Petrohrad - Šestá kapitola

Petrohrad - Šestá kapitola

Anotace: Veliké poděkování patří Danu Janů, který mi velice s tímto románem pomáhá. Jemu je tento příběh také věnován. PETROHRAD

Sbírka: Plukovník d'Agoulle

Od úst se mu zvedaly obláčky vodní páry. Před hodinou spolu seděli u stolu, smáli se a pili, před hodinou tančil na melodii, kterou d’Agoulle hrál. A teď… Nereagoval na to, že jím třásl, a car cítil, že je chladný jako led. Také postřehl, že u sebe nemá svůj rapír ani brašnu a schází mu také klobouk. Pravděpodobně je odnesla řeka, ačkoliv nechápal, jak by voda odnesla brašnu, kterou měl plukovník přes rameno.

To bylo však to poslední, na čem v danou chvíli záleželo.

Dostal smrtelný strach a na čele mu vyrazil pot. Ne že by mu plukovník až tak přirostl k srdci, ale car si až příliš dobře pamatoval, že d’Agoulle není jen obyčejným plukovníkem. Je syn krále. Jestli zemře v jeho zemi, král té podivné země na druhém konci Severního moře ho roztrhá. Taky potřeboval pomoci se Švédy, o což se mohl d’Agoulle postarat.

Možná to je smutné, že se mu hlavou honily právě tyto myšlenky, zatímco klečel u bezvládného plukovníka.

Zvedl hlavu. „Hej!“ zavolal. „Je tu někdo? Potřebuju pomoc!“ Odpovídalo mu však jen tlumené ticho vládnoucí všude kolem.

Užuž by si byl umínil, že plukovníka třeba sám dotáhne do města, jen aby zůstal naživu a neumíral tady, když tu se ozval rachot kol. Vyskočil a rozběhl se po sluchu. Po cestě sem mířil povoz. Na kozlíku seděl mohutný muž, ale nebyl tlustý, všechno byly svaly. Přivezl dřevo na staveniště, aby měli ráno dělníci s čím pracovat, a nyní se vracel domů.

Pjotr Alexejevič se postavil vozu do cesty. „Stát!“ zavelel mocným hlasem. Ale dřevorubec si z něj mnoho nedělal, objel ho a silnou paží milého muže odstrčil od vozu, když se ho snažil zastavit, až se skutálel k řece.

Pružně vyskočil na nohy a vrhl se za vozem. Znovu jej zastavil a tentokrát si dal dobrý pozor, aby stál v místě, kam dopadá svit luny.

Dřevorubec ho vmžiku poznal, spíš spadl než seskočil z kozlíku a padl před mužem na kolena. „Pane, Vaše Blahorodí, já vás nepoznal!“ vyhrkl.

Car si od něj nechal zlíbat ruku a pak mu poručil, aby vstal. „Odpustím ti tvou hrubost, ale musíš mi pomoci,“ prohlásil. „Kousek odtud leží u řeky muž. Naložíme ho na tvůj vůz a dovezeme do města. A je mi úplně jedno, jestli bys tam stejně jel, nebo ne. Svůj zločin si odpracuješ.“

„Jistě, vznešený pane,“ vyhrkl muž a znova mu políbil vroucně ruku, kterou mu on bezvýrazně podal.

U řeky už klečel podle těla jiný muž, na sobě měl otrhanou kytli a na rukou pruhy látky namísto rukavic, byl to nějaký chudák. Když uviděl oba muže, začal křičet, aby propána Boha pomohli, že zde leží tělo. Když poznal cara, hluboce se uklonil, uctivě ho pozdravil a pak hned zas pokračoval v nářku.

Pjotr I. se pousmál a řekl, že o tom muži dobře ví, a že když má o něj takové obavy, aby jim pomohl.

„Kam ho chcete vzít?“ zajímal se muž, když chytil d’Agoullea za nohy, dřevorubec vzal ruce a společně naložili plukovníka na vůz.

„K Jankovljevovi,“ řekl Pjotr Alexejevič.

„Dobrá volba, vypráví se, že je nejlepší,“ přikývl dřevorubec. Ale třetí muž zavrtěl hlavou:

„Až do města nedojede, to nezvládne, je raněný!“

„Raněný?“ zbledl car. „Máš pravdu, do města by nedojel. Co tedy navrhuješ?“

„Znám ranhojiče, můj pane, žije asi míli odsud. Jenomže ten je málo zkušený, většinou ošetřuje jen dělníkům šrámy a oděrky… Je ale pravda, že je nejblíž.“

„Pane, on dí pravdu, opravdu jen čistí oděrky a vytahuje třísky, občas napraví zlámanou nohu, ale nejsem si jist, že si vůbec troufne na takové zranění!“ přidal se dřevorubec, který musel sebrat notnou dávku kuráže, aby se odvážil carovi ještě postavit.

