyla a jeho společníci. A ti viděli po té cestě přicházet muže.
Vysoký, hubený v rozervaném černém kabátě s kloboukem na hlavě a několika brašnami na zádech a přes ramena. Kulhal, neboť levou nohu neměl. On však neměl ani hůl, ani kopyto poněvadž si nohu vyléčil sám a to dřevěnou protézou typickou pro piráty a žebráky. Na pravé ruce rukavice, do níž se však prsty stěží vešli, prorůstali ven plné hnisu, mechu, plísně a pozvolna splývali s tkaninou. Levá ruka bez rukavice, prsteník a malík srostli v celek spolu s částí dlaně a pokryli se šupinami z borových šišek po celé délce paže až k rameni. Košile rozervaná jak odrůstala borka, která pokrývala tělo místo kůže a ze zad čouhali šlahouny lián, jež hřály tělo místo chlupů. Když levé rameno porostly šišticové šupiny a vytvořily tam dřevěný pancíř, pravé rameno spolu s lopatkami pokryli vysoké vrstvy a keříčky lišejníků, hub a mechů těch nejrůznějších tvarů a barev tak, že připomínaly korálový útes. Na tváři kousek kůže nezůstal, nebo alespoň nebyl vidět pod vrstvami plísně a borky. Vousy prorostlé řasami tak, že už se dávno vzdaly své existence a hned u kořenů měnily se v dlouhé travnaté šlahouny a chuchvalce, které splývali až po pás nebo přerůstaly na hřbet, kde se líně válely jak hadi. Stejný proces nastal u vlasů, ty ovšem povolily pod tíhou času a dali tak vzniknout vybělené pleši, kterou dotyčný skrýval pod kloboukem, na které se uhnízdil snad veškerý hmyz a jiná stvoření, která v Prokletých pláních lze vůbec najít. Na žádném stromě nežilo tolik tvorů, co na klobouku muže, jež právě došel těsně před skupinku lidí krčících se u altánu, kolem kterého se uzavřel kruh z Bestie.
„Dlouho jsme se neviděli, že pane Kalivoda?“ začal muž s rukama za zády a pohledem, z kterého bylo jasné, že přímo hltá jejich strach, „A vidím, že tentokrát jste přivedl návštěvu! Tak narovinu, co jste zač?!“
„Petr Mohyla“ dodal si Petr odvahy a skoro své jméno zakřičel, „Já jsem Petr Mohyla, tohle je Sandra Průchová, Viktor Čelanský…

…Muž v pozadí skupiny, v dlouhém tmavě modrém plsťeném kabátě, s vojenskou čepicí, pod níž se mu už nevešli vlasy a s rameny a hřbetem přeměněnými v křovisko sebou cukl. Bylo to nepatrné, ale jméno „Čelanský“ ho zřejmě zarazilo natolik, že se začal pomalinku vzdalovat od skupiny…

…Pana Kalivodu znáte a tohle je doktor Swoboda, a teď mi, kruci, řekněte...“ nedořekl to, protože muž se zničehonic otočil a blesku rychle se ocitl těsně před obličejem doktora Swobody.
„Vy jste přece už dobrejch čtyřicet let po smrti!“ zařval na něj, až mu z úst odletovali sliny. Několik brouků, žijících na jeho klobouku si začalo tvořit stezku mezi jeho nosem a ušima.
„No dovolte!“ urazil se doktor Swoboda, kterého už pomalu začínal štvát pocit, že na něco zapomněl a teď by byl nejlepší okamžik si vzpomenout. „Podívejte se na sebe!“
Muž si odfrkl a otočil se k příchozím zády. Chvíli se bavil s někým v dlouhém arabském hávu a pak se otočil zpět cestovatelům.
„Dva dny vám dám na opuštění Prokletých plání!“ začal a zbytek jeho družiny se jal pomalu odcházet, „Važte si toho, poněvadž jindy tak shovívavý nejsem. Dva dny, ani o minutu dýl a počítejte, že si to zkontroluju. Vy ovšem půjdete s námi, pane doktore Swobodo!“ rozesmál se a sním jako na povel celá družina.
„Jo,“ otočil se ještě na podpatku a ukázal prstem na Evžena Kalivodu. „A vy vyřiďte náčelníkovi, že díky vaší ženě už víme, kde se schovává, bylo štěstí, že jste na ni chvilku přestal dávat pozor!“ a přízraky spolu s kopajícím a kvílejícím doktorem Swobodou zamířily zpět do bažin. V několika málo okamžicích po nich nezbylo vůbec nic. Podivný zápach zmizel, dokonce i to nesnesitelné ticho a klid před bouří.
Cestovatelé chvíli nehybně stáli a zhluboka oddychovali, pak se ale probral Viktor a rozběhl se za skupinou do bažin.

