O markýze a dvou šermířích

O markýze a dvou šermířích

Anotace: Část první Hermiona, kapitola první Večer plný překvapení (1/3) Francie, 1728 Můj román z historického prostředí s detektivní zápletkou unesené šlechtičny. Budu vděčná za Váš názor

Schylovalo se již k večeru, ovšem zábavy na zámku nedaleko Chinonu se zdaleka končit nehodlaly. Ba spíše naopak.

Sešli se tu dnes ti nejvýznamnější hosté z okruhu rodiny a blízkých přátel majitele panství, aby oslavili devatenácté narozeniny jediné dcery zámeckého pána, markýze de Bouchais. Přijeli z nejrůznějších koutů země a někteří i ze zahraničí a měli tu čest honosit se vysokými šlechtickými tituly, vojenskými hodnostmi či alespoň význačným postavením u dvora některého z mocných francouzských rodů.

Sál, v němž se shromáždili, překypoval bujarou náladou posílenou množstvím vypitého alkoholu, vytříbeným chováním i (v naprostém rozporu s tím) koketováním a také družnými hovory. Někteří z hostů postávali na terase a při rokování, jež mnozí ovládali již poněkud ztěžklým jazykem, jim od úst prchaly obláčky vodní páry. Nadcházel listopad a bylo sychravo. Pánové přesto posud bezstarostně posedávali v křeslech, neboť byli na chlad zvyklí z časných loveckých výprav a vojenských ležení. V čele s markýzem de Bouchais nešetřili slovy ni dechem a dlouze polemizovali o tom, který z jejich rodů má v zemi nejstarší kořeny. Přítomní žoldnéři rozšafně líčili své hrdinské činy, srovnávali rozdíly jednotlivých táborů a vzájemně se předháněli, který z nich si vzpomene na nejvíce názvů zbraní všeho druhu.

Vznešené dámy se však zimou třásly po celém svém těle a vůbec se za to nestyděly. Občas se některý džentlmen zvedl, aby přes bílá obnažená ramena dámy pokrytá husí kůží přehodil vlastní brokátový kabátec, ale to bylo zcela výjimečné. Většinou se každý věnoval výhradně zástupcům vlastního pohlaví. Proto se paní a slečny shromáždily do několika hloučků, a ačkoliv se tyto skupinky rozmístily po celém sále, všechny do jednoho kritizovaly a naopak vyzdvihovaly prvky poslední pařížské módy a lály na své drahé polovičky. Také do detailů rozebíraly vzezření svých společnic a vybíraly mezi sebou tu, které to daný večer nejvíce slušelo. Ach, ty přezdobené róby s hojností krajek a mašlí, krinolínami, jež si nechaly pro dnešní slavnost zhotovit, na těch si musili krejčí a švadleny po celé zemi vydělat jmění, a těch tun rtěnek a moučných pudrů, těch nesčetných parfémů vonících běloskvoucí paruky také mnohých pánů.

 

Hermiona de Bouchais si povzdechla. Třicátník v důstojnické uniformě, který do ní vrazil, se jí ani neobtěžoval věnovat pohled přes rameno, natož aby se jí omlouval. Nebyl tu sám, jeho velitelem byl plukovník du Martaus, blízký přítel jejího otce. Proto ho markýz pozval, a milého důstojníka nemohlo napadnout nic lepšího, než s sebou vzít několik vojáků ze svého regimentu, prý pro případ nebezpečí. Adolescentní dcera pána domu z toho příliš nadšená nebyla. Neměla ráda vojáky, jejich arogantní povýšenost. Zejména pana plukovníka. K dokonalosti dnešního večera podle jejího názoru chybělo už jenom tolik, aby ji ten brunátný otylý žoldák vyzval k tanci. Pravda však byla, že jakkoli se jí pyšný přítel jejího otce hnusil, dokázal ji také překvapit. Byl obrovský, kdyby měl být zvířetem, připsala by mu markýza nepochybně právě prase, neboť se mu v lecčems podobal. Navzdory svým rozměrům a zajisté také váze se však čtyřicetiletý plukovník dovedl pohybovat rychle a obratně.

Nebyla to jen přítomnost velitele a části regimentu, co dívku frustrovalo. Oslavy začaly již před několika hodinami a měly trvat přinejmenším do následujícího poledne, a ona byla přitom již tolik unavená! Chtělo se jí zoufale spát, jenomže dvorská etiketa a jiná mimořádně vyčerpávající pravidla, která musela dodržovat jako členka aristokracie, jí nedovolovaly opustit urozenou společnost sálu a jít si lehnout. Byla už v takovém stavu, že dokonce uvažovala o předstírání nevolnosti, jen aby unikla.

Nenápadně zabloudila koutkem oka na svou matku. Stála v hloučku svých přítelkyň a právě se jim se smíchem omlouvala, že se musí jít věnovat dalším hostům. Dívka stejným způsobem pokradmu pohlédla na druhého člověka, jenž ji zplodil. Hověl si v pohodlném křesle, a přestože družně hovořil se svými přáteli, k nimž se nyní připojil i obtloustlý du Martaus, bedlivě svoji dceru sledoval. Rychle pohled odvrátila, protože sledujíc otce narazila ve svém zorném poli rovněž na plukovníka, který se jí naprosto hnusil. Byl tak plnoštíhlý, že jí občas připadalo, že jestliže sní ještě kuličku hrášku nebo se snad jen posadí, musí se mu roztrhnout uniforma. Bohužel se to zatím nestalo, a tak otylému vojákovi dosud zjevně ani nepřišlo na mysl, aby se v hodování krotil. Ale Hermiona si se smíchem v duchu říkala: nikdy neříkej nikdy.

Zhluboka se nadechla, sebrala odvahu, řekla si, že stejně nemá co ztratit, a namířila si to k otci. Po cestě se modlila, aby ji du Martaus přehlédl anebo si jí nevšímal, protože to poslední, co chtěla, bylo tisknout se při tanci k jeho pupku. Byla hrdá na svůj štíhlý pas, i když měla korzet, bylo to z čistě módních důvodů. Nesnášela lidi, kteří byli při těle, neboť to bylo nejen nepříliš potěchou pro oči, ale především naprosto nezdravé. Pokud by existovala společnost výhradně plnoštíhlých, pak by jejich králem nepopiratelně byl právě plukovník du Martaus.

„Papá, směla bych si jít, prosím, odpočinout? Jsem velice znavena,“ poprosila pokorně před svým rodičem a učinila hluboké pukrle.

Markýz de Bouchais byl šedesátník hrdý na stříbrné šediny svého stále se přibližujícího stáří přežívající v zoufalé naději, že své dceři zajistí relevantní postavení francouzské šlechtičny, ideálně sňatkem s obzvláště význačným velmožem. Rodina markýzů de Bouchais už několik desetiletí postupně ztrácela svoji popularitu mezi ostatními, zámožnějšími a mocnějšími, francouzskými rody.

„V žádném případě, dcero,“ odvětil nyní přísně. „Už bys měla dávno vědět, že se nesluší…“

„… opouštět tak vznešenou společnost jako je ta skýtaná vašimi přáteli a příbuznými, já vím, papá.“

„… a taky skákat lidem do řeči,“ podotkl upjatě pán domu. „Teď jdi, věnuj se svému bratranci Hugovi, sedí tam tak sám, a přitom jste si spolu jako malí neustále hráli!“

„Ale – “

„Už dost, toto je mé poslední slovo. Je vám devatenáct, už nehodlám dbát tvých směšných rozmarů. A teď běž, musím se věnovat tady panu plukovníkovi,“ pokáral ji nedůtklivě předek. Chtěla ještě jízlivě podotknout, že se nesluší lidem skákat do řeči, jak to právě udělal on, ovšem postřehla výraz v otcových očích a rychle si to rozmyslela.

„Jak jest vaše přání, marquis de Bouchais,“ odvětila se sklopenýma očima.

Autor Rebejah, 19.04.2018
Přečteno 69x
Tipy 1 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: LenkaT
ikonka Komentáře (1)

Komentáře

Tak mám za sebou tenhle první díl a čte se mi to moc pěkně. Brzy se pustím do dalších :)

10.08.2018 13:27:35 | LenkaTreagovat

© 2004 - 2018 liter.cz v1.4.2 | Facebook, Twitter