O markýze a dvou šermířích

Anotace: Část druhá Kiera, kapitola šestá Robert.

Nepočítala jsem s komplikacemi na naší cestě, proto jsem s sebou vzala jen minimum různých hojivých mastiček. Rozhodla jsem se vypravit se do apatyky. V Paříži jsem nebyla poprvé a něco málo jsem si její mapy z poslední doby přeci jen zapamatovala. Nejbližší apatyka nebyla nijak daleko. Tu chvíli se beze mě Robert taky obejde, říkala jsem si.

Lékárník nebyl o mnoho starší než já, ale jeho vlasy už se mohly chlubit stříbrem stáří. Vlídně se usmíval bezzubými ústy na každého zákazníka, a i když by se kdekomu mohlo zdát, že sotva stojí na nohou, pohyboval se s jistotou.

„To jsou k nám dneska hosti,“ přivítal mne laskavě. Musela jsem mu úsměv oplatit. „Lidi, kteří ke mně chodí, znám nejmíň dvacet let, vás jsem ještě neviděl. Přistěhovala jste se nedávno?“

„Jen projíždím,“ odpověděla jsem.

„Co potřebujete?“ optal se přívětivě.

„Pomoc,“ řekla jsem. A pověděla jsem mu, oč jde. Vyslechl mě, pak několik lahviček a obvazů schoval do mošny a apatyku zavřel. Dveře zamkl a zajistil petlicí.

„Vy jste také léčitel?“ zajímal se, když jsme pomalu kráčeli k hostinci, v němž jsem byla ubytovaná.

„Kdysi jsem působila jako markytánka v pár leženích,“ přisvědčila jsem. „Nejsem tak dobrá jako běžný lékař, ale troufám si říct, že na leccos vystačím. To ovšem neplatí o tomhle případě.“

„Je příjemné zase vidět někoho z vaší země,“ blekotal staříček. „Máte libozvučný přízvuk. Paříž je ovšem trochu z cesty, nemyslíte?“

„Ne pokud jedete do Británie,“ usmála jsem se. „Vy znáte i někoho jiného z mé vlasti?“

„Jistěže, pár vás tu je,“ přitakal on. „Znáte zlatníka Eriqa Jrömera? Ten je z Gon. Pak si ještě vzpomínám na jistou mademoiselle, ale jméno si nepamatuju.“

„Nevěděla jsem, že je nás tu tolik,“ pokývala jsem hlavou. Vešli jsme do šenku a já mu ukázala kapitána de Paris.

Letmo ho prohlédl. „Jsem jenom lékárník, i vy máte větší zkušenosti nežli já,“ omlouval se. „Snad pomůže tohle, kostival. Mělo by to urychlit hojení.“ Podal mi krabičku s mastí. „Probudil se už?“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Přinesli mi ho sem včera v noci.“

„Aplikujte tu mast dvakrát denně,“ instruoval mě. „Kdyby se do zítra neprobudil, jděte pro doktora. Víc vám nepomůžu, už bych si měl pospíšit zpátky do krámu.“

Kapitán procitnul pozdě odpoledne. Mírně pootočil hlavu, zabloudil na mě koutkem oka a chraplavě zasípal:

„Kde…?“

Posadila jsem se na posteli, ten hlas mě vytrhl z přemýšlení o případu účinněji nežli hlas Simonův.

„Kde…?“

„Kde to jste? V Paříži, pane kapitáne,“ ubezpečila jsem ho. Sípavě se rozkašlal a pak ze sebe namáhavě vypravil další slovo:

„Her-mi-ona…“

„Markýza je v bezpečí,“ ujišťovala jsem ho. „Je s plukovníkem a mým přítelem na cestě do Chinonu.“

„Kdo… Kdo jste?“ vyzvídal.

„Já jsem… jen projížděla,“ šeptala jsem něžně. „Musíte odpočívat.“

„Musím…“ opakoval. „Musím…“ Usnul jako malé dítě. Chvíli jsem ho vískala ve vlasech, pak se znova uložila vedle něj. Byla jsem šťastná – to, že se probudil, zvěstovalo dobré znamení.

Po týdnu se stav mého pacienta rapidně zlepšil. Čím déle byl nucen zůstat v posteli, tím více protestoval, byl už schopen relativně normálně mluvit a dokonce mu trošinku zrůžověly tváře. Zároveň jsem věděla, že Simon s plukovníkem dopravili markýzu k jejímu otci a můj přítel by se mohl tak za týden dva vrátit do Paříže.

Jednoho dne už jsem to nevydržela, a protože bylo kapitánovi podstatně lépe, udeřila jsem na něj: „Tak, a teď spusťte, kapitáne – kdo jste doopravdy? Nějaký britský špion?“

„Jak to myslíte?“ podivil se.

„Vím, kdo jste. Vím, že pocházíte z Yorkshire, nebyla bych vyšetřovatelka, abych si to nedala dohromady.“

„Mýlíte se,“ odvětil.

„Tak mě poučte,“ vybídla jsem ho nesmlouvavě a posadila se k němu.

Vyprávěl mi, jak žil v Británii, dokud si jednoho dne před šest lety bez svolení nepůjčil otcův člun a nevyplul na moře. Bouře ho odnesla na jih k francouzskému pobřeží, měl tehdy štěstí, že se neutopil. Zde ho ale jali vojáci a považovali ho za britského špeha, stejně jako teď já. Několik let strávil v žaláři na zámku markýze de Bouchais, který Brity na smrt nenávidí. Tam také poprvé spatřil markýzu Hermionu, ačkoliv ona si na něj jistě nepamatuje.

Posloucháním stráží se celkem slušně naučil francouzský přízvuk i řeč, a tak v něm nikdo nepozná rodilého Brita. Přejmenoval se na Roberta de Paris a vstoupil do armády.

Poslouchala jsem jeho vyprávění, ale musel mi je zopakovat, neboť mi přeběhl mráz po zádech při zmínce, že markýz de Bouchais nenávidí Brity.

Simon byl ve smrtelném nebezpečí!