Tábor - Bitva o Ömsu

Anotace: Třináctá kapitola

To ráno čtvrtého ledna mě zburcuje nadšený René a tahá mě za rukáv ke generálovu stanu. Venku je ještě tma a já s maximální nelibostí zaznamenávám, že zbytek regimentu ještě spí, jen v kuchyni zahlédnu Axela s Jaufrém vařící polévku k snídani. Zaslechnu, jak s výrazným přízvukem zkouší na svého společníka lámanou francouzštinu.

Je to poprvé, co na vlastní oči vidím de Lillea spát. Jistě, je mi jasné, že musí spát, ale poprvé za tři měsíce, které ho znám, jsem toho svědkem. Přikryl se kožešinou. Kožešinou! My mrzneme v tenkých režných dekách a on…

René ho osobně zburcuje, vyslechne si urážlivé poznámky a pak nás vede k jižní palisádě. „V noci jsem nemohl spát, tak jsem si tak hrál. Málem jsem se zabil. Když vystřelíte z děla, je to vlastně výbuch, exploze, která vyžene dělovou kouli ven.“

„Bravo, přišel jsi na to, že střelný prach je výbušný – to zjistili už před čtyřmi sty lety na východě!“

René mě symbolicky uhodí do paže. Chci mu ránu oplatit, ale všímám si generálova výrazu a raději si to rozmyslím.

„Pierre, nemáš nějaké sklo?“ ptá se René. Vrtím hlavou. „Sklenku, cvikr, cokoliv…“

Generál vytahuje z vnitřní kapsy uniformy cvikr a podává mu jej. Vzápětí se na něj nahněvaně oboří, když René hodí předmět do sněhu a několikrát na něj zprudka dupne.

„Sakra, osmičko, co to děláte?!“

Plukovník opatrně sbírá střepy a vkládá je do malé dřevěné krabičky. Vykládá, že je od Gabriely, šperkovnice. Od opasku odepne váček střelného prachu a jeho obsah vysype do krabičky. Tu poté obvazuje kusem lana. S generálem si vyměníme zvědavý pohled a napjatě pozorujeme Reného počínání.

Pak můj přítel lano zapálí a obratně krabičku vyhodí obloukem co nejdál od tábora.

„K zemi!“ zavelí. Všichni tři sebou mrštíme o zem, zaboříme se do sněhu jako do pokrývek.

A pak uslyšíme výbuch.

René jako první vzrušeně vyskočí a spokojený sám se sebou si zamne ruce. Já s de Lillem vstaneme o pár vteřin později a pohlédneme na sebe, přičemž jednohlasně zvoláme: „No nebyla by to zbraň proti Švédům!“

„Je zajímavé, že střelný prach používáme docela běžně, ale užít jej takhle, to pokud vím ještě nikoho nenapadlo,“ říká obdivně generál. „Skvěle, osmičko.“ Otáčí se a zamíří zpět ke svému stanu, ale ještě se na okamžik ohlédne přes rameno.

„A abych nezapomněl, příště mě nebuďte, pokud nedojde k něčemu vážnému, srozuměno?“

Vtom nás zburcuje poplach. Celý zadýchaný se k nám přiřítí plukovník de Ïille a sotva dokáže zastavit. „Pane,“ vyhrkne. „Švédi. Jsou na dohled a míří sem!“

„Kolik?“

„Deset tisíc určitě, spíš víc.“

„Přivstali si,“ zabručí on. „Fajn. Zburcujte vojsko. Je načase Švédům ukázat, kdo je tady pán, nehodlám tu trávit další dva roky.“

„Ano, pane.“

Všichni se rozbíháme ke svým plukům. „Hej, Axeli, jdeš s námi!“ zvolá René a hodí mu meč. „Aspoň ukážeš, jak vážně jsi to s námi myslel!“

Mladý Švéd se toho tak lekne, až se řízne do prstu. Napůl pokrájenou cibuli zbarví krev, která se vyřine z čerstvé rány. Nože se chopí Évariste a zeleninu dokrájí.

Axel se zadívá na zkrvavenou dlaň a zbledne. Pak sebou v mdlobách mrští o zem a zaboří se do sněhu.

„Ten s námi asi nepůjde, plukovníku,“ ušklíbne se voják, klekne k němu a začíná ho křísit.

Mohl mdlobu předstírat?

 

Není čas na hlubší plánování strategie bitvy, je třeba zastavit Švédy v postupu dřív, než dorazí do tábora. Hlavní voj míří z jihu, ale údajně další vojáci zaútočí z kterékoli strany. My se však musíme věnovat hlavní linii. Tedy naši vojáci, já se samozřejmě bitvy neúčastním, stejně jako de Lille, který s rukama za zády stojí na vyvýšenině a pozoruje nastávající střet.

