Úhel pohledu - On

Anotace: První díl čtyřdílného cyklu. Každý díl je rozdělen na dvě části - jedna z pohledu hlavního hrdiny, můžeme-li ho tak vůbec nazývat. A druhá z pohledu hlavní hrdinky, zaslouží-li si takové označení.

I. PACIENT

Už několik dní vytrvale pršelo. Letní bouřky zasáhly celý kraj a lidé zůstávali o víkendech doma. Tu noc skoro nespal. Podařilo se mu usnout v jednu hodinu v noci. Bubnování kapek do oken ho ale vytrhlo ze spánku už někdy kolem třetí hodiny ranní. Od té doby se jen převaloval a snažil se ignorovat zvuky přírody. Nesnášel druhé patro své vily, kde na rozdíl od přízemí nebyla taková zvuková izolace. A ačkoliv zvuky ulice sem nedoléhaly, před mocí živlů se tu neschoval.

K tomu se vrátila bolest zad. Vstal a procházel se po domě. Pohyb přinášel úlevu. V přízemí bylo hrobové ticho. Když už počtvrté vyšel do patra a zpět do přízemí, vytáhnul u krbu podložku na cvičení a pustil se do posilování. Byl unavený a pohyb ho vyčerpával. Ale přesto se stále nedokázal unavit natolik, aby usnul. Nakonec zůstal ležet na podložce a zíral do stropu. Dal by vše za pár dalších hodin spánku. Ale nakonec musel boj vzdát. Sedl si do křesla a otevřel jednu ze stovek knih v obří knihovně, která vyplňovala celou stěnu. Zbytek noci probděl u francouzského románu, který už četl podruhé. I tentokrát pohrdal všemi postavami pro jejich slabost. A téměř nekriticky fandil falešnému abbému, který byl zosobněním chladu. Četbu prokládal procházkami po prázdném domě a cvičením.

Nad ránem se osprchoval. Zůstal v županu a vytočil číslo svého soukromého doktora. V kuchyni vysypal do elektrického mlýnku prvotřídní etiopskou kávu. Vůně prostoupila celou kuchyni a on kávu ve dvou dávkách nasypal do kávovaru. Doktor přijel přesně v půl šesté. Starý muž vešel do domu lehce shrbený a s poděkováním se posadil a přijal nabídnutou kávu. Měl na sobě šedý oblek, na kterém bylo zjevné, že je již několik let nošený. Byl však vzorně čistý a stisk ruky měl stále pevný. Léta se projevovala na jeho vzhledu, ale mozek mu stále sloužil na plné obrátky. V době své největší slávy byl uznávaným expertem v oblasti neurologie. Z oboru byl donucen odejít po skandálu s etickým podtextem. Doktor na to nerad vzpomínal, stále pociťoval křivdu, které se na něm dopustili. Zdaleka však nepřišel o všechny svoje příznivce a jako nezávislý poradce navštěvoval své klienty, kterým jeho minulost nevadila. Zrovna muž v županu patřil mezi ty, které morální dilemata netrápila. V jeho domě i kancelářích byl doktor častým hostem a ošetřoval nejen jeho, ale také řadu jeho pracovníků. K doktorově práci patřila mlčenlivost, kterou si zachovával ještě z dob lékařské praxe. Jako nezávislý poradce byl navíc raději, když toho opravdu moc nevěděl. A to jeho pacient oceňoval úplně nejvíce. Bylo třeba ošetřovat střelná, řezná i bodná poranění. Občas musel ulehčit něčí umírání. Vše dělal precizně, mírnil utrpení tam, kde je jiní způsobili. Pokračoval ve svém poslání.

Stařec měl z muže sedícího proti němu velký respekt, což bylo patrné z jeho pohybů i řeči. Ale byl jeden z mála, kteří dokázali být upřímní. Jeho profese lékaře to koneckonců vyžadovala.

„Co vás trápí, pane?“ zahájil debatu host.

„Záda,“ odvětil stroze pacient.

„Už jsem vám to říkal, musíte do špitálu. Moje možnosti jsou omezené zajištění analgetik a možná by se mi podařilo nechat vám udělat i krevní testy…ale jestli chcete mít jistotu, nezbývá, než navštívit špitál.“

Muž sedící v křesle tuto odpověď velmi dobře znal. „Nechci jít do nemocnice, proto mám vás, doktore. Řekněte mi aspoň vaše domněnky.“

Doktor odevzdaně povzdechl: „Takto to nelze, pane. Takto vás přeci nemohu diagnostikovat. Je třeba udělat rentgen páteře, krevní testy na autoimunitní látky a měl byste také navštívit revmatologa. Nemohu tyto procesy suplovat v domácích podmínkách.“

„Řekněte mi vaše domněnky,“ trval na svém pacient.

„Bechtěrevova nemoc,“ vzdal to doktor „ odpovídal by váš věk, to že bolest ustupuje po pohybu i to, že jste unavený. Ale může to být i rakovina páteře.“

„Rakovinu používáte vždycky, když se mě snažíte vyděsit a donutit, abych šel k jinému lékaři,“ pousmál se pacient a pokračoval: „Ale nemyslíte si, že je to rakovina. Řekněte mi víc o té bechcosi nemoci.“

„Bechtěrevova nemoc. Je to autoimunitní onemocnění revmatické povahy. Přichází velmi postupně a není léčitelné. Ale není ani smrtelné a moderní medicína umí zpomalit až zastavit jeho vývoj i zmírnit bolesti. Čím dříve se s léčbou začne, tím lépe. Pokud nenastoupíte léčbu, skončí vaše páteř ve formě neohebné tyče.“

Pacienta to zaujalo. „Jak jsem to dostal?“

„Nevíme, zda trpíte právě touto nemocí, pane,“ opravil ho doktor.

„Dobře, jak někdo dostane tady tu děvku do těla?“ zostřil tón řeči pacient a doktor se už nesnažil odporovat: „Může to být geneticky podmíněné, pokud by měl někdo z vašich příbuzných Bechtěreva, je zde šance, že budete trpět stejným postižením. Ale v žádném případě to není pravidlo.“

„Fajn, začneme léčit tohle,“ rozhodl se pacient a bral situaci za vyřešenou.

Ne tak doktor: „Smím-li něco navrhnout, pane. Pokud se nechcete zastavit v nemocnici.“ Na chvíli se odmlčel, aby získal povolení od svého klienta. Ten lehce kývnul hlavou na souhlas. „Potom by bylo dobré, kdybychom se přeci jen trochu ujistili, že je důvodné podezření, že se jedná o tuto nemoc. Pošlu vaše krevní vzorky na testy. A vy byste mezitím zjistil svoji rodinnou anamnézu.“

Pacient zvedl obočí: „Tak to těžko.“

Doktor chvíli civěl do svého šálku s dopitou kávou a sbíral odvahu. Lékařská povinnost převážila a on opět pronesl návrh: „Nezlobte se, pane, ale pokud vás budu léčit kortikoidy v případě, kdy se jedná o jinou nemoc, vystavím vás rizikům vedlejších účinků, které mohou být stejně nebezpečné jako současný stav. Nepovažuji za rozumné léčit vás takto naslepo.“

Muž v županu věděl, že má doktor pravdu. Ale představa, že by se měl vrátit do domova a pátrat po rodinných zdravotních záznamech, se mu příčila.

„Uvidím, co půjde, doktore. Ale moje rodina a já nejsme úplně v kontaktu. Možná nic nezjistím. Zkusíme aspoň odebrat tu krev, co říkáte?“ S těmito slovy vyhrnul župan nad loket a napumpoval krev do žíly. Doktor mu navzdory svému věku velmi zručně odebral dvě zkumavky krve a zalepil ránu. Jeho pacient nepatřil k těm, se kterými by si chtěl ještě dále povídat. Podal mu krabičku s prášky proti bolesti a rozloučil se. Majitel domu spolkl jednu pilulku a zapil ji zbytkem kávy. Venku přestalo pršet. Vyšel tedy do druhého patra, shodil ze sebe župan a nahý se zachumlal do peřin. Navzdory vypité kávě do dvou minut usnul.