Petrohrad - Sedmá kapitola

Anotace: Veliké poděkování patří Danu Janů, který mi velice s tímto románem pomáhá. Jemu je tento příběh také věnován. PETROHRAD

Sbírka: Plukovník d'Agoulle

Sotva se plukovník trochu ohřál, horečka vyletěla až do oblak a žhnul jako kamna. Přesto se ranhojiči zdálo, že jeho srdce bije trochu silněji. Také rána vypadala o trochu lépe, nebo si to doktor aspoň namlouval. Bál se, že kdyby plukovníka skutečně musel hodit do řeky, jak mu včera nařídil car Pjotr, brzy by ho následoval on sám. I proto se snažil, jak nejlépe uměl, aby plukovníka udržel naživu.

Měl strašlivé obavy a v noci skoro nemohl dospat, choule se na podlaze vedle lože, co chvíli plukovníka kontroloval, ale on se neprobudil, nevydal hlásku a vůbec se ani nehnul, jako by byl z mramoru.

Také to milému doktorovi na klidu nepřidávalo.

Před polednem vstoupil do domu car. „Pjotre Alexejeviči,“ uklonil se lékař pokorně. Ale on si ho skoro ani nevšiml, rovnou přes jizbu zamířil k lůžku, na němž spočíval d’Agoulle.

„Jak mu je?“ zněla první jeho otázka.

Ranhojič zůstal stát v dostatečné vzdálenosti od muže mezi dveřmi. „Ještě neprocitl…“ začal. „Má horkost, to zřejmě od té koupele v ledové Něvě…“

„Mně zajímá závěr,“ přerušil ho netrpělivě car.

Sklopil oči k zemi. „Budu dělat, co bude v mých silách, Vaše Blahorodí, ale skutečně vám zatím nemohu nic prozradit. Vše se uvidí, až se urozený pán probudí. Je ale mladý, měl by to zvládnout.“

„Přijdu ještě před večerem, jestliže nebude vzhůru, probudím ho osobně,“ zahrozil a pyšně odkráčel, aniž by se obtěžoval se rozloučit.

 

Mladý plukovník procitl odpoledne. Zvědavě se rozhlížel kolem sebe, ale když se posadil, v boku ho zabolelo. To už se zpoza rohu vynořil doktor.

„Á, tak už jste vzhůru, Šípková Růženko,“ pousmál se lehce. Vzápětí ho přísně pokáral, že sedí, a pomohl mu znova se položit. „Víte, kdo jste?“

„Pierre Louis d’Agoulle,“ vyhrkl. „Majitel osmého jízdního regimentu De Rublé a králevic gonský. Vy?“

Doktor se mu rovněž představil.

Plukovník se zajímal, jak se sem dostal, ale na to felčar odmítl odpovědět, že tuto povinnost přenechá jinému. „Chvála Bohu, že jste procitl,“ řekl, „už jsem se bál, že mne s vaším tělem hodí car do Něvy!“

Večer vtrhl Pjotr Alexejevič do domu stejně jako v poledne. Když uviděl, že je d’Agoulle vzhůru, opřel se o postel a pokřižoval se. Plukovník si všiml, že se křižuje obráceně, zprava doleva.

„Jak ti je?“ vyhrkl car.

Pokrčil rameny. Pak se na něj tázavě zadíval a žádal na něm, aby mu vypověděl, jak se tu octl. I vyprávěl mu tedy Pjotr, jak ho našel u řeky. Pak se ho otázal, co vše si z té noci pamatuje.

„Ne mnoho,“ zavrtěl hlavou muž. „Útržky. Přeli jsme se v táboře, já potom odešel, Jacques tam s vámi zůstal. Chtěl jsem si to tu prohlédnout… U Něvy mě přepadlo asi deset mužů… ne, počkat – dvanáct, bylo jich dvanáct,“ opravil se. „Vzpomínám si, že mne srazili na zem a pak jen tma.“

Otřásl se. „Mrznu!“ zanaříkal.

Doktor podal Pjotrovi na jeho žádost další deku a ten ji položil přes plukovníka. „Lepší?“ optal se.

Mírně přikývl. „Asi jsem vám moc nepomohl, viďte, Pjotře Alexejeviči?“ podotkl zkormouceně. Upíral na muže zelené oči. „Kde je Jacques?“

„Zůstal v táboře, neví, co se vám stalo, neměl jsem čas mu to říct,“ oznámil on. „Mám ho dát přivést?“

Zavrtěl hlavou. „Neměl by mne vidět takhle, jestli rozumíte. Napíšu pro něj vzkaz, zařídíte, aby se k němu dostal?“

„Předám mu jej osobně,“ slíbil car a podal mu pergamen a husí brk namočený v inkoustu. „Nevzpomínáš si, kam se ztratily tvé věci? Klobouk, meč ani tvou mošnu jsme u tebe nenašli.“

„Museli mi je vzít,“ řekl plukovník. „Ale nevím, proč by to dělali, peněz u sebe mnoho nemám, můj meč je opotřebovaný a klobouk taky obnošený, získají za ty věci pár stříbrňáků.“

„Máš pravdu…“ souhlasil on.

Ve dveřích se zjevil ranhojič. „Zdržíte se, můj pane?“ zeptal se. „Už se připozdívá, rád bych, aby mladý pán něco pojedl, a sám se také chystám večeřet…“ Kousl se do rtu. Musel si počínat velice opatrně, vyhánět cara ze svého domu nebylo jen tak.

Plukovník se ohradil, že nemá pranic chuť k jídlu, že se mu naopak dělá zle, jen si jídlo představí, ale car na to, že by měl něco sníst. „A já se k vám přidám,“ rozhodl. „Už je pozdě, to je pravda, takže nesejde na tom, zdržím-li se tu o pár chvil déle.“

„Pane, nejsem si jistý…“ zakoktal se ranhojič. „Mé skromné jídlo by Vašemu Blahorodí nemuselo… Nejste zvyklý…“

Car vstal a přešel k němu. Napřímil se a hlavou se dotýkal stropu. Pak se zpříma zadíval felčarovi do očí a pomalu a s pečlivou artikulací, aby mu muž rozuměl každičké slovo, prohlásil:

„Mně to nevadí.“

„Ach… Zajisté, Pjotre Alexejeviči, jak si Vaše Blahorodí ráčí přát…“ přikývl honem lékař a pro jistotu se odporoučel.

Spokojený Pjotr se obrátil zpět k d’Agoulleovi. „Víc už si opravdu nepamatuješ?“ optal se.

Zavrtěl hlavou, ale lhal. Jednu věc carovi přeci jen zatajil. Až příliš dobře si totiž pamatoval, jak jeden z útočníků rozkazoval, aby ho hodili do řeky. Také si pamatoval, že to pronesl v jeho jazyce. Přepadli ho vlastní lidé.

Vtom se vrátil ranhojič a každého ze svých společníků podaroval miskou ovesné kaše. Plukovníka podložil ještě pár polštáři a stočenými dekami, aby byl v jakémsi polosedu. Přisunul caru stoličku ke krbu a sám zůstal stát. Ale Pjotr Alexejevič si židli sám odsunul zpět k posteli a teprve pak se posadil. I když jedl, očima občas šlehnul po plukovníkovi. Ten civěl na misku s kaší, jako by v ní měl být arzenik.

„Jez!“ napomenul ho Pjotr. Kdyby mu nebylo tak zle, byl by se plukovník v tu chvíli otočil a vyplázl na cara jazyk, ale nebyl toho schopen.

„Jez!“ napomenul ho Pjotr podruhé, přísněji. Sám už měl misku prázdnou a natáhl ruku k ranhojiči, aby mu přidal, kaše byla vynikající. Pak na králevice pohlédl a překvapeně zjistil, že ačkoliv jeho ruka jako by přidržovala misku na klíně, hlavu má zvrácenou dozadu. Spal.

Druhého dne navštívil car plukovníka zas. Když vešel do jizby, mladý muž ještě spal. Podřimoval i ranhojič, ale toho příchod vznešeného pána probudil.

„Je mu již lépe,“ pronesl šeptem. „Horkost trochu polevila. Hodně spí, ale to je dobře. Spánek je nejlepší lék.“

D’Agoulle spal několik následujících hodin. Trhl sebou a procitl až ve chvíli, kdy začaly vycházet hvězdičky. To už doktor cara opustil a šel si lehnout vedle lože na pokrývku. Pjotr zůstal sedět u krbu a kochal se pohledem na tančící plameny ohně. Meditační praskání ohýnku přerušil až plukovníkův sten.

„Zase vy?“ pousmál se mladý muž. Byl to vskutku zoufalý pokus o úsměv, vlastně vypadal spíš jako nějaký bolestný škleb.

„Zase já,“ souhlasil on. „Našli jsme tvé věci. Ležely ve křoví nedaleko místa, kde jsem tě nalezl. Museli je tam pohodit. To znamená, že to nebyli obyčejní lapkové a že se tě možná pokusí zabít znova. Dal jsem dům hlídat dvěma věrnými vojáky,“ oznámil.

„Já vám mnohokrát děkuju,“ nasadil plukovník ten nejsladší úsměv na světě. Pak se zarazil. „Vyšel jsem ze cviku, přehrávám, že.“

„Tak trochu,“ přikývl.

„Čekáte tu, jen abyste mi řekl, že jste mne dal hlídat?“

Pokrčil rameny. „Taky abych se zeptal, zda se ti nevybavilo něco nového,“ dodal po chvíli.

Zavrtěl hlavou. „Ještě něco?“

„Aby ses hleděl brzo uzdravit,“ řekl a vstal. Zamířil ven, ale na prahu se ještě ohlédl. „A ještě jedna věc,“ prohodil. „Zatímco jsi spal, snědl jsem ti oběd a večeři.“

 

Po jeho odchodu sice plukovník opět zavřel oči, ale spát nemohl. Vojáci cara Pjotra mu hatili plány. Potřeboval se vrátit na loď. Uměl si představit, jak by vypadalo případné setkání cara s velitelem jeho regimentu, který ke všemu rusky neuměl lépe nežli Jacques, a nehodlal dopustit, aby k němu kdy došlo.

Taky toužil vypátrat, proč ho vojáci přepadli.

Neboť nemohlo být pochyb, že to byli jeho vojáci. Teď už chápal, že druhá loďka, kterou tu noc viděl, nebyla výplod jeho vodkou omámené fantazie, nýbrž že tam opravdu byla přivázaná. Ovšem čemu stále nerozuměl, byl motiv přepadení. Jeho věci mu sebrali, aby to vypadalo jako přepadení lapky, jenomže pokud ho nechtěli oloupit, proč naň útočili?

Jisté bylo, že se musí dostat na loď, že se musí dostat odsud. Potřeboval se tedy zbavit ruských vojáků. Ranhojiče nechal být, spal. Jenomže ti dva hromotluci přede dveřmi mu rozhodně nedovolí dům opustit. Nakonec ho napadl riskantní plán. Pokud by se něco zvrtlo, mohl by někdo zemřít, jenomže nebylo zbytí.

S ranhojičem přebývala v domě i jeho manželka, byla o několik let mladší než on a na rozdíl od svého manžela docela hezká, s rusými vlasy v tenkém copu a hnědýma očima. Pokud se nemýlil, jmenovala se Nataša. Tedy alespoň jednou zaslechl, jak ji lékař takto oslovuje.

Nyní ležela na podlaze vedle něj, ale ani se ho nedotýkala. Bylo očividné, že v manželství není šťastná, což mladý plukovník ze srdce chápal. Přivřel oči, jako že spí, a čekal.

Netrvalo to dlouho, žena vstala a vyšla z domu. Zamířila za stavení. Plukovník měl v úmyslu vylézt z postele a počíhat si na ni za dveřmi, jenomže nohy měl ještě slabé a zhroutil se na podlahu. Lékař, posledních pár dní nevyspalý, se však neprobudil. To bylo pro jeho plán naprosto výborné.

Do jizby nahlédli vojáci, ale když zjistili, co se stalo, jen se bezvýrazně zase odvrátili. Avšak dobrá felčarova manželka Nataša přiběhla zpět do domu a pomohla plukovníkovi vstát.

„Nesmíte tak hr, mladý pane,“ kárala ho, „jste ještě sláb.“

„Musíš mi pomoci, já na oplátku pomohu tobě,“ řekl mladý plukovník a neochotně se posadil zpět na lože. „Jak dobře znáš svého manžela?“

„Dobře,“ vyhrkla a zvědavě se na něj dívala. „Vím, že mne má rád, i já jeho zpočátku měla. Dnes už ovšem ne. Chová se ke mně spíš jako otec než manžel. Vy že mi pomůžete se od něj dostat? Jak byste to chtěl dokázat? Vždyť mne střeží jako oko v hlavě.“

Usmál se a pak jí vysvětlil svůj plán. Žena se usmála. „Že mne to ještě nenapadlo!“ zvolala.

„Máš pevné lano?“ otázal se d’Agoulle. „Neměj obavy, Natašo, postarám se, aby se ti nic nestalo.“ Přitakala a přinesla mu lano. D’Agoulle na něm udělal s její pomocí oprátku. Žena mu přinesla jeho oblečení. Košile byla na boku proděravělá a zkrvavená. Mladý plukovník se oblékl.

„Neměl byste odcházet, nejste posud zdráv,“ protestovala felčarova manželka. Ale on na ni nedbal.

Oprátku uvázal za trám ke stropu, ale nijak napevno, aby kdyby se něco zvrtlo, Nataša opravdu nezemřela, nýbrž jen sklouzla na zem. Pak jemně navlékl provaz na něžný krček a nohou odkopl stoličku, na níž žena stála. Ihned ji však chytil za nohy. Pak spustil nářek.

„Pomozte! Pomozte, chtěla se zabít!“

Felčara by nejspíše rána z děla neprobudila, protože spal dál. Zato oba vojáci vtrhli do jizby, jeden uchopil místo plukovníka ženiny nohy, druhý přisunul stoličku a věnoval se rozvázání uzlu na provaze. Plukovník za jejich zády sebral své věci a vyběhl ven. Než se vojáci poprali s Natašou, už byl dávno pryč.

Brzy ovšem pocítil, že možná opravdu utekl předčasně. Pod rukou, kterou se držel za zraněný bok, ucítil vlhkost. Krev prosákla obvazy i košilí. Věděl, že dál nedojde.

Měl pocit, že v obvazech nemůže dýchat. Zastavil se tedy, opřel se o jeden dům a plátno z rány strhl. Rána vypadala lépe, než si podle bolesti myslel, přesto když k ní přiblížil ruku, roztřásla se. Nedokázal se zranění dotknout.

„Sakra!!“ zaklel skrz zaťaté zuby.

Ledabyle si přes rameno přehodil brašnu i bandalír s rapírem, ani jej neupravoval. Pak se plížil kolem domu. Zabušil na dveře. Byl to shodou okolností zrovna dům toho dřevorubce, který jej pomáhal odvézt k lékaři.

„Potřebuju koně,“ vyhrkl, když hromotluk otevřel.

Dostal jej za tři zlaťáky. Byl to pěkný grošák, ustrojený, jen vyskočit do sedla. Ani to však ve svém stavu d’Agoulle málem nedokázal. Musil koně obejít a vylézt do sedla z opačné strany, aby byla bolest trochu snesitelnější.

 

Mezitím už ranhojič procitl, a když uslyšel, co se zatím v domě seběhlo, uštědřil Nataši pár ran a nemilosrdně ji hnal. Sebrala trochu jídla na cestu a šla, nemohla říci, že nerada. Cesta ji zavedla do tábora. Tu noc se tu zase zastavil ruský car, předal vojákovi dopis od plukovníka a taky si zase zatančil s pruskou Henriettou.

Když do tábora vběhla Nataša, ještě tam byl. Rovnou k němu zamířila, padla před ním na kolena, ale nemohla ani promluvit, jak se jí z očí řinuly slzy štěstí i smutku zároveň. Když se trochu uklidnila, vypověděla Pjotrovi, co se stalo v jejich domě.

„Se svým zraněním nemohl uniknout daleko!“ prohlásil car. „Všechny nás doběhl, jen co je pravda.“

Henrietta, které se mladý plukovník zalíbil, prohlásila, že ho sama půjde hledat. Také car zkonstatoval, že nebude dobré, když ten mladý muž zemře na ulici (zejména proto, že se ho nikdo nezbaví a časem se provalí, že v ulicích Petrohradu zemřel cizí králevic).

Ani ne půl míle od domu ranhojiče našli pohozené zkrvavené obvazy. Pjotr zabušil na dveře nejbližšího domu a byl nemálo udiven tou náhodou, když mu otevřel onen dřevorubec, který ho před pár dny tak nehezky pohanil. Dělal však, jako by ho nepoznával. Muž mu potvrdil, že před několika minutami plukovník odjel, a rukou vystřelil po směru. Pjotr Alexejevič se rozběhl, věděl, že plukovník nemůže být daleko, ale on musel pěšky a plukovník měl dobrého koně. Henrietta si povykasala suknici a klopýtala za ním, jak jen to bylo možné.

Car zadýchaně zabrzdil na samém břehu Něvy. Proud unášel směrem k moři loďku, ve které se na dně choulil d’Agoulle. Vtom je dohonil Jacques. Vida člun ve vodě, nezaváhal a skočil do řeky, doplaval k loďce a vyškrábal se dovnitř, div ji nepřevrhl a d’Agoullea nevyklopil do vody.

Pjotr, vida ten čin, rozepjal kabátec a počal si jej rvát z ramen, maje v úmyslu také dohnat plukovníka. Ani sám nevěděl, proč to dělá. Snad aby zjistil, je-li posud živý, nebo už v loďce umřel.

Jenomže Henrietta mu položila ruku na rameno. „Vaše Blahorodí, neblázněte, ještě nastydnete,“ domlouvala mu.

A Jeho Blahorodí ji uposlechlo.