Srdce ženy - Dominika

Srdce ženy - Dominika

„Prodáno!“ jásal v euforii prodejce. „Prodáno dámě v hnědém za sto zlatých! Bravo! Gratuluji, paní, mohu se zaručit: nechybovala jste!!“

Zatímco dával veřejně najevo svůj obdiv a také ohromné nadšení, snažil se mládenec očima nalézt kupce. Vtom ji spatřil, jak stoupá po schodech vzhůru, skládá před lapku měšec a pak se blíží k němu. Neměl ale čas si ji prohlížet, protože ho uchopila za ruku a táhla ho pryč. Teprve když byli za dvěma rohy ulic, zastavila se a otočila se k němu.

Nebyla z nejošklivějších – vlastně se mladíkovi zdála být snad tou nejhezčí, kterou dosud viděl. Ale znal to – mnoho jeho fanynek se mu zdálo být pohledných, ale pak vždy přišla nějaká jiná, která byla ještě hezčí – a navíc stejně nikdy žádné nedal, co chtěla, a nikdy s žádnou neulehne, jak se zapřísáhl. Ne, že by byl až takový světec, avšak – kde měl záruku, že kdyby někdy, jedinkrát a s jedinou v posteli spočinul, nezůstane po něm v jejím lůně jeho sémě? Kde měl záruku, že až by odcházel, nezanechal by po sobě dítě bez otce? A on nechtěl děti – nikdy je nechtěl, a právě to byl důvod jeho odtažitosti, jeho nezájmu. Čehož on ovšem beztoho pranic nelitoval.

Nyní se pozorně zahleděl do tváře své půvabné zachránkyně. Měla alabastrově bílou pleť a byla o něco vyšší než on. V obličeji vynikaly jí oči, hluboké, laskavé a blankytně modré, chráněné hustými černými řasami, nad nimiž klenulo se stejně černé obočí. Pod očima nacházel se sotva nápadný nosík a ještě níže plnější, ale zato široce krojená ústa se zdravými rty zajímavého červeného odstínu. Vlasy, ty měla spletené do tlustého copu na zádech, který jí končil málem ve třetině stehen.

Oblečená byla celkem prostě, jen do bílé tuctové košile, nabírané třívrstvé hnědo-oranžové suknice a čehosi jako korzetu na úzká ramínka končícího pod ňadry, jež podpíral. U opasku měla torničku na peníze.

Mladinký trubadúr vskutku nedokázal od toho děvčete odtrhnout zrak. Nachystal si v hlavě celý proslov s mnoha díky, ale když otevřel ústa, nedokázal vypravit z hrdla ani hlásku. Znova rty stiskl k sobě, uchopil zachránkyni za ruku a vroucně ji políbil. Dívka se zvonivě rozesmála.

„No tak, přestaň na mě civět a pověz svoje jméno, ať zvím, koho jsem to vykoupila!“ zvolala.

„Své jméno ti říct nemohu, krásná paní,“ pravil mládenec. „Ale jistý muž mi říká Provensálský, velmi se mu to zalíbilo, takže zamlouvá-li se ti to také…“ Rozpačitě pokrčil rameny.

„Provensálský? To tys ten slavný truvér, jemuž leží králové u nohou?!“ podivila se dívka.

„Kéž bych nebyl,“ povzdechl si v předtuše podlézání bard. Děvče ho však příjemně překvapilo a řeklo jen:

„To je mi ctí, monsieur. Já jsem… Dominika, ano, Dominika… z vesnice.“

„Hele, Dominiko, napadlo mě… no, víš, zda bys nemohla pomoci i mému… kamarádovi?“ optal se chlapec a hned se kousl do rtu, že to vůbec řekl nahlas. Také se mu zdálo poněkud předčasné říkat kamarád muži, kterého znal necelý půlden. Ale Dominika se smíchem přikývla – k jeho velké úlevě – a pranic se naň nehněvala.

Zatímco dívka podávala lapkovi další měšec, opíral se trubadúr o stěnu jakéhosi domku a přemýšlel. Ta dívka se mu líbila – byla hezká a navíc zábavná, ale už nyní věděl, že mu něco tají. A on by nemohl milovat někoho, kdo mu lže… Trhl sebou, pokřižoval se a v duchu si spílal, že na takové hříšné věci vůbec pomyslel.

Zanedlouho už se k němu přidali oba dva – mladá Dominika i s Fourem La Maire. „Tak co teď, Krysaři?“ zajímal se s úsměvem truvér.

„Já nevím, něco vymysli, Provensálský, koneckonců, od toho jsi trubadúr,“ odpověděl s cukajícími koutky úst Foure. Zoufale se snažil mluvit spisovně a napodobil tón svého nedávno získaného kamaráda.