Válka je vedena přísnými pravidly. Nejprve jádro armády, pěchota, vytvoří obdélníkový šik širší stranou natočený k nepříteli. Šedesát mužů ve třech řadách po dvaceti. První řada zaklekne, společně s druhou zamíří a vypálí, pak obě nabíjejí, zatímco je třetí řada palbou kryje. Tahle přestřelka je nejnudnější částí celé bitvy, které se ovšem bohužel jednoduše nelze vyhnout.

„Nelíbí se mi to,“ poznamená de Lille a jedník okem mžourá do dalekohledu. „Proč je jich tak málo!“

„Pane, málo? Je jich víc než nás!“ zvolám.

„Je jich málo, d’Agoulle. Král říkal, že jich tu má být šedesát tisíc.“

„Možná v celé švédské armádě, určitě ne tady, generále, nezapomeňte, že bojují na dvou frontách, Petr I. taky čelí nájezdům.“

„Chtějí zpátky bažiny, kde si vystavěl Petrohrad?“ ušklíbne se generál. Raději nechával jeho posměšek bez odezvy.

Stojíme dál mlčky s rukama za zády a pozorujeme (generál s lepším výhledem) bitvu. Už bylo načase, těžko říct, jak dlouho bychom ještě vydrželi, a potenciální vítězství by nám skýtalo další výhody. Obnovil by se nám přístup k řece, pokud bychom ty modré uniformy zatlačili až za ni. Mohli bychom nalovit ryby a zvýšit zásoby. Mohli bychom mít větší šanci na přežití. Nedá se počítat s tím, že Švédy docela porazíme, když jsou v přesile a my zesláblí, ale pokud bychom je byť i jen odrazili, značně nám to pomůže.

Sevřené linie obou vojsk postupně míří k sobě navzájem. Zanechávají za sebou mrtvé a z obou táborů se vyhrnou nové uniformy, aby odnesli raněné, z nichž někteří se sami plazí k mateřskému ležení.

„Dejte mi to, chci se taky podívat!“ vyjedu nervózně na de Lillea a seberu mu dalekohled. Hledám mezi vojáky Reného, ovšem čas kavalerie ještě nenadešel.

První i druhé linie obou vojsk padly, pak René s d’Ykkhóem zavelí a jízda vyrazí kupředu. Záhy mají v rukou šavle a sekají kolem sebe a bodají do nepřátelských uniforem. Kde meč některého z jezdců modrou švédskou uniformu proděraví a nechá ji zakrvácet, tam se ozývá povzbudivé volání ze stran našich vojsk. René vyvádí v sedle takové kousky, na které by si netroufnul lecjaký rozpustilý chlapec.

„Do boje!“ slyším jeho hlas. „Za krále – na zteč!!!“

Společně s plukovníkem d’Ykkhó vede hrdě své muže do středu dění. V tu chvíli vyrazí i poněkud opožděná švédská kavalerie, a aby toho nebylo málo, doprovázejí je děla. To plukovníky jen víc dopálí a vrhnou se do boje s novým odhodláním a vervou.

Jenomže Švédi si s tím nedělají těžkou hlavu, rychle zpozorují, že máme víc jízdy než pěchoty (nevím, koho napadlo takové šílené uspořádání tábora) a jejich infanterie se shlukne do mnoha šiků čtvercového tvaru, v nichž vojáci ze všech stran chrání útvar napřaženými bajonety a výstřely z karabin.

Generál de Lille sprostě zakleje. Takovou kletbu, jakou vyslovil, jsem neslyšel nikdy nikde předtím ani potom.

„Karé,“ vydechne název formace, kterou švédské vojsko využilo. „To je konec.“

Z bitevního pole se k nám udýchaně přiřítí voják s krvácejícím šrámem na čele, aby nás zpravil o situaci. Šest set raněných, necelý tisíc mrtvých. Generál ho posílá do nejbližšího tábora, aby nám přijeli na pomoc. Členové kavalerie bezradně v kruzích objíždějí formace Švédů a vítr k nám přináší výkřiky zasažených karabinou či bodákem, neslabené vzdáleností.

Ztrácím svého přítele z dohledu a ani s dalekohledem ho nemůžu nalézt. Doufám, že je v pořádku, ačkoliv věřit, že vyvázne bez zranění, by bylo zcela bláhové. Podle toho, jak se kolem sebe d’Ykkhó zmateně rozhlíží, poznávám, že ho nejspíš ztratil i on.

Nervózně přešlapuji a koušu se do rtu. René, no tak. Kde jsi?

Konečně ho zahlédnu – a v pravý čas! V příštích několika minutách se stane spousta věcí těsně po sobě.

René, který doráží na jeden z nepřátelských šiků, náhle ztuhne. Hnědák, který ho nese, se s žalostným zaržáním začne hroutit na zem, zasažen nespočtem švédských střel.

Na nic nečekám a vrhám se k němu. Vrhám se do bitevního pole sám a nekrytý, v obyčejné košili a kabátci a jen s rapírem a pistolí jako naprostý blázen a sebevrah. Nemám ani koně. Nedbám na to, že na mě generál volá, nedbám na to, že se mě kdosi snaží zastavit (patrně je to de Montefailles).

