Tábor - Louis de Lille II.

Anotace: Proč Pierre generála zabil?

„Proč jsi ho zabil?“ zajímá se de Montefailles.

Pokrčí rameny. „Chtěl jsem mu jen pomoci…“ opáčí.

„No, to se ti opravdu povedlo,“ ušklíbne se sarkasticky generálmajor.

„Pověz nám vše od začátku, to bude nejlepší,“ vyzývám Pierra.

Přikývne.

„Kde začít?“ vzdychne. „Myslím, že nejlépe bude začít v noc oslav porážky Švédů. Generál pozval markýzu na večeři, odešli spolu do stanu. Co tam se dělo, to prosím opravdu netuším. Kolem jedenácté se na chvíli přišla podívat za Reném.“

„A proč o tom nic nevím?!“ zvolám.

„Spal jste,“ krčí voják rameny a pokračuje: „Mně vzbudil bratr někdy po půlnoci.“

„Vím, sám jsem ho k vám poslal,“ přikývne de Montefailles. „Generálovi nebylo dobře, vzbudil mě a já Jaufrého. Byl první, na koho jsem si vzpomněl. Dobrá, co bylo dál?“

„To vám jistě nemusím líčit,“ ušklíbne se Pierre. „Stručně řečeno mu nebylo nejlíp ještě celou noc a druhý den ráno, s bratrem jsme se kolem něj točili celé dopoledne, pak jsem musel za plukovníkem Reném a Jaufré byl u něj sám. Asi kolem druhé jsme se vystřídali, bratr se taky potřeboval vyspat. Měli jste generála vidět, věřte, co jsem mu udělal, to pro něj bylo vysvobozením! Jsem léčitel, snad poznám, když už člověku prostě není pomoci! Přísahám, nikdy bych na něj nevztáhl ruku, ale nemohl jsem ho nechat trpět! Byl bych to udělal už dopoledne, ale bratr jako by byl vyměněný a pořád říkal, že ho třeba zachráníme. Zvláštní, co, zrovna od něj bych čekal, že se mnou bude ochotně souhlasit.“

„A jak se dýka dostala k Renému? A vůbec, jak jsi k ní přišel ty?“ diví se de Montefailles.

„Chtěl jsem de Lillea bodnout přímo do srdce, ale třásly se mi ruce a netrefil jsem se. Vystříkla krev. Naštěstí jsem měl svléknutý kabátec, takže jsem košili spálil v nejbližším ohni a oblékl si jen uniformu. Pak jsem zpanikařil. Nemohl jsem dýku nechat u sebe ve stanu, podezírali by i Jaufrého a on by se z toho nedostal. Možná by vám to i odsouhlasil, blázen. Šel jsem pak k Renému, tak jsem tu zbraň zasunul do jeho věcí, napadlo mě, že ho stejně nikdo nebude podezírat, protože by toho nebyl schopný. Spletl jsem se. Když jste ho donutil, aby podnikl tu zkoušku, uvědomil jsem si, co jsem způsobil, a od té chvíle bojuju sám se sebou, přiznat se, nebo ne? Já nejsem zlý člověk, generálmajore, kdybyste tam s de Lillem byl vy nebo kdokoli jiný, jsem přesvědčený, že byste se zachovali stejně.“

„A jak jsi přišel k té dýce?“ nechápu.

„Markýza du Tiëlles upadla a zlomila si zápěstí. Když jsem jí to ošetřil, věnovala mi dýku jako poděkování,“ přizná Pierre.

Markýza mu dala dýku? Ale kde by k ní přišla? Vždyť kdyby ji přepadli, jak říkala, vzali by jí ji. Vzpomínám, jak jsem ji našel v lese. Byla přivázaná ke stromu, byla poškrábaná, jako by jí z těla rvali šperky – a tehdy si to uvědomím. Detail, který mi celou dobu neseděl na její výpovědi o přepadení.

Když vás někdo přepadne, začnete se bránit. Je to pud sebezáchovy. Při takovém zápasu by se jí ovšem rozcuchaly vlasy. A přece když jsem ji našel, měla je krásně a pečlivě odhrnuté z půvabné šíje a ani jediný vlásek neunikl.

Byla to lest. Měl jsem pravdu už tu noc, kdy jsem přemýšlel o Axelu Fössrovi. Skutečně ji tam přivázali Švédi. Proto se Reného vyptávala, jak jdou opravy tábora, a omotala si ho kolem prstu tak dokonale, že mu nejen nepřišlo na mysl, že by mohla mít nekalé plány, nýbrž se jí i horlivě zastával.

Proč ale byla v kuchyni? Byla tam skutečně jen proto, aby se zeptala, kolik ještě zbývá zásob? Nebo tam byla navštívit Axela… Spolupracují spolu, anebo je Fössr opravdu jen zběh?

Vzpomínám si, jak mi generál den před smrtí řekl, že se mnou musí nutně hovořit. Mohlo to souviset s jeho smrtí? Možná markýzu při něčem přistihl a chtěl mě varovat, ale to by nejspíš chtěl mluvit s Reném, ne se mnou, protože to René se do Geb zbláznil. Jenomže při čem by ji tady mohl vidět?

Kromě toho, jak je to s Axelem? To, že spolu včera tančili, vypadá takhle ještě víc podezřele. Musí v tom být s ní, takové náhody, aby se nám do ležení dostal švédský zvěd a jen o několik měsíců později i švédský dezertér a neměli spolu vůbec nic společného, to se prostě a jednoduše neděje.

„Co když de Lillea otrávili?“ napadá de Montefaillesa. „Že večeřel s markýzou, který je švédský zvěd, a pak se mu udělá zle, to není náhoda!“

Přikyvuji. „Jenomže jak by mu jed podala? Musel by si všimnout, kdyby mu něco sypala nebo lila do pití či jídla.“

„Co když tam už jed byl?“ stojí si za svým generálmajor. „Kdo jim nesl jídlo?“

„To nevím, ale Axela by k takovému úkolu nepustili,“ namítám. „Už tak je divné, že řekl, aby jídlo udělal on, vždyť patří ke kuchyni mého pluku, která generálovi nevaří!“

„Možná slyšel od vojáků, jak skvěle Axel vaří,“ napadá Pierra. Úplně jsem zapomněl, že tu ještě sedí s námi!

„Ano, ale kde by vzali Axel nebo Gabriela jed? Axela důkladně prohledali, když ho sem prve přivedli, a nic u něj nenašli.“

„Říká se, že se těžko někde stane více zločinů, aniž by spolu souvisely,“ pronese zadumaně de Montefailles. „Víte, co je další zločin, který se tu stal?“

„No jistě!“ zalapám po dechu. „Generálovy cínoví vojáčci! Někdo mu je vzal, mohla to být markýza. Obyčejně si nechá nabírat jídlo jako první, když je urozená dáma, ale vzpomínám si, že tehdy jsme už s Reném jedli, když přišla. Muselo ji něco zdržet…“

„Krádež vojáčků,“ vydechne Pierre. „Vzpomínám si. Generál vyváděl jako malé dítě, když mu vezmete hračku…“

„Podívejte,“ vyhrkne zničehonic de Montefailles, vstane a odkudsi přinese cínového vojáčka. „Našel jsem ho ve sněhu, nemohl jsem najít botu, tak jsem v noci jednou vyšel jen s jednou. Bosou nohou jsem na něj šlápl.“

„Generálovi ale byli pestře nabarvení,“ vzpomínám si a mnu cín mezi prsty. „Byli nabarvení…“ mumlám si pro sebe. „Gabriela ani Axel u sebe mohli jen těžko mít jed…“

Vyskočím. „Potřebuji vědro vody, hadřík a jednoho z generálových vojáčků, obarveného, prosím pěkně!“ zvolám. „A taky koně. Zeptejte se vojáků, který z nich je ochoten jej obětovat.“

„To myslím není potřeba, je tu generálův kůň,“ podotkne Pierre. „On už ho nepotřebuje!“

„Pravda, tak do práce,“ pronesu rozhodně.

Namočím vojáčka do vody a dřu z něj barvu, jak nejsilněji dovedu. V horké vodě by to jistě šlo lépe. Odbarvit vojáčka se mi prostě nedaří, nedaří se to ani mým společníkům. Přesto si řekneme, že to zkusíme i tak. Vědro s vodou nabídneme generálovu bělouši.

Koník pohazuje hlavou a opovržlivým frkáním jako by říkal: Kdepak, pánové, tohle pít nebudu…

„Víte, kdysi jsem se potkal s jedním svým předchůdcem. Vyprávěli jsme si o případech a on říkal, že vyšetřoval případ otravy. Vraha chytili tak, že uvařili čaj, kterým byla oběť otrávená, ale nepřidali jed. Pak svolali podezřelé a žádali, aby uctili památku zesnulého tak, že spolu vypijí šálek čaje, který měl rád.“

„A jak jim to pomohlo?“ ptám se hloupě.

„Vrah čaj nevypil, protože jako jediný věděl, že byl otrávený,“ špitne mi do ucha Pierre.

„Nabídneme vojákům vodu s tím, že jsme do ní přidali zbytek ze sklenice, z níž pil při večeři s markýzou generál. Ten, kdo ho otrávil, nebude pitomý a nenapije se.“

„Přesně tak,“ usmívá se de Montefailles.

„He, to je mazané…“ zubím se.

Plán jde naprosto báječně – až na jednu drobnost. Vody se všichni do jednoho napijí bez sebemenšího zaváhání.