Petrohrad - Druhá kapitola

Anotace: Veliké poděkování patří Danu Janů, který mi velice s tímto románem pomáhá. Jemu je tento příběh také věnován. PETROHRAD

Sbírka: Plukovník d'Agoulle

Ihned s prvními paprsky slunce byl mladý d’Agoulle probuzen velitelem svého regimentu. Jím byl rovněž informován, že je načase vyrazit, přístav je přece jen vzdálený pár mil. I vstal tedy králevic a jeho společník mu ochotně pomohl s ustrojením, navzdory tomu, že byl na něj plukovník d’Agoulle notně zlý. Mnoho toho přes noc nenaspal, byl v ráži, a když vyjel na služebnou, zda nepřišly zprávy z jeho tvrze, odpověď uslyšel zápornou, což jenom přispělo k jeho podrážděnosti. Také to, že pravá jeho paže zůstávala bezvládná.

Na nádvoří již čekali sešikovaní vojáci na koních, většina regimentu dostala hnědáky. Také kůň velitele útvaru zde již stál plně připraven, jen jen na něj naskočit, a nejinak vypadal ryzák d’Agoullea.

Nasedli a vyrazili. Cválali ranní probouzející se krajinou kol lesů a hor. Oba plukovníci v čele vojáků jeli podle sebe a Marie de la Château-Mourt se nadšeně rozhlížel kolem sebe. Jeho společník hleděl zachmuřeně na hřívu svého koníka. Příliš se topil ve vlastních myšlenkách, než aby i on obdivoval krásy okolní přírody.

Konečně dospěli přístavu a tu už kotvila loď a čekala jen na to, až se regiment a králevic nalodí. Zásob i vody bylo na cestu na ostrov Guille dost, zde měla být zastávka pro doplnění a pokračovalo se k pobřeží nejzápadnější ze skandinávských zemí. U mola rozdělil za hlasitého reptání vojáků plukovník de la Château-Mourt regiment na třetiny, dva bataliony poplují na trojstěžníku s králevicem a jím samým, další dva na druhé lodi a zbylí vojáci na lodi ještě další. Tři lodě ubrání se přeci jen spíše nežli jediná.

Vstoupili na molo a plukovník se naposledy ohlédl. Svoji choť nikdy nemiloval, děsil se nocí, kdy k němu chodila, děsil se chvíle, kdy se musí vrátit na panství, a přeci nedokázal myslet na nic jiného a strachoval se o její život.

Po sléze pokrčil rameny a se svými oblíbenými slovy: „Jak Bůh dá, tak bude,“ také on vstoupil na palubu nádherného trojstěžníku.

Zamířil rovnou k zábradlí, aby se mohl pokochat pohledem na vlnivé azurové moře. Ani si nevšiml, že Marie de la Château-Mourt už je tu rovněž. Až když do něj velitel regimentu dloubl loktem, pohlédl na něho.

„Pojďte, nebudete tu přeci stát celou plavbu!“ pronesl s lehkým pobavením v hlase. „Ukážu vám naši kajutu.“ Když se muž užuž chtěl podivit, proč „naši“, dodal, že je zde málo místa a musí se tedy uskromnit.

„Spím raději sám.“

Muž mlčel a nechal poznámku Pierra d’Agoulle bez odezvy.

Zavedl ho do kajuty, to byla místnůstka nevelká a spoře leč útulně spořádaná. Ze stropu visely dvě houpací sítě z režných pevných lan, na stolku stála voskovice a stěnu nade dveřmi zdobily dva zkřížené rapíry. To bylo veškeré vybavení.

„Já budu u okna,“ prohlásil de la Château,Mourt zcela nekompromisně, „i kdyby vám to vadilo.“

„Nevadí,“ ujistil ho mladý d’Agoulle a hodil brašnu do sítě, která zbyla jemu. „Jak dlouho tu s vámi budu muset dlít?“

„Pokud bude moře klidné a vítr příznivý a bůh naší plavbě také požehná,“ neopomněl se k Bohu obrátit velitel regimentu, „počítám… deset dní.“

„Tak dlouho?“ podivil se on. „Plujeme propána do Norska, ne kamsi na dálný východ!“

„Jistě,“ přisvědčil černovlasý plukovník, „ovšem myslel jsem, že jste byl obeznámen s plánem cesty. No co, vysvětlování je zase na mně, jako obyčejně. Tedy přibližně za šest dní dorazíme na ostrov Guille, kde doplníme zásoby jídla a vody a budeme pokračovat. Proto ta délka plavby. Kdybychom pluli přímo, bylo by to jistě tak o dva dny kratší,“ vysvětlil.

Princ krátce přikývl a přešel ke stolu, vzal svoji pravou ruku a přidržel ji chvíli nad plamenem svíce.

„Co to děláte?“ nechápal jeho společník. Pak ho ostře napomenul, aby toho nechal, nebo se ještě spálí. Pierre tedy uposlechl a dlouze vzdychl. Teplo svíce pranic necítil.

Brzy vyrazil na obhlídku, aby si prohlédl nové tváře svých vojáků. Neznal jich většinu, ačkoliv jménem si nepamatoval žádného. Hned u dveří kajuty našel jednoho, který zabíral celou uzounkou chodbičku, neboť právě v tomto průchodu činil vyšetření jednomu ze svých druhů. Jisté delikátní vyšetření. Když je Pierre d’Agoulle spatřil, znechuceně se ušklíbl. Oba vojáci vzhlédli, ranhojič nemohl být jistě starší než velitel pluku, ovšem jeho společníkovi už táhlo na čtyřicet.