„Co to vlastně bylo?“ popadala dech Sandra a opírala se o altán.
„Já sice nevím, co přesně jsou zač.“ zamyslel se Petr. „Ale z části vypadali jako lidi. A ten hlavní dokonce uměl česky!“
„Ten umí asi osm jazyků!“ vysvětloval Kalivoda a balil si svoje věci, „Tady vidíte, co s vámi Pláně udělaj. Možná, že kdysi lidmi byli. A stalo se z nich tohle. Proto se Maokvaiové odstěhovali do hor. Tady dole to s lidma dělalo divy. To všechno ten plyn.“ Vstal a rozhlédl se.
„Musíme se vrátit.“ Pokračoval, „Vědí už, kde sídlíme, zaútočí! Musíme varovat náčelníka!“ a všichni čtyři se vydali zpět k táboru Maokvaiů.
Za nedalekým stromem se pohnulo křoví.
„Tak on je tady!“ řekl nahlas muž v plsťovém kabátě, jemuž záda pokrývalo křoví. „Vrátil se, ale proč?“ a vyrazil zpět do bažin. Shrben a pomalým krokem vkročil do močálu a postupoval dál, až se docela potopil a nechal za sebou jen pár bublin.

Cerenagva seděla ve svém stanu blízko lesa. Seděla se zkříženýma nohama a něco si pobrukovala. Na chvíli se zastavila a zaposlouchala se.
„Smět jít dál, Alfréde Čelanský!“ řekla se stále zavřenýma očima. „Vědět už, tvůj syn tady?“
Z křoví vystoupil shrbený, ale přesto vysoký muž v dlouhém tmavě modrém plsťovém kabátě s vojenskou čepicí, po níž už se mu nevešly vlasy a přisedl si k Cerenagvě. Rozpovídal se. Povídali si dost dlouho a nevšimli si, že opodál je pozoruje a poslouchá Pavla Mayerová, která se z nudy rozhodla podívat se po okolí. Přesněji řečeno, Alfréd Čelanský si ji nevšiml. U Cerenagvy nebylo nikdy jisté nic.

„Unesli nám doktora, jestli si to neuvědomujete!“ řval Petr na Evžena snad celou cestu. Před táborem už to Kalivoda nevydržel a jednu mu vrazil.
„Mně zase ženu!“ okřikl ho. „Ale to není vůbec nic ve srovnání s tím, co nám udělá náčelník, až se to dozví!“
„Petře!“ ozvala se najednou přibíhající Pavla. „Petře! Viktore, viděla jsem tvého otce!“

Dva kulhaví a trávou porostlí hodili zesláblého doktora před onoho muže, který s výpravou předtím vedl rozhovor. Ten seděl na kusu skály a četl si v knize, na jejímž rubu stálo Dějiny alchymie císařské.
„Vzpomínáte si na tento výtisk, pane Doktore?“ zaklapl knihu. „Je totiž váš! Tuhle knihu jste nám sem přinesl, když jste tu byl poprvé. Druhou jsme našli u našeho nového přítele pana Hlavsy a tu třetí má, nemýlím-li se, pan Kalivoda, že? Víc výtisků, tuším, nebylo, takže bychom to mohli mít kompletní!“
Doktor Swoboda se rozhlédl kolem. Nedaleko od něj stál Pavel Hlavsa, jemuž záda pokrývalo větvoví, a levou část těla měl celou zdřevnatělou. Když se podíval pozorně po zbytku družiny, vzpomněl si okamžitě na několik dalších tváří. Zuzana Novotná a Petr Čestmír tu byli také. Jen Alfréda nikde neviděl.
„Je až legrační, jak ten starý kronikář popisuje zdejší situaci!“ pokračoval dál muž. „Z Wilhelma Gücklhorna dělá úplného chudáka. A přitom nikomu není divné, že ta bestie se tu objevila až po jeho příchodu. Nikoho nenapadlo, že Wilhelm Gücklhorn je tou příšerou. A přitom jsem se od té doby ani moc nezměnil, kdyby starý Albrecht přidal do kroniky několik obrázků, mohli mě lidé poznat!“ dořekl muž a rozesmál se.
„Víte, pane doktore, zdejší klima dělá naprosté divy. I vám to možná prospěje. Trochu se nadýcháte místních par a budete myslet úplně jinak.“ Pak se otočil na toho v arabských šatech. „A-bdgule! Vemte si sebou někoho a dopravte doktora dolů k jeskyním. Tam ho nechte pár hodin nadýchat.“ Vrátil se zpět ke skále a otevřel knihu.
„Jo a ještě něco!“ vzpomněl si. „Až se vrátí Čelanský, zavřete ho tam taky!“

U altánu uprostřed Prokletých plání se objevila skupinka lidí. Vepředu kráčel rázným krokem Viktor Čelanský, za ním klopýtal Petr Mohyla a kdesi za nimi se je snažili dohnat Sandra Průchová, Pavla Mayerová a Evžen Kalivoda.
„Viktore, zastav se!“ křičel na něj Petr a zhluboka oddychoval.
„Tátu jim tam nenechám!“ vztekal se Viktor a dupal dál k altánu, „Kalivoda říkal, že celé podzemí je plný tunelů od těch plynů, že jo?“
„No ano, ale nevíme, jestli jsou dostatečně velký pro lidi.“ Dohnal je konečně Kalivoda s děvčaty.
„Tak to musíme zjistit!“ řekl Viktor a znovu vyrazil směrem k močálu.