Mladík dostal záchvat smíchu a jen těžce ze sebe vypravil: „Já vymýšlím… vymýšlím básně, ne… ne strategie…“

„Tak dobře, jste jako malí,“ vložila se do jejich rozmluvy Dominika. „Mám v přístavu loď, ovšem až na tu ilegální dražbu je to tu fajn, tak bychom se tu mohli projít, ne?“

„To je dobrej nápad, vynikající,“ chytil se hned jejích slov Foure, „znám tu poblíž fakticky skvělej hostinec, tak bysme tam mohli přenocovat, co říkáte?“ zeptal se ve spěchu a po očku pošilhával po Dominice, aby jí dal najevo, že slovy „bysme mohli přenocovat“ myslel sebe a ji v jedné jizbě. Dívka si ho nevšímala a nevědomky přikývla:

„Tak dobrá, co myslíš ty, Provensálský?“

To oslovení už milému chlapci začínalo lézt krkem, přesto znova propadl smíchu. „Nic nenamítám, jen byste mohli spát… v oddělených pokojích,“ řekl.

 

Hostinec byl vzdálen jen pár mil, takže tam dorazili ještě před setměním. Když už stáli na kraji lesa, strhla se bouře. Déšť se valil z nebe a všechny tři je zmáčel skrz naskrz. Jen taktak doběhli pod střechu domu. Vklouzli do šenku, usadili se u stolu u krbu a objednali si – mladík chtěl jen horké mléko, ale Foure s Dominikou se naň podívali, jako by to slovo v životě neslyšeli, a požadovali svařené víno. Za chvíli k nim přiskočila šenkýřka a nesla jim nápoje. Když stavěla pohárek před Foura, objal ji kolem pasu, stáhl ji k sobě a dost neřestně ji poplácal.

„Máš dneska na noc čas?“ zajímal se s úplně změněným tónem hlasu. Téměř vrněl.

„Pročpak bych neměla?“ zeptala se samolibě žena, pohladila ho po vousech a vlepila mu hubičku. Pak se zvedla z jeho klína a obchodně se otázala: „Přejete si ještě něco?“

Nechali si donést konvici svařeného vína, chléb a sýr. Když se najedli a víno bylo vypito, Dominika se omluvila a prohlásila, že si půjde lehnout. Oba bardi ještě půl hodiny seděli na lavici a mládenec naoko poslouchal Fourovo vyprávění, kolik dívek již připravil o věnec, jak je alkohol luxusním průvodcem životem a jak je pak pěkně, když si vykouříte dýmku nebo dvě; ale ve skutečnosti to pouštěl jedním uchem tam a druhým zase ven. Zaujalo ho jediné, a sice že Foure La Maire má čtyři milenky, se třemi po jednom dítěti a s tou čtvrtou a nejstálejší tři.

Krysař se zrovna po dlouhé době odmlčel, aby upil vína, když se z chodby vracela ta šenkýřka. Kolem ramen ji objímal jakýsi hromotluk a s druhou rukou v jejím záňadří si liboval: „Bylo to moc hezké – jsi dobrá, holka! Budu tě ještě chtít. Ale přesto – Marilen byla lepší, no co!“ Foure La Maire zbledl jako stěna. Velice pomalu se otočil, aby na muže viděl. Byl o hlavu a něco vyšší než on, ale to mu bylo jedno – převelice pomaličku, aby viděl každý jeho pohyb, z něhož vyzařovala odhodlanost a vztek, se zvedl z místa a přiblížil se k němu. Hrdě vypjal hruď a zpříma se zadíval sokovi do očí.

V té chvíli povstal i mladý trubadúr. „Foure, nech to být!“ zavolal na něj, ale už bylo pozdě. Krysař jedinkrát cosi zabrblal, ani mu nebylo rozumět, ačkoliv truvér nepochyboval o tom, že šlo o nějakou mimořádně nelichotivou urážku – hromotluk se na něj vrhl a za chvíli už byli v sobě. Bard neváhal ani chvíli a vrhl se k nim a snažil se je roztrhnout, ale než se mu to povedlo, byli oba zamazaní krví a funěli vysílením. V jedné chvíli převrhli stůl a Foure se jen taktak zvedl. Právě v té chvíli se v ruce nepřítele zaleskla kudla. Sotva to trubadúr zaregistroval, rozběhl se proti němu, vší silou do něj narazil a shodil ho na zem těsně předtím, než by stihl vrazit Krysaři nůž do hrudi. Kudla zranila mládence na paži, avšak nešlo o nic vážného. Ihned vstal, nechal nepřítele nepřítelem a ohlédl se po Fourovi nebo spíše po změti krve a masa, která zbyla z jeho obličeje. Jeho kamarád se chvíli jen stěží držel na nohou, pak padl na kolena, poté na všechny čtyři, zalykaje se kašlem. Vzápětí vyplivl na podlahu krev a dvě vyražené stoličky.

Autor Rebejah, 21.09.2018
Přečteno 66x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (1)

Komentáře

truvér měl opravdu štěstí, kdo ho koupil, a v akční scéně na konci jsi Foure La Maireho nešetřila.

22.09.2018 14:12:41 | Danny Jéreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.4 | Facebook, Twitter