„Ať už tu provozujete cokoliv, pánové, rád bych tu místo k průchodu,“ ozval se plukovník. Oba se mu hned klidili z cesty a zasalutovali. Muž je nejprve minul, ale pak ho cosi napadlo a otočil se. Zdálo se, že léčitel již skončil, pošeptal svému druhovi cosi do ucha a ten si s úlevou natáhl nohavice a pro jistotu se vytratil.

„Jak se jmenuješ?“ na vojáka plukovník.

„René, pane,“ odvětil mladík. Měl světle kaštanové kadeře vzadu svázané do malého culíčku, energické rysy a v očích se mu zračil soucit lékařů.

„Ty jsi nový, viď?“ zase Pierre d’Agoulle a tentokrát už k němu rovnou zamířil.

Přitakal.

„Jsi dobrý léčitel?“ pokračoval plukovník. Voják pokrčil rameny a ostýchavě se pousmál:

„Něco přeci jen umím, pane.“

„Jsi zvláštní, jsi klidný,“ pravil s lehkým úsměvem plukovník a opřel se o stěnu kajuty. „Většina láteří, když je chytí verbíři. Neříkej, že jsi se přihlásil ty sám!“

„Nebudu, neboť by to byla lež,“ odvětil dobromyslně voják. „Neříkám, že tu chci být, ale když už tu jsem, chci pomoci. A to zase pomáhá mně to vstřebat. Pane.“

Strojený úsměv na tváři plukovníka d’Agoulle se prohloubil a zmizela v něm nucenost. „Tedy mi jistě pomůžeš,“ řekl a očima ukázal na pravou paži visící bezvládně podle jeho boku. René pokrčil rameny a vzal ji do dlaní, prosahal ji, ale přitom neuhnul očima a stále se díval do zelených očí plukovníka. I plukovník pohleděl do vojákových temných očí, které byly tak upřené a laskavé, že ho při pohledu do nich nenapadlo ucuknout, i když se v mladíkově ruce zaleskla dýka.

René zlehka nařízl kůži. Přestože pranic necítil, viděl jeho společník, jak po bílé kůži stékají pramínky krve. Tázavě pohlédl na vojáka a ten se nenápadně usmál, vlastním rukávem setřel krev a rána už nekrvácela. Nato otřel také dýku do uniformy.

Pierre se neovládl a zeptal se, proč to udělal a co tím sledoval. A mládenec znova pokrčil rameny a prohlásil: „Inu, to máte jednoduché, pane. Ta ruka je teplá a proudí do ní stále krev. Jen to jsem chtěl ověřit.“

Celý zmatený se plukovník zeptal, nevyznaje se v lidském těle: „A… A co to znamená?“

„To je dobře,“ řekl tiše René a promnul jeho dlaň mezi svými. „Na amputaci to není, pane, a já jsem přesvědčen, že za pár týdnů se to spraví. Půjde to pomalu, ale budete v pořádku.“

„To mi říkají už dva měsíce,“ zamračil se muž.

„Vidíte,“ usmál se znovu voják, „tím dříve se to stane pravdou.“ Pak vyběhl po schodech na příď ke kormidelníkovi. Plukovník se za ním díval a usmíval se. Sám pořádně nevěděl proč, ale ten voják mu byl tuze sympatický.

To ještě netušili, co všechno spolu v budoucnu prožijí.

 

Večer pojedli a velitel regimentu poslal Reného hlídkovat do strážního koše. Nato se rozešli spát. Pierre tou dobou již ležel v síti svlečený do pasu, pod hlavou brašnu namísto polštáře. Přemýšlel, jak je na tom jeho manželka.

„Poslyš,“ oslovil stále zadumaně vojáka, když se vrátil do kajuty a rovněž se uložil ke spánku. Nechal si u opasku nabitou pistoli, složil ruce pod hlavu a překřížil nohy. Poté se ohlédl na svého spolunocležníka na znamení, že ho vnímá. „Napadlo mě, když se známe už skoro dva roky, co si začít tykat?“

„Tykat vám?“ vzkřikl plukovník. „Bude mi ctí, pane.“

„Fajn,“ pokrčil rameny a napřáhl k němu zdravou ruku. „Pierre.“

„Marie,“ usmál se voják a ruku mu pevně stiskl. Vzápětí se neudržel a zívl. „Odpusťte, pane plukovníku, ale mně se chce tuze spát, víte vy, kolik dá práce je pořád komandovat?“ A odvrátil se od svého společníka a usnul, než by napočítal do deseti.

Pierre se usmál. Nevěděl, co ho to popadlo, cítil nutkavou potřebu skamarádit se s někým, snad pro případ, kdyby se mu něco stalo, aby měl jistotu, že se o jeho rodinu někdo postará… V duchu ho napadlo, že jeho dítě, a to ještě ani není na světě, na něj má vskutku prapodivné účinky.

„Bon soir, plukovníku,“ zamumlal si pro sebe a složil ruce na břiše. Zavřel oči, ale spát ještě dlouho nemohu, a tak přes půlnoc uvažoval, co se asi děje na jeho panství a kterak je to s jeho dítětem. Kéž je to dcera, mihla se mu v hlavě poslední myšlenka toho dne, kéž Bůh dá, ať je to dcera. Vždycky toužil po dceři.