Ale muž nic nechtěl slyšet. Zahleděl se do dálky a pro sebe hlesl: „Naděje umírá naposled. Bude to muset zvládnout.“

 

K domu místního ranhojiče dorazili za chvíli. Sám Pjotr zabušil na dveře. Tou dobou již felčar spal. Byl však zvyklý, že k němu někdy i pozdě v noci chodí lidé, vstal tedy a šel otevřít. Jaké bylo jeho překvapení, když na prahu spatřil nejmocnějšího muže té země.

„Vaše Blahorodí,“ vyhrkl a celý se roztřásl, „čím vám mohu být nápomocen?“

Kývl, aby ustoupil, a protáhl se kolem něj do domu. Následovali ho dřevorubec a ten druhý muž, kteří nesli milého plukovníka. Ranhojič přikývl, zavřel za nimi dveře a rychle je předběhl, aby strhl věci ze stolu. Nařídil, aby tam zraněného položili.

Roztrhl mu mokrou košili a přiložil ucho ke hrudi. Dřevorubec mezitím zažehl v krbu oheň a car se k němu vrhl a natahoval ruce k plamenům, postavil se k ohni a nechal se sušit. Přitom pozoroval doktorovo počínání.

Ranhojič vzal střípek zrcátka a přiložil jej k plukovníkovým rtům. Pak se po očku podíval na cara a kousl se do rtu.

„Co je?!“ utrhl se na něj on.

„Kdybyste byl tak laskav…“ vypravil ze sebe tiše felčar. Pjotr Alexejevič přikývl a pomohl mu odnést plukovníka na lože. Sám mezitím již totiž podaroval své pomocníky zlaťákem a laskavě je propustil.

Když složili d’Agoullea do postele a přikryli až po bradu kožešinou, pohlédl temnýma očima na ranhojiče. „On musí přežít, ať to stojí cokoliv,“ prohlásil. Od pasu odepjal měšec a celý jej podal muži. „Za mlčení,“ dodal. „Jediný, kdo o něm smí vědět, jsem já.“

Doktor krátce přikývl a měšec přijal.

Car pohlédl na plukovníka. „Kdyby zemřel,“ hlesl polohlasně, „kdyby zemřel, tělo rozčtvrťte a vhoďte do Něvy. Ať ho odnese daleko od Ruska. Tenhle muž je synem krále jiné země, už vedu válku se Švédy, nepotřebuju, aby mi za smrt králevice hrozila vojna s další zemí. Doufám, že si rozumíme. A ještě něco, kdyby zemřel, nechci o tom vědět.“

„Rozumím,“ přikývl diskrétně ranhojič.

Pjotr I. chvíli váhal, ale pak se zeptal, jaké má šance.

Pokrčil rameny. „Těžko říct,“ odvětil stejně tiše. „Srdce sotva bije. Je silně podchlazený, což je ale na jednu stranu dobře, skoro to zastavilo krvácení, jinak by byl po smrti. Rána je hluboká, těžko říct, jak hluboko meč pronikl…“

„Jak jsem řekl,“ blýskl po něm očima car a sotva při těch slovech pohnul rty. „Už musím jít, je velmi pozdě. Snad se stihnu vrátit do paláce před rozedněním.“

Felčar mu nabízel skromný nocleh, ale car na to, že by již beztoho měl zpátky ke dvoru, slíbil, že jakmile najde chvíli, přijede se na plukovníka podívat, a s tím ho opustil.

Ranhojič vzal hadřík, horkou vodu, v níž svařil nějaké byliny, a jal se očistit okolí rány, aby zjistil, jak vlastně vypadá. Ujistil se, že jde o bodnutí, a dvakrát ji vypláchl. Přitiskl na ni složený hadřík potřený bylinnou mastí a bok zafačoval. D’Agoulle však o ničem nevěděl.

Spát šel muž až nad ránem s klidným svědomím, že udělal vše, co bylo v jeho silách, a že ráno bude dobře.

A ráno dobře nebylo.

Autor Rebejah, 31.10.2018
Přečteno 256x
Tipy 3
ikonkaKomentáře (6)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

vidíš, i bez té ruštiny jsi to zvládla za jedna :) pěkný

02.11.2018 17:44:32 |

Bez tebe by to nevzniklo:)

02.11.2018 17:48:39 | Rebejah

Velmi ráda tohle čtu...

31.10.2018 11:10:06 | ROSA ŽIVOTA ZRAKEM VNITŘNÍM OSVÍCENA

děkuji za komentík, Leni, moc si toho vážím:)

31.10.2018 15:25:31 | Rebejah

jsi skvělá a mám Tě moc ráda :)

31.10.2018 16:05:51 | ROSA ŽIVOTA ZRAKEM VNITŘNÍM OSVÍCENA

Děkuji:)

31.10.2018 16:08:14 | Rebejah

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí