Tábor - Louis de Lille / 1

Tábor - Louis de Lille / 1

Anotace: Čtrnáctá kapitola. Umírá Louis de Lille a René se těžce rozstoná

Po zhruba půlhodině se s jásáním vrací zbytek tábora. Z dvaceti tisíc vojáků, kteří se bitvy účastnili, jich takřka deset tisíc zahynulo nezraněný nezůstal ani jediný. Švédi se naopak mohou pochlubit ztrátou jen asi sedmi tisíc mužů. Přestože jsou naše ztráty tak vysoké a seveřané byli (a jsou stále) v přesile, podařilo se nám je skutečně zatlačit do lesa na druhém břehu řeky Ömsu.
Tohle se dovídám na poradě. Jinak příliš pozornosti svým společníkům nevěnuji. Civím na prázdné místo, kde sedával René. Před očima mám stále okamžik exploze. Byl to jeho nápad. Zničili ho jeho vlastním nápadem. Že by na to opravdu přišli seveřané dřív?
Do reality mě vrací až generálův dotaz: „Jak je na tom osmička?“
Těkám očima po svých společnících a napjatě čekám, který z nich se vysloví jako první a co vůbec generálovi poví.
„Není na tom nejlíp,“ olízne si ret Pierre, který se zjevil ve vchodu do stanu, aniž bychom ho viděli či slyšeli přicházet. Brzy se k němu přidá jeho bratr a mně nemůže uniknout, že se spolu patrně pohádali, protože se na sebe sotva podívají, i když jindy jsou nerozluční.
„Došlo k…?“ sebere odvahu generál, aby se zeptal na to, nač všichni myslíme a čeho se obáváme.
„Nohu má,“ skočí mu do řeči nezdvořile Jaufré. Podle tónu jeho hlasu poznávám, že s tím nesouhlasí a že za skutečnost, že k amputaci nedošlo, vděčíme já i René právě jeho bratrovi. Jaufré je dost radikální. Právě amputace a zapeklitá otázka, zda ji uskutečnit, či ne, byla patrně důvodem jejich rozepře. Naštěstí hádku očividně vyhrál Pierre.
„To je opravdu skvělé,“ zahučí d’Ykkhó. „A jak mu je?“
Nepatrně zavrtí hlavou, ale co to znamená, se můžeme jen dohadovat. Nakonec se oba omluví a raději se vytratí, což nevěstí nic dobrého.
„My pro něj nic neuděláme, tohle je na nich dvou a na Reném samotném,“ prohlásí de Lille. Je to prvně, co slyším, že mu skutečně řekl „René“. „Svolejte vojáky na nástup. D’Agoulle,“ zarazí mě. Rozhlédne se kolem, navzdory tomu, že jsme v domku sami. „Večer ke mně přijďte, musím se vám s něčím svěřit.“
 
Dnes jsou šiky regimentů podstatně chudší než to ráno po de Lilleově příjezdu do tábora. Nejen kvůli mrtvým, ale také díky raněným,kteří nejsou s to přijít.
René stojí v čele osmého jízdního regimentu, pak je tu čtvrtý pluk, také kavalérie. Z ubohého takřka zdecimovaného jedenáctého pěšího regimentu zbyl pouze plukovník de Ïille a tři vojáci. V bitvě se k nám přidaly ještě první pěší a druhý dělostřelecký pluk z vedlejšího tábora, i ony notně prořídlé.
„Dneska v noci oslavujeme, porazili jsme přeci přesilu a zahnali jsme Švédy na ústup! Tak se bavte a užijte si, zasloužíte si to…“
„Jak ti je?“ ptám se Reného.
Krčí rameny.
„… zapijme naše mrtvé a buďme na ně hrdí, neboť padli za správnou věc…“ pokračuje de Lille.
René zvedá ruku a setře si z čela pot.
„… a pamatujte,“ pokračuje generál, „pamatujte – dneska jsme zahnali Švédy od tábora, za čas je zaženeme ze země!“
„Ano!“ zvolá několik hlasů za mnou a vedle mě. „Správně, jen ať ttáhnou zpátky do Stockholmu! Správně, zažeňme je, odkud přišli!“
„Pierre,“ ozývá se po mém boku René. „Já myslím, že…“ Nedořekne. Znenadání se hroutí k zemi a zůstává ležet ve sněhu.
„René!“ zvolám a klekám k němu. Jaufré a Pierre si s generálem vymění pohled, svého velitele se chápou a odnesou ho do domku.
A generál jako by nic pokračuje ve svém sáhodlouhém proslovu, který kdyby někdo sepisoval, vešel by se tak do tří obsáhlých svazků, ještě k tomu notně zestručněný.
Jakmile jsme konečně propuštěni, pospíším si do domku k Renému. Stačí mi jediný pohled na mého přítele a na Pierra, který mu zpocené čelo otírá hadříkem plným sněhu, a stáhne se mi hrdlo.
Pierre ke mně zdvihá oči. „Plukovníku.“
„Pierre,“ říkám bezvýrazně.
„Má horkost,“ hlesne sotva slyšitelně. „Nevím, jestli jsme s bratrem dostali ven všechny ty šrapnely, a… bylo by pošetilé si skutečně myslet, že ano… Možná měl Jaufré pravdu…“
Jdu k němu, beru ho za ruce a upřeně se mu dívám do očí. „Vzpomínáš, co se stalo před třemi lety, že ano? Já nedovolím, aby René skončil stejně. Takže udělej všechno proto, aby mu ta noha zůstala, srozuměno?“
Pomalu sklopí oči a přikývne. „Jistě, pane plukovníku.“
„Běž si odpočinout, venku se slaví, užij si. Já s ním zůstanu,“ říkám. Opět přikývne a odchází.
 
Když asi po hodině vyjdu ze stanu, neboť René usnul jako malé dítě, oslavy jsou v plném proudu. Vojáci se navzájem objímají, vzájemně si i závidí, který z nich si nejdřív odslouží svých sedm let. Tančí kolem ohníčků, zpívají a smějí se. Taky pijí. Generál obětoval dva ze svých sudů vína. Tancují i s markytánkami a rozhodně nezůstává jen u tance. Markytánka Lucie se mazlí s Axelem a navzájem si snaží rozumnět slovům toho druhého, když občas některý cosi prohodí.
Pak ze svého domku vyjde Gabriela du Tiëlles a Axel doslova shodí Lucii ze svého klína, jak překotně vstane. Záhy už se točí s markýzou v tanci a chová se k ní jako k obyčejné holce, čemuž se k mému překvapení vůbec nebrání.
Pak ze svého domku vyjde generál de Lille a Axela požádá, zda by si mohl vypůjčit jeho sličnou tanečnici. Chvíli spolu tancují, pak jí muž cosi šeptá do ucha a volá k sobě švédského mládence. Cosi mu poví a pak nabídne markýze rámě a zamíří spolu k jeho domu…
Rozhoduji se, že ho nebudu rušit,ačkoliv to byl on, kdo na mě žádal, abych za ním přišel.
„Ta mrcha,“ procedí skrz zaťaté zuby René, jenž se zničehonic objeví po mém boku. Pohledem hypnotizuje generálův dům. „Mě zraní a ona? Baví se se mnou každý den a pak se ani nepřijde zeptat, jak se mi daří?!“
„René,“ nakláním hlavu ke straně. „Měl by sis lehnout, pojď.“
„Abys věděl, původně jsem šel hledat tebe, Pierre. Nebyl jsi v domku, když jsem se vzbudil, měl jsem strach…“
„Ty jsi měl strach o mě, ano?“
 
V noci mne neobtěžují noční můry, a tak spím dobře i přesto, že s námi v domku nocuje také Pierre, aby měl Reného pod dozorem.
Najednou se ale probouzím. Kdosi se mnou třese. „Co…?“ hlesnu automaticky, posadím se a rozespalý si promnu oči. „Snad už není ráno…?!“
„Ne, pane plukovníku, jen klidně spěte dál,“ šeptem mě uklidňuje Jaufré. „Omlouvám se, musel jsem si splést tělo, chtěl jsem zburcovat bratra.“
Přikývnu a mrštím sebou zpátky do pokrývek. Vzápětí slyším zívat ze spánku vytrženého Pierra.
„Pierre, pospěš, je nás potřeba,“ sykne netrpělivě jeho bratr. „Generálovi není dobře.“
„Proboha, to jsme tady jediní felčaři!“ zahromuje on, ale vysouká se z pokrývek a s bratrem zamíří k novému pacientovi.
 
Ráno nás na nástupu překvapí de Montefailles, který se prohlásí za generálova zástupce. Na dotazy ohledně generála reaguje odpovědí, že – cituji: „se necítí v tuto chvíli zrovna nejlépe, ovšem za pár dní to jistě přejde,“ což má vojáky udržet v přesvědčení, že se nejedná o nic vážného, ostatně komu nikdy nebylo zle, že.
Bohužel soudě dle faktu, že jsem ani jednoho z bratrů celé dopoledne neviděl a o horkost, která se Renému vrátila s ještě větší intenzitou, jsem se musel se svými chabými znalostmi postarat sám – inu, zkrátka se dá hluboce pochybovat o tom, že je generálův stav tak skvělý, jak nám jej de Montefailles líčí.
Kdykoli se ho navíc i mezi čtyřma očima ptám, jaká je pravda, zakoktá se, až nakonec předstírá, že zapomněl, o čem byla řeč, a raději se začne zajímat, jak na tom jsme se zásobami a zda jsem už napsal Renairdovi.
Nenapsal.
Proč? Poněvadž jsem řešil jiné věci, které se v tu chvíli vpravdě zdály být podstatnější. Co by mohlo být podstatnější než fakt, že armáda nemá co jíst? Inu, například opravy tábora, neboť bude k ničemu, pokud nám budou dovezeny další zásoby, které zase zničí Švédi.
A proč bych se vlastně měl o vše starat já? Proč dopis nenapsal de Lille? Psát doufám umí… Navíc bych se klidně vzdal i těch zásob, které nám ještě zbývají, jen kdybych měl jistotu, že se René uzdraví. Že dostal horkost, se mi ani třochu nelíbí a děsí mě pomyšlení, že by nakonec mohl o nohu přijít. Jako by to byla moje noha…
Lehám si vedle něj. Jeho tělo je tak rozpálené, že kolem něj dokonce trochu poroztál sníh. Tisknu se k němu a vstřebávám jeho teplo. Nakonec nakrátko i usínám.
 