Zatímco se prodírám bitevní vřavou, sekám do každého modrého kabátce, který potkám, a volám Reného jméno, nespouštím ho z dohledu.

Mezitím už Reného kůň definitivně padl, naštěstí se plukovník včas osvobodil ze třmenů. Popadne pušku nejbližšího mrtvého a statečně se brání a odolává.

V tu chvíli přijíždějí posily z blízkých táborů. Dalších dvanáct tisíc vojáků je zpocených a zkrvavených, takže se patrně pobili už cestou sem se Švédy ve vlastním táboře či s těmi, kteří na nás dorážejí zezadu.

A pak se to stane.

Z křoví nedaleko Reného pozice vylétne hořící dřevěná skříňka. Víc si ji nestíhám prohlédnout, protože v okamžiku, kdy přistane nejvýš osm metrů od mého přítele, exploduje.

Ačkoliv jsou naši vojáci roztroušeni všude možně v bitevní vřavě, nejvíc jich bylo v místě, kam dopadla skříňka. Exploze zabila nejbližší cíle a rozervala jejich těla na kusy, tím menší, čím blíže byli. Oběťmi se stali jen jeden nebo dva Švédi, ostatní byli od nás. Některé vojáky výbuch odmrštil na bajonety švédských šiků, které je proklály skrz naskrz.

„RENÉ!!!!“

Ten výkřik proletí vzduchem, ale odpovědi se nedočká. Přesto přítele brzy zahlédnu, jak se zvedá ze země. Kašle a dusí se dýmem střelného prachu a patrně má něco s nohou, protože ji má o zem jen lehce opřenou a rovnováhu udržuje mírně upaženou rukou. Konečně se k němu prodírám docela. Rozbíhám se k němu a on rozevírá náruč, aby se nechal chytit.

Namísto toho, abych skončil v jeho sevření, se mi do těla zabodává šíp.

Vůbec netuším, odkud vylétl, ale víc jich nepřiletí. Byl to jediný šíp, jediná střela a jejím terčem jsem byl já. Já a nikdo jiný.

Meč mi vyklouzne z ruky a udeří o zem. Byl bych se zhroutil k němu, kdyby mě nepodepřeli Pierre a Jaufré a neodvlekli mě pryč. Upřeně zírám na Reného a volám jeho jméno, vzpírám se pažím, jež mne svírají a oddělují mě od něj. Můj přátel popadne znova pušku s bajonetem a vrhá se do boje, byť levou nohu táhne za sebou, ale dlouho mu to nevydrží.

Křičím na bratry, aby mě pustili, že do tábora dojdu sám, ať mě nechají být a zachrání Reného.

Vane nepříjemně mrazivý severní vítr, oslepuje mě sněhovými vločkami. Sám a zraněný bloudím sněhovou plání. Uchopím šíp za ratiště a snažím se jej vytrhnout z rány, ale příliš to bolí a já nemám vůli to dokončit.

Ať je René v pořádku, ať mu nic není, myslím si, ať přežije…

Najednou uslyším pod nohou zakřupání, které vůbec nezní jako křupání sněhu. Zastavím se. Ryk bitvy zcela zanikl v hučení vánice, nevidím nic než bílou barvu sněhu všude kolem mě. Udělám ještě dva kroky a s výkřikem se propadnu pod zem.

Nestál jsem na zemi, nýbrž na hladině zamrzlé řeky. Led pode mnou (a já netuším, proč, protože zejména po posledních týdnech nemohu vážit víc než René, který může po ledě dupat a skákat a nic se nestane) povolil.

První, co cítím, je děsivý chlad, který mi proniká do morku kostí. Mám pocit, jako bych se proměnil v kus ledu, a v prvních chvílích se skutečně nedokážu pohnout, jak mne ta zima ochromila.

Pak se zkouším rozhýbat. Děsivě to bolí, ale jinak než rána od šípu. Lačním po vzduchu. Snažím se dostat nad hladinu. Když se mi to konečně daří, převalím se na záda a zůstávám ležet o kus dál a těžce oddechovat. Cítím, jak mi tvrdne oblečení nasáklé ledovou vodou, a vím, že když je nesundám, bude se mnou amen.

Zlomím ratiště šípu, jak nejblíž ráně si troufám, abych se vyhnul větší bolesti. Pak si svlékám kabátec, který se mezitím napůl proměnil ve zkrabatělý ledový kus čehosi, co ani zdaleka nepřipomíná látku, poněvadž bych to mohl rozlomit jako třeba zrovna ten šíp.

Vracím se zpátky a postupně zřetelněji a zřetelněji vnímám hluk boje zvolna nabývajícího na hlasitosti. Ještě než se dostanu úplně do bitvy, potkávám Jaufrého, který mne více než ochotně doprovodí do tábora. Nemůžu ani pořádně mluvit, jak mi zimou cvakají zuby, třesu se po celém těle, ale přesto dokážu myslet jen na Reného.