O markýze a dvou šermířích

Anotace: Část druhá Kiera, kapitola pátá Rozloučení (2/2).

Když jsem skončila, uvědomila jsem si, že jsem se do práce jako obvykle příliš ponořila a nevnímala okolí. Simon na mě mluvil a zjevně už poněkolikáté opakoval stejnou větu: „Posloucháš mě?“

„Prosím?“ zvedla jsem hlavu a přešla ke kádi s vodou ve druhé místnosti, abych smyla krev ze svých rukou.

„Ptám se tě, jestli vážně nevíš, kdo je markýza de Bouchais?“

Zavrtěla jsem hlavou a zastrčila za ucho pramen černých vlasů, který mi neustále padal do oka.

„Vždyť to ona je ta dívka, která je tu s plukovníkem!“ zvolal už na pokraji šílenství můj druh.

„Promiň,“ omluvila jsem se, ačkoliv jsem vlastně pořádně nevěděla, za co. „Co se stalo?“

„Markýzu plukovník unesl do Paříže z Chinonu, protože si ji chtěl vzít jakýsi hrabě. Přišel ji ale zachránit kapitán a její bratranec. Když byla volná, ti dva se pohádali, koho z nich má raději, a vyvrcholilo to soubojem, při němž ale Hugo, markýzin bratránek, podváděl. Výsledek máš na stole.“

„Zajímavé,“ zamumlala jsem nepřítomně. „Musím se o Roberta postarat, ale plukovníkovi du Martaus nevěřím. Měl bys je hned zítra doprovodit do Chinonu a začít pátrat.“

„A po čem? Únosce je po smrti!“

„Ty si opravdu myslíš, že ji hrabě unesl jen proto, že si ji chtěl vzít?“

„Jistě,“ pokrčil rameny. „Já bych tě taky unesl, kdyby…“

„Přestaň, teď se to hodí ještě méně než předtím,“ odbyla jsem ho. „Já se domnívám, že za tím únosem stál ještě někdo další. To vysvobození, smrt hraběte – všechno šlo podle mě moc snadno. Až podezřele snadno, nepřijde ti?“

„Ty máš nápady,“ ušklíbl se. „Kdo za tím prosím tebe tak asi stojí? Mladinký Ludvík XV.? Nepovídej!“

„Možná by to mohlo být,“ pokrčila jsem rameny. „Jak sám říkáš, král je velmi mladý a markýza velmi půvabná. Ale je do toho zapletená spousta lidí. Někdo najal hraběte, aby najal plukovníka, aby unesl markýzu. Je to spletité, ale to intriky často bývají, milý Simone. Souhlas si se mnou, nebo nesouhlas, jak chceš. Já však zastávám názor, že za celou záležitostí bude někdo nesmírně mocný.“

„Dejme tomu, že máš pravdu,“ připustil Angličan. „Pokud je tomu tak, pak to je někdo, kdo je ženatý a příliš čestný na to, aby měl milenku.“ Zachytil můj vyčítavý pohled, a tak rychle pokračoval: „Nenamáhej se, miláčku, oponovat mi, že někdo, kdo je tak čestný, než aby měl milenku, nedá někoho unést. Lidé jsou složití.“

„Máš pravdu…“ odpověděla jsem zadumaně. „Nu, dalo by se dlouze polemizovat. Na to ale není čas, myslím, že o zábavu na večer máme postaráno, drahý Simone. Musím kapitána kontrolovat, jestli nenastanou komplikace. Zburcuj prosím tě krčmáře, jestli je tu další volná jizba, v ní budeš ty s markýzou.“

„Mám být sama v jedné místnosti s Angličanem?!“ ozvalo se ode dveří. Ohlédli jsme se, v její tváři nebylo možno číst žádnou emoci.

„Máte s tím problém, urozená slečno?“ optal se jedovatě Simon, hrdý Angličan, jak jen Brit může být. „Můžete být tady s mou přítelkyní, ale upozorňuju, že nejsem zdaleka tak dobrý léčitel jako ona a pro Roberta by to nemuselo dopadnout zrovna nejlíp!“

„Já proti vám nic nemám, naopak,“ usmála se dívka. „Ještě nikdy jsem s žádným nemluvila. Budete mi vyprávět o své rodné zemi?“ Simon z Oxfordu beze slova přešel k ní, uchopil ji za ruku, políbil jí ji a odvedl ji nahoru.

Jakmile oba zmizeli, vrhla jsem se ke kapitánovi a začala horečně prohledávat jeho oblečení. Původně jsem měla v úmyslu zjistit jen, odkud konkrétně pochází (z které části rozlehlé Paříže), ale to, co jsem objevila, mi vyrazilo dech.

Robert de Paris byl Brit. Angličan.

Jeho skutečné jméno znělo Robert z Yorku.

Pohlédla jsem směrem, kde ještě před chvíli stála zděšená markýza. Ta dívka o tom neměla ani ponětí! Celou dobu ji kapitán klamal. Nevěděl to zjevně ani plukovník. Plukovník!

Vyběhla jsem z místnosti. Stál u stolu, na kterém zasychala Robertova krev. „Co víte o kapitánovi?“ zeptala jsem se jemně.

Obrátil se na mě. „Ne mnoho,“ pokrčil rameny. „Tvrdil, že se narodil na předměstí Paříže jakési nevěstce, svého otce neznal a matka brzy zemřela. To je asi vše, co vám o něm můžu říct, urozená slečno.“

„Vím, že to je divná otázka, ale nepostřehl jste u něj někdy jiný přízvuk?“

„Proč by měl mít jiný přízvuk? Je přeci Francouz, jako já. Nerozumím vašim otázkám.“

„Promiňte,“ přikývla jsem a začala smývat krev ze stolu. „Jen teorie. Asi bláznivá. Běžte si odpočinout, moje jizba je volná. Nemyslím, že je moudré s de Parisem hýbat, zůstanu s ním tady dole.“

„Jak myslíte, urozená slečno,“ odpověděl a zamířil ke schodům. Sledovala jsem ho, dokud mi nezmizel z dohledu. Nemyslím, že by mi lhal.

Brzy ráno plukovník s markýzou a můj anglický přítel vyrazili na cestu do Chinonu. Dalo se předpokládat, že jim cesta zabere nejméně týden. Rozloučili jsme se. Ihned po jejich odchodu mne zaplavil příšerný pocit, že se stane něco strašného.

Navštívila jsem pařížského rychtáře a uvědomila ho o tom, co se v noci stalo. Přislíbil, že pošle do mé země dopis králi, aby věděl, že se má cesta do Británie poněkud protáhne. O tom, že kapitán de Paris ve skutečnosti není Francouz, jsem před rychtářem samozřejmě smlčela, jen jsem se ho zeptala, zda ví něco o jeho dětství.

„Příliš ne, urozená slečno,“ zavrtěl hlavou. Když jsem mu vypověděla, co mi řekl plukovník du Martaus, vytřeštil na mě oči. „Víte, co je zvláštní, madam? Podle toho, co jste mi řekla, mže být tomu kapitánovi nanejvýš dvacet let. A v době, kdy měl údajně přijít o matku, tady žádná nevěstka nezemřela, to bych o tom musel něco vědět!“