Když se probouzím, u Reného sedí Pierre.
„Co generál, tam už tě není potřeba?“divím se překvapeně.
Vrtí hlavou. „Zemřel,“ říká.
„CO??!“ vyskočím na nohy okamžitě já. „Co se stalo? Jak…?“
„Nejspíš nějaké zkažené jídlo, i několika dalším vojákům se udělalo zle.“
„A proč ne tobě? Proč ne mně? Proč ne všem, jedli jsme stejné jídlo!“
Krčí rameny, jako že netuší.
„Myslíte, plukovníku, že se odsud dostaneme? Za dva měsíce mi končí služba a víte, já bych se rád vrátil domů…“ říká. „Jistě nejsem sám, víte, Oliverovi od plukovníka de Ïille měla služba končit pozítří…“
„Jak to myslíš, měla?“ nechápu.
„Zemřel. Při té explozi.“
„Takže generál je mrtvý… Pche, kdo další? René? Ty?“ Cosi mě napadá. „Svolej vojáky. Promluvím k nim.“
„Vy, plukovníku?!“ podiví se on.
„Ne jako plukovník,“ vrtím hlavou. „Jako korunní princ.“
„Rozkaz!“ hlesne a odběhne.
„Vojáci,“ začínám na nástupu před šiky regimentů. „Porazili jsme Švédy, přestože byli početnější nežli my. Vyžadovalo to nemalé úsilí a vybralo si to svou daň. Nikomu z vás nemůžu zaručit, že se vrátíte domů, ani to, že tady nebudeme další rok. Protože oni se vrátí, pořád jsou někde tady a my si nemůžeme dovolit kontaktovat krále, riziko, že by dopis dostali do rukou Švédi, je příliš velké.
A proto vám nabízím, nezáleží mi na tom, jestli vám do konce služby chybí týden, měsíc, půl roku nebo šest let, je to vaše rozhodnutí, buď zůstanete, nebo můžete jít ke svým rodinám. Je to na vás.
Kdo tady zůstane a pomůže mi, tomu nabízím trojnásobný žold, a to ne za rok, nýbrž za den. Kdo chcete tři zlatky denně na ruku, já vás prosím, zůstaňte a pomozte mi!
Ale nemůžu – ne, já vás nebudu nutit. Můžete jít, jste volní. Neručím vám za to, že vás znova nechytnou verbíři, ale můžu vám slíbit, že vám nehrozí za odchod trest. Běžte, vraťte se domů a žijte blaze.“
Chvíli je ticho, vojáci se snaží odhadnout, na kolik si můžou dovolit mi věřit a na kolik je pro ně lépe rozhodnout se tak či onak. Pak z řady vojáků vystoupí přeživší členové jedenáctého pěšího regimentu a sborově prohlásí, že jsou sice žoldáci, ale i oni mají rodiny, k nimž by se rádi vrátili. Tasí zbraně a pohodí je do sněhu. Pak k nim přidají i své uniformy.
„My jdeme také,“ ozvou se další vojáci a učiní totéž co jedenáctý pluk.
„I já!“
„Já také!“
„Nepočítejte tady ani se mnou!“
A tak se postupně ozývají všichni do jednoho. Ze stanu vyvrávorá dokonce i René. „Promiň,“ hlesne, když odhazuje bandalír se zbraní a kabátec i on. Pak všichni odcházejí a já zůstávám v celém ležení úplně sám. Přede mnou leží hromada karabin, bodáků a šavlí…
 
Probouzím se s výkřikem. „Pane plukovníku, klid, uklidněte se,“ konejší mě Pierre. „Něco se vám zdálo!“
„To bych řekl.“
„Plukovníku d’Agoulle,“ oslovuje mě s vážným výrazem voják. „Měl byste jít se mnou, de Lille vám věřil.“
Jsem tak vyděšený svým snem, že dokonce přeslechnu minulý čas v jeho sdělení.
Louis de Lille leží na lůžku ve svém domě. Pierre zvedne od postele vědro a říká, že jej vynese ven. Nařizuji mu, aby donesl čistou vodu a taky aby se sám umyl, protože je od krve.
Sotva voják zmizí, klekám k tělu, dělám nad ním křížek ve vzduchu a tiše se za něj pomodlím. Můj sen se začíná měnit v děsivou realitu. Generál je mrtev.
Beru hadřík a smočím jej v té vodě. Pak začínám smývat krev z okolí jeho úst. Jeho tělo je ještě teplé. Krev stihla na mnoha místech přesto již zaschnout, takže odstranit ji z jeho bledé kůže dá značnou práci. Její stružky zašpinily jeho bradu, krk a vsákly se do uniformy. Jak bizarní jen je dotýkat se mrtvého těla, zatímco zvenku ke mně doléhají hlasy, zpěv a výskot oslavujících vojáků.
Rozepínám generálovu uniformu. Všímám si, že je ledabyle zapnutá jen na několik knoflíků, ještě k tomu zastrčených do nesprávných dírek. Pod ní je bílá košile na jeho hrudníku proděravělá a v okolí zkrvavená. Zřejmě smrtelná rána. Jinak nemá jediné zranění.
Prohlížím si tělo a začínám ztrácet logickou nit jeho smrti. Od kdy krev teče nahoru? Od hrudi dolů byla jeho košile čistá, jako by krev tekla směrem vzhůru po jeho bradě až k ústům. Pokud… Co když přeci jen tekla dolů! Co jestli krev nepochází z rány na hrudi? Beru svíci a rozevírám jeho čelisti. Zuby jsou zamazané krví. Spokojeně si zamnu ruce. Všímám si ještě jedné nesrovnalosti – na jeho krku je krev zaschlá, ale na ústech a v jejich nejbližším okolí nikoli, ani na hrudi okolo rány. Tělo ještě neztuhlo, musel zemřít před několika minutami, v zimě chladne tělo rychleji, ergo i rychleji tuhne.
Nedávalo to smysl, ta krev. Kdyby ho bodli do srdce, sice nevím proč, ale ano, krev by mu z úst tekla, viděl jsem to nejednou. Jenomže to by byla zaschlá i krev na ráně. Což není. To znamená, že krev z úst musí být starší než bodnutí do srdce a já pro ni nenalézám vysvětlení.
„Pierre!“ zvolám. „Pierre. co si o tom myslíš?“ vyzývám ho.
Dochází ke stejným závěrům jako já. Když se ho optám, co by vysvětlovalo krvácení z úst, zkonstatuje: „To máte těžké, pane. Spousta věcí. Ale zrovna v generálově případě to tak těžké není, bylo mu zle.“
Jak to s tím souvisí, chci se podivit, ale vzápětí mi dochází odpověď. „Možná bych to měl říct ostatním, že je velitel po smrti?“ navrhne Pierre.
„V žádném případě!“ vzkřiknu. „Nejprv ho omyjeme, takhle ho nesmí nikdo vidět. Tak se pusť do práce, já prohledám jeho věci.“
V uniformě generála de Lille nalézám dva vzkazy. Jeden je jen zastrčený do kapsy, ten druhý je všitý do uniformy. Na tom stojí:
 
Kdyby se mi cokoli stalo, chci, aby velel d’Agoulle
 
Na útržku pergamenu v kapse je načrtnuto písmeno L.
„Jak já ho nesnášel,“ vrtím s úsměvem hlavou.
Pomáhám Pierrovi dočistit generálovo tělo. Svlékám mu zkrvavenou uniformu a nahrazujeme ji jinou, slavnostní.
„Napadá vás, pane, to, co mě?“ ptá se pomalu a jako by váhavě.
„Nevím, co tě napadá?“
„Ten zběh,“ pronese. „Axel. Musel to být on! Ale jaký by měl motiv…“
„Neobviňuj laskavě nikoho dřív, než získáš motiv a především důkazy,rozumíš?“ napomínám ho. „Ale prověříme to. Nejdřív ovšem pohřbíme de Lillea.“
Autor Rebejah, 18.08.2018
Přečteno 292x
Tipy 1
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Tábor nabírá grády, líbí se mi to napětí. Občas používáš zajímavá slova, viz. Těkám očima...

Tady mám nějaké postřehy:

že k amputaci nedošlo, vděčíme já i René právě jeho bratrovi. - klidně tam mohlo být jen - že k amputaci nedošlo, vděčím René právě jeho bratrovi.

nebo Jaufré a Pierre si s generálem vymění pohled, svého velitele se chápou a odnesou ho do domku. - Jaufré a Pierre si s generálem vymění pohled, chopí se velitele a odnášejí ho do domku.

jedno "t" - navíc - Správně, jen ať ttáhnou zpátky...

Zamíří spolu k jeho domu…? v táboře? dal bych spíše stanu..

Z dvaceti tisíc vojáků, kteří se bitvy účastnili, jich takřka deset tisíc zahynulo(,) nezraněný nezůstal ani jediný ---dal bych tam čárku.

tady je to také takové divné - Jak bizarní jen je dotýkat se mrtvého těla-

Co se týče celého příběhu, mám občas problém, se záměnou Ïille a Lille :)

A vcelku se mi to líbilo :)

19.08.2018 08:43:23 |

Co je tam napínavého??

19.08.2018 11:16:29 | Rebejah

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí